Naši hokejisté – pro mne jsou to hrdinové

Posledních sedm třetin svého působení na MS v Minsku naše hokejová elita nedala ani jeden gól. Osm jich dostala, má tedy skóre z této hrací doby 0:8. A to jsme v celé historii světových šampionátů mezi třemi nejúspěšnějšími týmy, spolu s Kanadou a Ruskem (potažmo SSSR). Hokej je naší národní srdeční záležitostí, žije jím snad veškeré sportovně laděné obyvatelstvo. Co k tomu říci?

Tato hokejová smůla má větší přesah, než je jen sport. Je názornou ukázkou psychologie smůly, psychologie neúspěchu, psychologie marné snahy a zklamání.

Jsou dva druhy negativního výsledku, pro tým i pro jednotlivce: Buď prohra, tj. situace „bili jsme se jako lvi, ale okolnosti byly silnější a proti nám“, anebo individuální či kolektivní selhání, tj. situace „mohli jsme jednoznačně udělat mnohem více“.

Aktuální hokejový výsledek našeho týmu na MS vidím jednoznačně jako ten první případ. Snaha byla obrovská, hráči skutečně dřeli.

A že udělali při té dřině nejednu chybu?  Ano, udělali.

Ale:

Ale nenechejme se mýlit. Lidská psychika už je taková, že člověk má při probíhajícím neúspěchu, při probíhající smůle tendenci vidět chyby své (nebo svého národního mužstva) jakoby pod zvětšovacím sklem. Špatné trefy, nedotažené kličky, nepřesné nahrávky, nedobře zasažené puky apod. by při našem vítězství vůbec nestály za řeč, ani by nebyly nijak povšimnuty, nijak zaznamenány. Člověk v situaci, když se mu daří, a v situaci, když se mu nedaří – jako by to ani nebyl jeden člověk, ale dvě různé bytosti.

Člověk-fanda nebo tým mající i při enormní snaze pech se již od nepaměti psychicky chová určitým způsobem. Jeho mysl se horečně zaměřuje na hledání příčiny, respektive viníka. Viníka vybírá naše psychika podvědomě, nelogicky, podle prachsprostého kritéria „kdo je první na ráně“. První na ráně jsou oni hokejisté, první na ráně je každá jejich i drobná minela, která by při vícebrankovém vedení týmu zůstala absolutně nepovšimnuta.

Člověk by se měl z tohoto svého emočně zkresleného vidění a reagování poučit – nenechat se napříště ovládnout směsicí rezignace a vzteku, kdy vlastně škodí jen sám sobě, popřípadě svému okolí, na které prská rozhořčená obvinění a pseudoargumenty.

Naši hokejisté hráli dobře, jen jim to tam prostě nepadalo. Příště to bude lepší.

Dík všem.