Devět věcí, které duševně silní jedinci (ne)dělají

Reaguji na článek Marcely Svobodové pro idnes.cz, v němž vychází z autorky knižních bestsellerů o duševní síle Amy Morinové, konkrétně z její knihy „13 Things Mentally Strong People Do Not Do“. Tento výchozí článek

Marcely Svobodové je  zde.

Autorka článku s největší pravděpodobností shrnula třináct zásad americké autorky do devíti. Nebo jich jen vybrala těch devět, které jí připadaly nejdůležitější. Proč ne, že?

Proberme si postupně tyto zásady od první do deváté:

1. Neztrácejí čas sebelitováním...

...protože „Oddávání se sebelítosti podle ní zabrání naplno žít váš život, navíc je ztrátou času, vytváří negativní emoce a ubližuje vašim vztahům."

K tomu dodávám: Hladina negativních emocí v naší hlavě má svou optimální hodnotu, která nemá být vysoká, ale nemá být ani nulová. Přílišná míra smutku nebo vzteku na minulé záležitosti nám škodí. Ale nulová míra negativních emocí znamená též nezodpovědnost, smiřování se se zlem, s vlastními chybami. Nedodává nám energii k odporu, k boji proti tomuto zlu. Národ složený jen z takovýchto „odolných“ jedinců, kterým jsou včerejší nebo loňské křivdy a selhání úplně fuk – toť lahůdka pro barbary, aby si takovýto národ rychle podmanili.

Kdo se vůbec nelituje, ten zapomíná na své chyby – a nemůže se tak z nich poučit. Rozpor se zásadou č. 6 – viz dále.

        2. Nebojí se změn...

...protože „psychicky silní lidé přijímají změny jako nedílnou... součást života... Flexibilita a schopnost adaptovat se v nových situacích či na nových místech je pro mentálně silnější jedince příznačná.“

K tomu dodávám: Opět optimum spočívá v nalezení správné míry mezi vstřícností ke změnám a ctěním tradic. Na staré dobré Anglii, která ctí tradice snad ze všech států nejvíce, je vidět, že je to mnohdy správné, příjemné a krásné. Kdyby Angličané měnili zvyklosti jako diví, tak by se tenis v jednotlivých gamech dávno počítal ne 15:0, 30:0 atd., ale třeba 1:0, 2:0. Hrálo by se třeba pingpongovým míčkem, na kurtu jiných rozměrů, hráči by byli oděni v pestrobarevné maškarády nebo třeba v burkách nebo zcela nazí s malou rouškou kolem pasu jako přírodní národy v džunglích. Nejsem si jist, zda by se takový „tenis se vstřícností ke změnám“ všem hráčům a všem divákům nadále líbil.

A ještě: Nedávno jsem někde četl o hrůzné obrovské kvantitě legislativních změn našich slavných parlamentů po roce 1990. Prý mnohem více než za celou existenci Československa od roku 1918. Každý občan je právně povinen všemi těmito novými právními normami se řídit, tedy je znát, průběžně nastudovávat, neustále se odnaučovat ty staré a učit ty nové – protože neznalost zákonů neomlouvá. K čemu to však reálně vede, víme. Nikdo nezná více než nepatrný zlomek právních norem, žije se intuitivně, na kdejakou prkotinu v chování občana se dá najít štiplavý bič, když prefíkaný právník chce.

Určitá míra zdrženlivosti před změnami by našemu státu jistě slušela. Státu i jednotlivci. Kdo se jen adaptuje a adaptuje, ten je beztvarou měňavkou.

     3. Nezaměřují se na věci, které nemohou ovlivnit

Dodávám: Takto, těmito sedmi slovy, to vypadá zcela správně. Je to součást velmi moudrého úsloví, jež se přisuzuje řadě autorů, někdy i bibli. Volně:Dej mi, Bože (nebo přírodo, rozume), dost pokory před věcmi, které změnit nelze, dost síly na změnu věcí, které změnit lze, a dost chytrosti, abych rozlišil, které jsou které.

Jádro mého připodotknutí tkví v tom, že někdy může mít člověk o něčem pocit, že to absolutně změnit nelze – ale ono to nakonec změnit lze. V tom, že kreativní a vytrvalí lidé věřili na rozvoj tam, kde většina to považovala za nezměnitelné a neovlivnitelné, spočívá celý pokrok od pazourků jeskynních lidí po dnešní moderní technickou společnost.

Pověstné jsou stovky neúspěšných pokusů Edisona o to, aby se mu konečně rozsvítila elektrická žárovka. Mnoho set krát byl stavem věci přesvědčován, že toto nemůže ovlivnit – ale on se přesto na toto ovlivnění zaměřil. A proto už nesvítíme loučemi.

Edison se nebál změny; a narušením zásady č. 3 vlastně naplnil zásadu č. 2

      4. Nesnaží se všem zavděčit

Dodávám: Optimum chování a jednání silné osobnosti tkví v tom, že se snaží zavděčit optimálnímu množství lidí kolem sebe. Ani příliš malému, ani příliš velkému.  Zásada 4 jako by sugestivně hlásala: „zavděčuj se menšímu počtu lidí než jsi činil dosud“. Někteří opravdu pro svůj duševní klid potřebují tuto míru zavděčování se zmenšit. Ale někteří ji potřebují zvětšit; někteří potřebují být více taktní, více diplomatičtí, více empatičtí. Méně samorostlí.

     5.  Nelpí na minulosti

Zase – jak kdy. Když jsem v minulosti za své peníze zakoupil automobil, tak v současnosti s ním nemůže jezdit jakákoliv cizí osoba, které se zlíbí. Když jsem v minulosti vydělal nějaké peníze a mám je v hotovosti ve své peněžence, tak mi je odtamtud nemůže kdokoliv brát s trapnou výmluvou „... že už mi tam ležely několik dní, že to vydělání už je minulost, tak teď zase mohou být v rukách jiného...“ Toho jiného člověka zvykneme nazývat zlodějem nebo lupičem. A na minulosti lpíme: co se stalo tehdy, má jednoznačné důsledky do přítomnosti i budoucnosti. Auto je stále moje. Peníze jsou stále moje.

Kdo v minulosti šest let usilovně studoval všeobecné lékařství a měl úspěch, ten velmi lpí na tom, aby mu nikdo jen tak z rozmaru neodnímal jeho titul MUDr. Každý odnímač by se se zlou potázal. Studovaný lékař lpí na svém minulém studiu celý svůj zbytek života. I když z hlediska lékaře-padesátníka to bylo „...přece už tak dávno...“.

Lpění na vazbě minulosti a přítomnosti je podstatným znakem demokratické civilizace.

     6. Nedělají stále dokola ty samé chyby

Zde asi nelze nic namítat. Může se však stát, že některé situace jsou natolik složité, že v nich chybujeme opakovaně, než se je naučíme zvládat bezchybně.

A také je zde rozpor se zásadou č. 1 – viz výše.

     7.  Nevzdávají se po prvním nezdaru

Nezdar má často tu podobu, že se nám zdá, že určitou věc nemůžeme ovlivnit. Už jsem se zmínil výše o určitém rozporu mezi zásadami č. 2 a č. 3. Rozpor zásad „2 versus 3“ je v podstatě velmi podobný rozporu zásad „3 versus 7“.

     8. Neočekávají okamžité výsledky

Pravda, někdy je třeba být trpělivý, hodně trpělivý. Jsou procesy dlouhodobé; ale jsou i procesy krátkodobé. Když je někdo vážně zraněn, má tepenné krvácení a přijede záchranka, tak očekává od záchranářů okamžitý výsledek v tom smyslu, že krev z něj přestane stříkat. Teď hned okamžitě, ne až za dvě hodiny nebo za rok.

Silná osobnost očekává výsledky podle toho, o jaký druh procesu se jedná. A trocha zdravé netrpělivosti nejednou pomáhá motivovat, pomáhá zvýšit úsilí, pomáhá uspět.

     9. Nebojí se být sami

V pořádku. Dotaženo do krajnosti by to však znamenalo, že silnými osobnostmi jsou nejspíše poustevníci, strážci majáku. Nebo vězni odsouzení na mnoho let žaláře, kteří si velmi lebedí na samotce.

Někdy je dobré být sám, jindy je dobré až nutné být obklopen lidmi. Tedy - nebát se ani být sám, nebát se ani být obklopen lidmi.

     Závěr

Lepší než zmíněné zásady mi připadá hledat vždy zlatou střední cestu. Každá z výše uvedených zásad doporučuje vždy jen posun určitým směrem. Buď jedině přidat, anebo jedině ubrat.

Ale jsou situace, kdy je vhodné postupovat i opačně. Kdy právě opačný postup je znakem psychicky vyvážené silné osobnosti.

Omluvme americkou autorku. Ta je poplatná filozofii amerických populárně naučných knih, kde platí: „Nepředpokládej při psaní knihy u čtenářů žádné předchozí znalosti ani vzdělání.“

A proto bývají americké populárně naučné knihy (ne všechny - čest výjimkám!)  obdobně intelektuálně na výši jako lehké americké komedie typu „Jak blondýnka o panenství přišla“. Znáte takové komedie, že?

Jen jediná záhada zůstává: Proč tak často sedí na zadku s nábožnou úctou před takovýmito lehkými „radami“ amerického typu  tolik chytrých českých lidí...