Muž a žena – shodný nebo rozdílný rozsah koncentrace?

Říká se, že mužská koncentrace je úzká jako laserový paprsek; a ta ženská širokoúhlá, široká jako měkký reflektor osobního auta. A že žena dokáže dělat více věcí najednou, kdežto muž jen jedno po druhém. Jak je to vlastně?

Rozsah koncentrace, tedy maximální počet nezávislých prvků, na kterých může člověk ulpět svou pozorností v jednom a témže zlomku sekundy, určili vědecky už před desítkami let američtí psychologové Hamilton a Miller. A to číslem sedm, přesněji řečeno intervalem sedm plus minus dva – podle momentální dispozice člověka.

Jenže to bylo v době, kdy se poněkud nerovnoprávně bralo za dané, že lidský mozek = mužský mozek. A že ten ženský se od mužského neměl nárok lišit ani stavbou, ani jakoukoliv funkcí.

Doba pokročila, současný stav vědění je tento:

Na některé záležitosti je co do rozsahu koncentrace mužský a ženský mozek stejný. Na jiné záležitosti se to liší; žena opravdu vypadá, že zvládá více věcí najednou (například v kuchyni vařit, dávat pozor na dítě a ještě vnímat, co říkají v rádiu – a ještě vnímat manžela, který právě do kuchyně přišel a něco po ní chce; rádio se nemusí v ten moment vypínat), kdežto muž by toto nezvládal. U té „širokopásmové“ ženy však není prokázáno, zda to vše registruje opravdu najednou, nebo zda dokáže tak hbitě a hladce svou pozornost přepínat, přesměrovávat, že to vypadá jako pozornost simultánní.

Kde je rozsah pozornosti muže a ženy stejný

Například u udržení počtu  nějakých slov v krátkodobé paměti. Těmi slovy mohou být kupříkladu názvy číslic, takže bezprostředně po uslyšení mobilového čísla (devět slov – číslovek) je schopen muž i žena toto číslo zopakovat, když „normálně dával/dávala pozor“.

Totéž platí i pro počet jiných slov, nejen číslovek. Parádně to uplatnil v kultovní scéně nejzkušenější profesor večerní střední školy Hrbolek, když dával diktát. Všichni jsme to mnohokrát viděli a slyšeli, teď tedy i počítejme: „Sveřepí (1) šakali (2) zavile (3) vyli (4) na (5) bílý (6) měsíc (7)…“

 Pak byl ve filmu o Marečkovi střih. Ale i kdyby nebyl, tak by musel zachytit ve třídě chvilku ticha, než by to všichni večerní studenti těch sedm slov napsali. A jistě by záběr filmu ukázal, že to postupně zvládli i Tuček a Šlajs v první lajně, i třeba Kroupa a Plha o kousek za nimi, ale stejně dobře i studentka Týfová (Iva Janžurová). Tedy muži i žena.

Kdyby Hrbolek jedním vrzem nadiktoval těch slov ještě o dvě více, už by měl jistotu přesného záznamu jen Hujer. To by totiž byl limitní počet devět prvků. Z ostatních – jak kdo.

Kde je rozsah pozornosti muže a ženy jiný

Podívejme se spolu na scénku z manželského života:

Pondělí:

Muž sedí v pokoji a čte si v počítači nebo v mobilu nějaké denní zprávy. Žena mu přichází něco sdělit:

Ž: Karle, potřebuji, abys zítra vyzvedl našeho Lukáška místo mě ze školky. V práci se zdržím a už bych to těžko stíhala.

M: (lehce, lehoučce vzhlédne od novin) Ano, Jituško. Jo, jo. Vyzvednu.

Úterý: Titíž manželé - po čtvrté hodině odpolední:

Ž: (odemyká dveře). Ahoj Karle, už jsem tady.

M: (opět lehoučce vzhlédne od novin) Ahoj.

Ž: Lukášek není u sebe v pokoji. Nechal si ho jít ven na pískoviště? Já jsem ho tam neviděla.

M: Lukášek?

Ž: Lukášek!!!

M: Ale jak to, že nepřišel s tebou…?

Ž: (její hlas nabírá na emoční gradaci, nikoliv málo) Ale vždyť jsi včera jasně slíbil…

M: Ale ty jsi mi nic neřekla. Proč jsi mi to včera neřekla?

Ž: (nemá slov, vraždí tedy manžela aspoň mimoslovně – svým pohledem)

Tady už se zdá, že muž nezvládá koncentračně dvě věci najednou – přemýšlet nad chytrým mobilem o tendencích současné světové politiky a zaznamenat, že má zítra synka on vyzvednout ze školky. Muž sice v pondělí ženě odvětil „jo, jo, vyzvednu“, ale říká se, že mu to šlo od ucha „vyzvedni“ do pusy „ano, vyzvednu“ sice přes lebku, ale tak záhadnými cestami, že to muselo minout jeho koncový mozek a rozumovou mozkovou kůru. Jen mu nějaká vývojově starší podkorová oblast mozku bezmyšlenkovitě přehodila druhou osobu jednotného čísla slovesa („vyzvedni“) na první osobu („vyzvednu“). A manželčino nevítané hovorové narušování jeho úvah o světovém míru ihned přestalo.

Ale kdo ví; kdyby manželka místo Lukáška nahodila řeč o novém modelu mužova oblíbeného auta nebo o jeho oblíbeném jídle a pití k večeři, třeba by mužovy pozitivní emoce zvýšily jeho momentální koncentraci do té míry, že by nastalo i zapamatování.

A to nejen krátkodobé na pár sekund, ale docela dlouhodobé. Ha!

Poznámka 1: V článku bylo použito citací postav a promluv z filmu Marečku, podejte mi pero, komedie, Československo 1976, režie Oldřich Lipský, scénář Zdeněk Svěrák a Ladislav Smoljak.

Poznámka 2: v článku bylo citováno z nové knihy Davida Grubera Muži, muži – ženy, ženy.