Inflace = mizérie

Tak kdy už konečně bude dolar za korunu, jak jsme o tom snili v listopadu 1989? S podobnými opatřeními jako to nedávné od ČNB asi nikdy…

Článek se stejným názvem „Inflace = mizérie“ jsem měl připravený do časopisu Profit už v první polovině devadesátých let. Byl podrobný, asi na deset stránek. Šéfredaktora Mirka Kaňu jeho obsah zaujal. A že mi to téma s chutí otiskne, jen to musím zkrátit. Na to zkrácení však jsem byl tehdy líný. Nebo – asi byla spousta jiné práce. Takže – po téměř dvaceti letech ten svůj dluh napravuji.

Začínal jsem citací někoho velmi důvěryhodného, kdo prohlásil, že prosperita státu znamená „pracovat a šetřit“. Nevzpomenu už si autora – ale byl to někdo jako Masaryk nebo jeden z prvních ministrů financí předválečné ČSR nebo snad Tomáš Baťa… prostě někdo, komu lze stoprocentně věřit.

Psal jsem, že inflace nahrává spíše lidem lehkomyslným; zvyklým všechno nebo téměř všechno vydělané hned utratit, žít od výplaty k výplatě; nestarat se příliš, co bude za rok; a nestarat se absolutně vůbec, co bude za deset let… S takovou převládající filozofií svých obyvatel to stát tedy nevytrhne.

A trval jsem na tom, že lepší pro stát jsou ti, kteří myslí na budoucnost, na zadní kolečka – a spoří. Budují, investují, žijí podle filozofie „teď v potu tváře zaseju, abych v dohledném budoucnu mohl bohatě sklidit“.

Byl jsem – a stále jsem – pro deflaci. Jednak byla v mém povědomí spojena s největším hospodářským zázrakem poválečné bývalé NSR v padesátých až osmdesátých letech minulého století, spojena s Baťovým elegantním zvládnutím velké hospodářské krize třicátých let, jednak jsem použil zdravý selský rozum (pravda, poněkud podpořený absolutoriem na ekonomické fakultě, nicméně soudím, že zdravý selský rozum by zde i mohl stačit).

A ten zdravý selský rozum mi říkal a stále říká následující:

Ceny mají klesat. Skoro bych se odvážil tvrdit, že čím více klesají, tím lépe. Možná ruku v ruce s tím budou i trochu klesat nominální mzdy – ale ani to není tak úplně na škodu.

Když obyvatelstvo ví, že nikdy v budoucnu už nebude nominálně vydělávat více než dnes – tak každý maká jako ďas. Bere si přesčasy, bičuje, dře. Dnešních jeho vydělaných dvacet tisíc korun, kdyby je všechny uložil, bude třeba za dvacet let při jeho odchodu do penze mít hodnotu sto tisíc korun. A to už je motivace!

Samozřejmě by se každoročně nominálně i snižovaly platy ve státním sektoru; poslancům, úředníkům, učitelům, soudcům, policistům, hasičům, státním lékařům... Soudím takto: Pokud dotyčný dospělý státní zaměstnanec není úplné naivní děcko, tak pochopí, že méně znamená více. Letošních dvacet tisíc korun čistého = 1000 dolarů, napřesrok osmnáct tisíc korun čistého = 1100 dolarů. Takže – polepší si.

Nenechá se přece oklamat povrchní vidinou absolutně vyššího nominálního korunového čísla napřesrok, když si při stávající proinflační politice ČNB snadno může domyslet, že třeba v eurech či dolarech to bude stejně nebo dokonce méně…

Prostě, při deflaci občan jen všechno hned nerozfofruje, nerozfrcá…

A jak by se veškerá domácí nabídka zboží a služeb předháněla v nesmírné ochotě! Každý obchodník by věděl: Neprodám-li něco dnes za padesát, zítra to s bídou prodám za čtyřicet pět, za rok s bídou za třicet.

A co banky? Jistě by dělaly velkou reklamu na vklady se záporným úrokem. Ale moc by neuspěly, protože každý občan by mohl schovávat bankovky a mince doma ve slamníku nebo v trezoru. Aby banky přežily, musely by brát vklady  nejméně na nula procent úroku, s naprosto nulovými poplatky za všechny služby – a ještě klientovi platit za to, že třeba osobní návštěvou přepážky občas ztratí nějakou tu půlhodinku svého času. (Doma při vložení svazku bankovek do svého trezoru by občan tu půlhodinku neztratil.)

 A banky by braly vklady na nulový úrok rády. A ještě by z té nuly uživily svůj opulentní provoz, protože sto tisíc přijatých jako vklad by bylo za rok svou reálnou hodnotou třeba sto pět tisíc.

Nejvíc jsem se smál tomuto argumentu „ekonomů“, kteří obhajovali mírnou inflaci: „Mírná inflace podporuje domácí poptávku, lidé kupují, protože jsou si vědomi, že zítra to bude dražší.“

No toho si sice jsou lidé vědomi, ale také vědí, že zítra budou mít na výplatní pásce nominálně více. Že se stává jakýmsi zvráceným zvykem ohlupovat obyvatelstvo každoročně o něco narostlou nominální sumou.  No jo – přidá se jedné profesní skupině, druhé, třetí – a zakrátko je taková atmosféra ve společnosti, že se musí přidávat všem. Že už pouhé nominální nepřidání je vlastně trestem. A tak se stalo, že slušný poslanecký plat ze začátku devadesátých let (tehdy to bylo 7 000,- Kčs měsíčně) nominálně narostl… víte kam. Proč na tehdejší nominální výši nevydržel – vždyť na vepřo knedlo v parlamentní kantýně by i tak bylo, ne?

Nakonec se všichni  hloupí budou povrchně opájet každoročním nominálním růstem sumy na výplatní pásce, vše půjde nahoru – a titíž hloupí budou po hospodách u piva masově nadávat na „zdražování“. Nic se v poměru mezd a cen nezmění, jen čísla obého se budou absolutně zvětšovat. Jen se podpoří lidská lenivost: "Pracuj dnes jen vlažně, šetři síly, nebičuj, nestrhej se, nevkládej uspořené peníze do banky; za stejnou vlažnou námahu přece budeš vydělávat po uplynutí deseti let minimálně dvojnásobnou nominální sumu měsíčně."

A domácí výrobci a domácí služby při deflaci? No – nekoupí–li to opatrný český občan, tak se to vyveze. Budou-li čeští občané v předtuše budoucí silné deflace celý rok jíst jen suchý chleba a pít čistou vodu, tak vyvezeme všechno vypěstované a vyrobené mléko, všechno maso, všechno ovoce a zeleninu… a obrovsky jako stát zbohatneme.  Postavíme v mžiku všechny plánované dálnice, postavíme komfortní domovy důchodců… Porosteme jako Werichův velký dům ve filmu Hej rup, kde všichni zpočátku dělali jen za byt a stravu, na oběd půl párku, jen tlustý kuchař měl párek celý…

A co teprve ten ohromný nákupní cizinecký ruch u nás, když bude všechno třikrát lacinější než za hranicí… V každém větším českém městě budou po hospodách a barech každý večer chlastat ne tisíce, ale desetitisíce cizinců na chlastacích zájezdech. Cizinci vykoupí u nás všechny druhy zboží a služeb – prostě nikdo pilný a pracovitý na straně nabídky u nás nezkrachuje.

Pro stručnost a názornost jsem samozřejmě v předchozích řádcích nadsadil – ale princip je, myslím, jasný. Deflace evokuje dnes a hned dřinu, snahu, přemýšlení, neodkládání promyšlené ekonomické aktivity na zítřek. Tedy to jediné, co přináší prosperitu – ne nějaké finanční kejkle.

Stát jako jedna soudržná parta, obyvatelstvo jako jeden sehraný tým, vítězící nad ostatními státy… Čech fandící každému jinému obyčejnému Čechovi stejně jásavě a vehementně jak třeba českým hokejovým nebo tenisovým reprezentantům... O tom to přece je :-)

A  brzy je dolar za korunu a brzy budou čeští občané – mladší, střední i důchodci – největšími miláčky Havaje, Seychel, Malediv, Karibských ostrovů – protože to prostě bude nejsolventnější klientela.