Dík všem spravedlivým blogerům i čtenářům

Blogerkám a blogerům za to, co zde ze sebe dnes a denně vydávají. Mám na mysli zejména ty, kteří kritizují narůstající nešvary, průsery, absurdity našeho života. Kocourkov naší politiky, práva, legislativy, stavu a trendu vzdělanosti… Všechny ty zmatky doby, kdy náš starý stát zemřel a nový ještě stále nevyšel z té nejhorší puberty; stále se bolestně hledá.  Čtenářům za to, že to čtou a zamýšlejí se.

U každého článku je autorova fotka – všichni nesou tedy vždy kůži na trh, ručí si za svůj text svou tváří a jménem. Kdyby se z těch brilantních analýz (a každý myslící člověk vidí, čí to jsou) udělala stručná svodka, bylo by to nejlepší možné povinné čtivo pro vládu, parlament, soudce, šéfy školství, zdravotnictví, dopravy, silových oborů – prostě pro všechny oblasti, na které jsou v normálním státě zřízena ministerstva.

Analýza, pojmenování věcí pravým jménem, vysvětlení příčin a souvislostí - to je zde tedy výtečné! Plus apely, že by to tak nemělo být.  Méně blogerů se už pouští do druhého kroku, do syntézy. Do systematických statí, jakou cestou by to tedy mělo nastat správně. Čest výjimkám, ale mezi analýzou na jedné straně a syntézou na straně druhé já vidím velký nepoměr.

Když je všude kolem nás rostoucí binec, bezpráví, sobectví, nadržování špatným a trestání dobrých, hloupost a nekompetentnost spojená s drzým nekonečným sebevědomím, tak tedy… odkud to začít rozplétat?

Kdy pomalu končit s tisící stále trefnější analýzou – a začít zde psát desátou, stou, pětistou syntézu?

Tento úkol mi připadá ještě těžší než analýza. Blogerovi, který si ulevuje a nadává, může zapšklý diskutér snadno nadávat. Bořit jeho boření. Avšak blogerovi, který se snaží něco budovat, mohou suverénní tupci v diskusi nadávat ještě snadněji, ještě bolestněji. Když bořím, tak mi zase tolik nevadí, že někdo v reakci boří proti mému boření. Když však v potu tváře stavím, vadí mi boření ještě více.

Přesto se zde o jakousi syntézu pokusím. Maličkou, velmi dílčí, skromnou; s vědomím, že nepostihne ani tisícinu toho nejzákladnějšího, co by mělo být napsáno. Ale co do délky to bude k učtení. Bude to snytéza z pohledu mého oboru – chci se držet svého kopyta. Jiná kopyta (= jiné úhly pohledu) přenechám povolanějším.  A kdokoliv jimi může navázat.

Zde je tedy první nástin dvanáctera zásad, které bychom se měli každý pokusit denně prosazovat, denně uvádět v život. A trvat na jejich zavedení do škol, ať jsou vštípeny mladým.

Jedna: Voltairovské „Nesouhlasím s vámi, ale do smrti budu hájit vaše právo říkat to.“ Čím větší nesouhlas v oblasti věcné, tím větší úcta k protivníkovi v oblasti osobní. Mnoho zdejších diskusních příspěvků to zjevně porušuje. Formulace typu „co to plácáte za nesmysly“, „autor blogu se nejspíše pomátl“, „kdy už přestanete s těmi pindy“ apod.  (každý odvážný bloger jich zažil stovky)… tyto formulace rozhodně nejsou statečným hájením a bráněním blogerova práva vyjádřit se, ale čouhá z nich snaha potupit, zlehčit, často i umlčet. Pohonit si ego stylem „já to vím lépe“. Navrhuji začít a čím dál hustěji pokračovat s diskusní noblesou a nesouhlasit s druhým člověkem stylem „mám úplně opačný názor než milý a vážený kolega XY“.

Dvě: Za největší bohatství národa, státu, nás všech považovat chytrý tvůrčí lidský mozek. Jestli má ministr financí zatnout sekeru do rozpočtu, tak jedině tím, že k nám pozve pracovat nejlepší mozky světa – a přeplatí je, bude je hýčkat. Každý jeden takový borec je něco jako nová Škoda Auto, nový ČEZ, nový plzeňský Prazdroj. Nabídnout jim s pokorou naše občanství; vždyť už ty daně, které budou platit ze svých zisků za své know-how, nám to bohatě vrátí.

Tři: Špičkové tvůrčí mozky rozmnožujme. Cesta z marasmu tedy začíná školstvím. Nechť jsou výplodů chytrých mozků plná média, plný internet. Plné osnovy. Nechť je nejlákavější činností starších, středních i mladších občanů toto číst, vnímat, učit se.

Čtyři: Naučme mladou a střední generaci (a nepovinně i tu starší) správně číst, správně se učit. Vystihnout podstatu textové i jakékoliv jiné obrazové či smíšené informace. Vytřídit si pro sebe největší příležitosti a hrozby. Udělejme z učení to nejúžasnější a nejlákavější dobrodružství. Není nepřekonatelným problémem zařídit to tak, aby se lidé na učení těšili stejně jako na svou sebeatraktivnější zábavu. Ba více.

Pět: Učme se všichni duševní rovnováze. Zbourejme v sobě drtivou většinu těch svazujících tlaků typu „toto musíš!“ či „tohle nesmíš!“. V právní a mravní oblasti to samozřejmě v sobě ponechejme – myslel jsem oblast životních plánů a výzev. Největší bariérou rozvoje každého člověka je ten člověk sám. Kdo „“musí“, ten sám sebe blokuje. Co se musí, to se hnusí. Slovo „problém“ nahraďme slovem „výzva“.  Budeme všichni silnější. Tak, jak nás k tomu nabádal už Jan Werich: „Když nejde o život, jde o hov..“

Šest: Naučme se všichni anglicky aspoň na úroveň intermediate. Takhle (teď luskám prsty) bych to dokázal zařídit – jen mne k tomu pusťte!

Sedm: Tak jako rozšíření penicilínu umělo vyléčit řadu nevyléčitelných chorob, tak můžeme vyléčit i problém prokrastinace. Tj. problém „jak skutečně realizovat naplánované, jak to dotáhnout do úspěšného konce“. Jára Cimrman už ušel kus cesty v tomto směru, ale kus nám k naučení i zanechal. Známe jeho dilema: „Už si umím poručit! Ale – ještě se neumím poslechnout.“ Lék proti ztroskotávání je už čtvrtstoletí vedle každého z nás na zemi – jen se shýbnout. Jmenuje se „profesionální koncentrace“.

Osm: Pěstujme v mladých i starších to, že každý má mít svou vizi. To, k čemu v životě chce spět. Někdo dílčí, někdo velmi komplexní vizi, ale každý aspoň někde a v něčem. Naučme se, jak si ji stanovit,  jak ji rozumně rozvíjet,  jak ji revidovat na životních křižovatkách. Životní vize je to nejlepší a jediné, co máme jako pomůcku při rozhodování v nejistotě. Při určování priorit – co teď, co za hodinu, co zítra, za měsíc, za pět let… Kdo si umí stanovovat priority, ten žije klidnější vyrovnanější život. Jak ty priority naplňovat, o tom je předchozí bod.

Devět: Naučme se masově, jak zvládat komunikační nedorozumění. Prosté neúmyslné lidské nedorozumění v komunikaci. To totiž může za dvě třetiny konfliktů. Zvládnutí nedorozumění zvládá tedy dvě třetiny konfliktů tím nejlepším způsobem:  prevencí. Zařídí, že konflikt vůbec nevznikne. Ubylo by nešťastných stavů mysli z práce, partnerství a manželství, rodiny…

Deset: Učme se bez zbytečných negativních emocí zvládnout konflikt, když už vznikne a když je jasné, že nejde o nedorozumění.  Tisícero hlavních i vedlejších lidských emocí se dá shrnout do čtyř hlavních tříd: strachy, vzteky, smutky, pohody. Každá třída má řadu společných znaků, má jeden stručný hlavní způsob potlačení a zvládání (či ve čtvrtém případě naopak rozšiřování působnosti).

Jedenáct: Naučme se porozumět mužsko-ženským zvláštnostem a odlišnostem. Na zemi je to tak zařízeno, že nejspíše nikdy zde nebude pohlaví jedno ani nebudou pohlaví tři nebo více. Mějme pokoru před vzájemnými rozdíly, každodenně ji praktikujme. Jak? Viz bod 1.

Dvanáct: Náš život nechť má – jako kvalitní automobil – silný plyn i mocné brzdy. Šlapejme na plyn vyvezení dobrého a užitečného na co nejvyšší piedestal. Dupněme na brzdu vždy, když jde o potlačení zla. Jen ta společnost přežije (a rozkvete), která má mezi odměnami a represemi vyváženost, stejnou sílu.  Při nerovnováze obojího je to všechno vratké a bortí se.

A na samý závěr – podrobněji jsem to zkusil rozvést zde. Jistě s mnoha chybami, ale snad i s pár postřehy, které vám pomohou a dají vám naději. Po kliknutí a přesunu tam můžete klidně i diskutovat.