Kurvahošigutntag – lekce z lidské inteligence, slušnosti a noblesy

Neznám lepší uměleckou oslavu slivovice, než je tento film. A neznám mnoho lepších filmů, tak skvěle odhalujících lidskou přetvářku, vychytralost, hloupou namyšlenou ubohost skrytou za fasádou falešné imidže. Tak ohromně podporujících obyčejnou lidskou slušnost, pracovitost, odpor proti pokrytectví.

Jistě, viděl jsem ten film mnohokrát. Jistě, mám jej doma i na DVD kdykoliv k přehrání. Ale pokud se objeví ve večerním programu některé z televizních stanic, tak prostě ostatní konkurenční nabídky blednou a já neodolám. A pokaždé tam najdu něco nového – i včera na Nově.  

            Někdy před pár lety, při jiné repríze Dědictví, jsem četl v televizní čtvrteční příloze MFD na boku upoutávku. Že prý se „… venkovský prosťáček Bohuš Stejskal těžko orientuje ve velkém světě…“

            Svatá prostoto! Je to úplně naopak. To ten velký svět se propadl někam hluboko pod úroveň normálního života a normálních slušných zdravých vztahů a selského rozumu na moravské vesnici. Všimli jste si jako já ve filmu taky, jak je Bohuš (přes neustálé používání citoslovce „kurva“) nesmírně slušný mladík? Své hospodyni – až na jednu scénu – neustále uctivě jednostranně vyká. Je to přece o generaci starší paní. Pánům ve vyšším věku vždy bez výjimky s respektem říká PANE. Pane Košťál sem, pane Košťál tam… Díky obrovské Bohušově zdvořilosti a úctě ke starší generaci ani nevíme, jak se postava hraná Jozefem Krónerem jmenovala křestním jménem…

            A pak přijde konfrontace Bohuše s velkoměstským světem „lepších lidí“. Začne to v jeho brněnské restauraci. No řekněte sami – není ten číšník svině hnusná? Pět minut nechá slušného hosta čekat, než poprvé přijde k jeho stolu. Už nad prvními dvěma sifóny (v Praze „sodovkami“) neskutečně opovržlivě machruje, ačkoliv by měl před jakoukoliv objednávkou hosta stát v úctě a předklonu – a málem se přerazit, jak rychle ji běží splnit. A když Bohuš se svým doktorem práv přistoupí na číšníkovu sprostou podmínku vázaného prodeje, že sifón je jen ke kávě, přinese mrcha číšník Bohušovi jen to kafe bez bublinkové vody.

            „Nová doba! Host vyhazuje číšníka…“

            Ano konečně normální doba. (Chvíli na začátku devadesátých let byla a my měli naději, že bude pořád.) Kdo platí, ten poroučí. Host na hodinu vyhazuje z práce číšníka; stejně tak občan, poplatník daní, vyhazuje líného vyčůraného státního úředníka. Tak to má být, ne naopak.

            Film aktuálně hovoří ke žhavému dnešku. Nejen že bychom my poplatníci daní měli do detailu znát každou korunu platů, odměn a dalších hmotných a nehmotných výhod všech zaměstnanců státu, ale nad pracoviště každého bychom měli instalovat kamery. A kdybychom viděli u kohokoliv z nich byť jen pětiminutovou prodlevu, nevyužívání jejich  pracovní doby k usilovné službě v náš prospěch, jaká jiná je správná reakce než ta Bohušova na dva líné dělníky v cihelně? „Ty prde, ty hovne… toto si nezvykaj!“ To by měli spravedlivě slyšet státem placení lenoši a ti, kteří sice v pracovní době sice pracují, ale místo pro občany pro sebe.

A na premiéra a ministry svého státu by se měl každý hrdý svobodný občan za účelem umravnění jim podřízených úředníků obracet stejně jako Bohuš na ředitela své cihelny; rázně a nekompromisně: „Nemazli sa s nima, vyhoď je… nebo ťa vyměním…“

Bohuš je inteligentní. U zazobaného právníka (Leoš Suchařípa) mu v mžiku dojde, že tento slizký intelektuál neudržel profesní tajemství o dědictví a bokem se domlouval s japonskými zájemci, že jim za levno prodá hodnotnou cihelňu s velkým atraktivním pozemkem („…on se ten buran Stejskal v cenách beztak nevyzná…“) a shrábne tučnou úplatkoprovizi.

„Odkud to vědí ty ku… žlutý?“ trefuje Bohuš statečně do černého v cizím prostředí právnické kanceláře. „Asi od tebe, ty ku… právnická.“ To už si jen myslel.

Tehdy v roce 1992 ještě mohl nazvat svinstvo svinstvem, i když v něm byli namočeni lidé jiné rasy. Dnes bohužel svinstvo odlišným rasám prochází…

Bohušovi  se udělalo skoro nevolno z toho kancelářského vzduchu prosyceného loketnickou bezskrupulózní honbou za penězi. „Už du, už du…,“ houkl do otevřeného okna s velkou úlevou.

Bylo by toho ještě hodně. Téměř každá scéna je oslavou obyčejné lidské poctivosti před vychytralou přetvářkou a namyšleností.

Dojemné jsou také scény slušně vychovaných dětí na moravské vesnici. Celá školka na pokyn paní učitelky slušně zdraví Bohuše, který nedělá nic zlého, jen se přiměřeně raduje: „Děcka, já su milionář!“ A ta malá holčička Maruška u rybníka, jaképak má asi největší přání?  Autosedačku podle nejnovějších norem EU? Mobil? Drahou hračku? Respektování dětských práv bez ohledu na vlastní dětské povinnosti?

Kdepak. Může mít od boháče cokoliv, ale chce něco mnohem normálnějšího: „Já si chcu pohladit toho koňa.“

Až srdce usedá nad tou normální slušnou skromností. A vzpomínky střednější genrace na vlastní dětství se vybavují…

Nesmíme pominout lekci ze slušnosti, kterou Bohuš udělil nafrněné paní doktorové, plastické chiruržce (to je ale potvorné slovo!) Ivaně Chýlkové. Ona z výše svého nesmírného společenského postavení suverénně poučila toho plebejce, že to, co nevidíme, neexistuje.

Bohuš jí vlastně odpověděl toto: „Milá paní doktorko! Já sice zdaleka nemám vaše vzdělání, ale tolik taktu ve mně je, že vnímám určité věci jako choulostivé, intimní. Není slušné na ně čučet, zírat – a ony přesto jsou. Například bůh nebo vaše intimní partie. Obojí jsem nikdy neviděl; pokládal bych za krajně neslušné se po tom uvidění pídit; A vy chcete tedy tvrdit, že tím pádem své intimní partie nemáte? Já věřím, že je máte.“

To je ta nejzdvořilejší věta z celého  filmu, překonávající i bontonové rady Ladislava Špačka.

A uzavřeme tou slivovicí.

Slivovice léčí komunikační problémy. Přijde starosta obce, rozčilený, že lidé plyn jednou chtějí a jindy nechtějí. „Přitáhni mňa, dáme si spolu slivovicu,“ volá Bohuš z lehátka v bazénu. A konflikt je pryč.

Slivovice je tak kultovní nápoj, že i andělovi nebo snad přímo pánubohu (Pecha) musí být na nebi nedobře, když kvůli svým křídlům „nemá čím pít“. To u Bohušova bazénu při garden party, tam se pije, tam to žije, husličky hrají, zpívá se, tancuje, raduje se ze života v každém věku…

Filmem Dědictví  se lehce mihly mayovky (Bohušův kůň se jmenoval taky Hatátitlá), lehce se mihl i Karel Čapek. (Závěr Dědictví s andělem-bohem je podobný jako závěr Krakatitu s ing. Prokopem a dědečkem-bohem na vozíku.)

Bylo toho ještě hodně, co se mihlo. Ale nechci unavovat  příliš dlouhým blogem.

Takže na závěr mám jen ten vzkaz všem pokrytcům a darebákům, který bychom se měli od Bohuše Stejskala dobře naučit, aby nám šel od srdce a zněl tak nebojácně nahlas jako z jeho úst:

„Neser! Nebo ti rozhodím sandál. Ty…prde…“