Nebát se nazývat věci pravými jmény

Přece jen jsem to nevydržel a píšu dovětek ke svému včerejšímu blogu z 13:03. K blogu o chytrém, přemýšlivém, citlivém, uctivém Bohumilu Stejskalovi, který má však jednu nepominutelnou vlastnost: Naprostou absenci přetvářky. Tedy zásadu vždy a všude nazývat věci pravými jmény.

Někteří moji skvělí kolegové blogeři mají zvyk na konci svých blogů ještě napsat: Dovoluji si doporučit další svůj článek… Já ten zvyk převezmu, jen s tím rozdílem, že si dovolím nabídnout prolink hned na začátku. Už proto, že bez kliknutí právě sem teď hned jsou vám další řádky prd platné.

            Máte přečteno a navráceno sem? V pořádku.

            Takže – ještě jednou k odkazu filmu Dědictví aneb Kurvahošigutntag: Odhalujme nemilosrdně přetvářku, skrývající se za honosnou imidží a nafouknutým sebevědomím tzv. „lepších lidí“. Pronikavý zdravý selský rozum nám dá lepší odpověď na to, v čem je jádro pudla, co je třeba dělat, jak se zachová slušný člověk.

            Bohuš Stejskal se nebál – v tom je také jeho silné poselství. Jak se mu to jevilo, tak to hned bez obalu řekl.

            Předpokládám, že hlavní protagonista i hlavní autor scénáře, pan král Boleslav, nosil v sobě jednotlivé scény velmi dlouho. A když jsme se konečně mohli svobodně nadechnout, tak je dal dokupy – a byl scénář, a byl film.

            Važme si lidí jako je on. Géniové vyjadřovací tvořivosti to často nemají v životě snadné. Mimo obrazovku a mimo plátno bývají zádumčiví, depresivní. Jako  by si matka příroda vybrala určitou kompenzaci. O co  více perlí a srší před diváky, o to tišší a zádumčivější sedávají v koutku, když světla ramp zhasnou.

            Kdysi dávno, v roce 1985, mne ta zádumčivost komiků překvapila u Ivana Mládka. Tento inteligentní srandista k pohledání seděl na silvestrovském večírku prestižního časopisu Mladý svět jen tiše v koutku. Ostatních hvězd šoubyznysu bylo po chodbách a místnostech redakce v Panské 8 plno, jen ing. Mládek téměř nepromluvil slova a tiše pomalu hryzal do jednoho jabka.

            Stejně na mne působil i valašský pan král Boleslav při těch asi třech setkáních, kdy jsme spolu mohli prohodit pár vět a měli pár minut rozhovor jen sami mezi čtyřma očima.

            Jednou to bylo v zákulisí Divadla Na provázku, kdy jsem chtěl Boleslava zprostředkovat svým pražským kamarádům na vystoupení při Dni s VŠE. Pan Polívka příjemně překvapil svým miniaturním plánovacím systémem, svým minidiáříčkem s telefonními čísly mj., všech lidí, na které uměl dobře delegovat administrativní věci. V kurzech time managementu jej rád v tomto směru uvádím jako vzor.

            Podruhé to bylo na besedě s ním v jednom hotelu v Trojanovicích, na severním okraji Valašska. Neměl jsem jinou možnost domluvit s ním svou věc než o přestávce jeho vystoupení. Bolek působil unaveně; bylo očividné, že je rád, že teď patnáct minut nemusí nic vtipného říkat a nad ničím přemýšlet. Snažil jsem se zestručnit svou záležitost na minimum. Ale do jeho šatny pronikli dva další lidé – jeden fotograf a jeden nějaký známý pořadatelů. Oba se snažili strhnout na sebe maximum pozornosti mediální hvězdy. Vyslovovali komplikované filozofické úvahy a jen jen čekali, až hvězda padne do kolen a označí jejich slova za řeč s velkým Ř.  Tehdy jsem si dobře uvědomil odvrácenou stranu mince popularity. A říkal si, že takový vůči hvězdám nikdy nebudu.

Trochu toho předsevzetí ve mně zbylo asi i do nejčerstvějšího setkání s Boleslavem. A to letos 1. června v Českém Těšíně na akci Celé Česko čte dětem.

Boleslav chodil po VIP zóně opět zamlklý, jakoby malinko přihrbenější jakýmisi starostmi. Nevím, zda a jakými, nechám to bulváru. Měl jsem však sto chutí nějak jej v té zamlklosti povzbudit. Vím stejně jako vy všichni, že Bolek je vlastně tahounem celé party kolem sebe, že přes svou Manéž a jiná vystoupení dává obživu řadě doprovodných hvězdiček, které by bez něj na tom byly asi mnohem hůře. A tušil jsem, že člověk, který léta rozdává dobrou náladu a podporu všude kolem sebe, by ji také občas od někoho potřeboval nasát.

Díval jsem se na ty malinkaté jednohubky, které byly ve VIP zóně u stolku s občerstvením. Bolek brousil okolo, že si asi něco zobne. Napadlo mne, že bych k němu přistoupil a rozšafně řekl: „Vždyť to je tu jak pro vrabca! Objednáme si raději guláš a pět knedlí! A půjdem si to sníst někam dozadu, kde si u toho můžeme i zabékat.“

Ale neřekl jsem vůbec nic. Nechal jsem Boleslava s jeho zádumčivými myšlenkami. Bylo to ode mne asi trochu zbabělé; možná jsem podvědomě nechtěl riskovat pomluvy závistivců pro vlezlost vůči osobnostem. Tak jsem sice nic nezkazil, ale také ničemu nepomohl.

Nicméně nemohu se zbavit dojmu, že by těch pár přátelských vět geniálnímu komikovi možná trochu zvedlo náladu. Připadá mi, že mu je dlužím. Tak mu je posílám na dálku aspoň přes tento blog. Kdo Boleslava vídáte pravidelněji, vyřiďte mu to i s mým pozdravem.

P.S.: A pokud jste to na začátku blogu prošvihli, dovoluji si doporučit toto. Je tam, možná trochu skrytěji a decentněji, prakticky všechno podstatné, na co rozhořčeně nadávají blogeři těchto dnů všude kolem mne.