Manipulace u pohovorů, manipulace ve volební kampani

Co rozhoduje o úspěchu uchazeče o práci před přijímací komisí? Co rozhoduje o úspěchu a zvolení politické strany před „komisí“ masových voličů? Jsou to tytéž faktory, velmi iracionální. Sledujte:

Vyjdu nejdříve z výzkumů úspěšnosti uchazečů o atraktivní zaměstnání, pak přejdu na volby a volební kampaň.

To prvé – výzkumy faktorů rozhodujících o přijetí či odmítnutí  - kvalitně a věrohodně zkoumali američtí vědci Higgins a Judge z Washingtonské a Floridské univerzity. (Jejich závěry se mi velmi líbily; to uvádím jen na vysvětlenou, že neházím všechny vědce z USA do jednoho negativního pytle. Když už do zahraničních „guru“ šiju, tak mám na mysli pouze ty, kteří k nám přicházejí „sundávat opice ze stromů“ a své desetkrát zaostalejší know-how z oblasti soft skills nabízejí na českém vzdělávacím trhu dvacetkrát dráže než domácí chytří odborníci. Činí tak nejednou za pomoci českých nohsledů, kteří se těší na svou  masitou kost z bohatého stolu oněch guru, která jim spadne pod stůl.)

Tak tedy zpět k výzkumu úspěšnosti uchazečů o dobrou práci: Na první pohled se zdá, že rozhodující budou a) kvalifikace, b) dosavadní praxe. Personalisté z různých přijímacích komisí by jistě byli ochotni odpřísáhnout, že u nich to přesně tak je. Že kvůli objektivitě pečlivě studují životopisy uchazečů (žargonově sívíčka) a jejich motivační dopisy, že vše ověřují na vlastní oči a uši při osobním pohovoru…

Jenže: Vědecky se prokázalo, že o přijetí drtivě rozhodují zcela jiné, navýsost iracionální faktory:

-          Nakolik uchazeč působí jako příjemná, milá, přívětivá osobnost. (Strohé uchazeče, byť geniální, neberem!)

-          Nakolik se uchazeč dokáže vlichotit do osobní přízně jednotlivých členů komise. Přičemž jde často o vlichocení se falešné. Uchazeč převyšující svou kvalifikací všechny porotce a upřímně to deklarující („promiňte ,ale nesaháte mi nikdo zde, vážená přijímací komise, vzděláním ani po kolena, a hned vám to dokážu na faktech“) není nadšeně přijat pro svou upřímnost a kvalitu, ale je přímo nenáviděn. O fakta nikdo z porotců nestojí; ba, reálná existence takových faktů ony porotce ještě více rozzuří – najednou jsou k ním slepí a hluší. Nesnaží se to vůbec objektivně zjistit, ani před pohovorem, ani během něj. I když přijmout do podniku co nejkvalitnější lidi by mělo být jejich prvořadým zájmem.

-          Nakolik se uchazeč usmívá a udržuje oční kontakt…

-          Nakolik se uchazeč – a to je nejparadoxnější – dokáže sám shodit. Přičemž hovoření o vlastních negativech (měl jsem špatný prospěch ve škole, z jednoho z dřívějších zaměstnání mne vyhodili atp.) účinkuje pozitivně na porotu tehdy, když to uchazeč na sebe prozradí na začátku interview. Prozradit to na konci, pohořel by. (Ale tento princip „co je poslední, to se počítá“ znají všichni čtenáři Zlaté knihy komunikace z kapitoly o obraně proti řečnickým trikům.) Sebeshození na začátku vnímá přijímací komise jako znak pozitivní sebejistoty uchazeče („… je natolik otevřený a férový, že přizná i své chyby…“) a pozitivní informace uchazeče o sobě, byť ověřené, může dokonce porota někdy vnímat jako příznak zakomplexovanosti uchazeče („… musí mít asi nějaký komplex, že se tak vychvaluje…“). Ano, tak daleko už dospěli ti průměrní ve svém ošklivém  boji za vytěsnění kvalitnějších spoluobčanů, že i upřímnost těch kvalitnějších dokážou hodnotit negativně. A šířit obecné povědomí, že je takové negativní hodnocení správné. Další průměrní pak horlivě přikyvují, protože toto vytěsňování lepších spoluobčanů je i pro ně příznivé. Co na tom, že nespravedlivě příznivé – hlavně že příznivé.

-          Výsledná atmosféra přijímací pohovoru nesmí vyznít tak, že uchazeč je king , i kdyby pro to fakta hovořila sebevíce. Naopak – porotci musí být kingové. A pokud jim z neschopnosti chovat kozu ta jejich koza chcípla, musí uchazeč deklarovat, že jemu chcíply kozy nejméně dvě. Jinak ho prostě neberou.

Už se domýšlíte, proč v naší zemi masově nejezdíme v mercdesech, nenáme úžasné silnice a dálnice bez sebemenšího kazu, proč naši důchodci nelétají  pětkrát ročně na Seychelly…

Dalo by se ještě dlouho pokračovat o konkurzech, ale přejděme k politice. Co dokáže uchazeč vyškolený v pohovorové manipulaci provést se vzdělanými členy přijímací komise, to dokáže tím tuplem kandidující strana či hnutí s masovým lidem obecným. Je třeba to opakovat?

-          Ano, krásné úsměvy z billboardů, působení sympatickým dojmem místo prezentace reálných nepopulárních faktů a reálných splnitelných cest k nápravě.

-          Ano, vlichocování se do přízně mas. Hučení do každého voličského lempla, že on je skvělý a pracovitý, ale jen ti okolo něj nebo nad ním jsou neschopní.

-          Rozdávání drobných dárků – opět forma vlichocování se, která nemá pranic společného s řešením reálných problémů společnosti…

-          Sebeironie, falešná předstíraná skromnost v televizních debatách, ostře kontrastující s povolební nafoukaností a nepřístupností vůči běžnému voliči, když ten volič něco opravdu důležitého potřebuje.

Tož – takhle to chodí. A řešení? Nikdy nebude úplné a dokonalé – ale částečné řešení bych viděl. A to ve vzdělávání, odmalička ve školách, všeobecně a povinně.

Dělá si někdo placenou inzerci a reklamu? To už na tom musí být velmi bídně, že nedokáže přesvědčit jinak, svými kvalitami, publikováním  faktů. A čím dražší a masovější ta reklama je, tím bídněji na tom asi reálně bude její zadavatel…

„Volím nejspíše toho, kdo má placenou reklamu nejskromnější,“ měl by memorovat nazpaměť třeba i o půlnoci každý žák základní školy. A neměl by dostat absolutorium dokončení základní školy, dokud mu to zcela nepřejde do krve.

Pomohlo by to aspoň trochu…