Číst ještě i dnes papírové naučné knihy?

Vždyť se dá všechno vědění vygooglovat, ne? Oponuji: Úplně všechno, co nese užitek, na internetu není. Množství klasických knih, které mohou konkurovat internetu, se drasticky snížilo. Ale ne na nulu.

Nechejme stranou beletrii – tam je to něco jiného. Milovníci tradice potřebují prostě vzít do ruky ten příjemný kultivovaný papírový vázaný předmět, přičichnout k jeho vůni, sednout si v dychtivé pohodě do klasického křesla a číst si spontánním tempem tak, jak se četlo od starého Řecka a Říma.

Ale četba pro pragmatické účely? Studium, celoživotní sebevzdělávání a kultivace osobnosti v nových oblastech vědění?

I tam klasická papírová kniha smysl má, ale dnes už možná jedna ze sta, brzy snad jedna z tisíce. Říkejme dále takovéto knize superkniha. A zamysleme se, jaké musí mít vlastnosti.

První, co člověka odedávna vždy nad naučnou papírovou knihou napadlo, bylo studovat ji od začátku do konce. I já jsem to tak roky dělával s mnoha sty knih, které jsem musel přečíst tak pečlivě, abych byl po přečtení schopen kreativně dopsat další rozvíjející kapitolu aspoň tak dobře jako její autor. Byla to vždy spousta mých vpisků, desítky stránek poznámek ke každé takové knize pěkně chronologicky vzestupně podle čísel stránek a kapitol.

Dnešní superkniha musí plnohodnotně umožňovat spoustu jiných možností než klasické pročítání od začátku do konce. Aby mohla konkurovat internetu, musí mít různé komfortní možnosti srovnatelné s komfortem internetového vyhledávání.

První výhoda superknihy: Musí v ní být obsahově takové vědění, které ještě na celém internetu není. Nesmí to tedy být kompilát, ale originální publikování něčeho podstatně nového a výrazně užitečného. Nějaké know-how, které jiný nemůže jen tak překlopit na internet, aniž by porušil právo – autorské, známkoprávní, patentové apod.

Druhá výhoda superknihy: Superkniha musí respektovat, že dnes už málokdo utáhne tu časovou a koncentrační maratonskou tíhu číst více než cca dvě stě stránek postupně všech najednou. Superkniha tedy musí být dobře vyhledávací.

Být dobře vyhledávací, to má hodně podob.

Je fajn, když kniha má hodně názorných schémat, grafů, ilustrací. Pokud možno jednoduchých, přehledných, dobře čtivých a pochopitelných. Jeden dobrý obrázek řekne více než tisíc slov (tisíc slov = 2-3 stránky textu). A lepší je (tedy v případě superknihy), když ta schémata a ty grafy nemusí čtenář pracně hledat v textu, ale má je někde pohromadě, řekněme na konci knihy, plus u každého grafu odkaz na kapitolu nebo stránku, kde je o daném tématu pojednáno. Je vhodné, aby grafy a schémata byly barevné. Čtenář si tak v pohodě listuje vzadu v knize – a při zájmu o nějakou jednotlivost nalistuje příslušnou stránku dříve v textu – a za pár minut má osvojený třeba drobný, ale důležitý poznatek. Pět minut se superknihou dnes, deset minut třeba příští týden, další dvě minutky za měsíc... Dnes se vnímají informace po drobných kouskách – mezi dvěma zazvoněními mobilu, ha. A vůbec už není špatné, když ten graf nebo schéma je i vzadu v knize a ještě jednou tentýž v příslušné kapitole. Dvojí podívání se = čtyřnásobně lepší zapamatování; bez namáhavého biflování či vynakládání sebepřemáhavé bolavé vůle. Učení v 21.století musí být co nejvíce pohodové a nenásilné. Kdo má dnes ještě chuť a ochotu duševně nelidsky dřít, že?

Superkniha musí mít rejstříky. Jmenný rejstřík je spíše pro orientaci, z jakých že moudrých hlav autor čerpal svou inspiraci. Čím více tam čtenář najde osobností, které jsou sympatické také jemu a které mají jeho důvěru, tím lépe.

Důležitější je však rejstřík věcný. Co položka, to nějaká „věc“, tedy pojem. Najdu pojem, nalistuji příslušnou stránku. U klíčových pojmů bývá těch stránek s jejich výskytem několik. Podle počtu takových stránek u klíčových pojmů pozná čtenář, zda jim autor věnuje přiměřeně velkou pozornost.

A nejdůležitější je rejstřík situací. Ten má u nás snad jedna naučná kniha z deseti tisíc. Položkou takového rejstříku není jedno slovo, ale slogan, heslo. Tedy něco obdobného, co běžně zadáváte do vyhledávacího řádku googlu. Ta hesla by svým obsahem měla vyjadřovat právě to, co nejvíce potřebujete.

Úplně úžasné u superknihy je, když vám umožňuje vnořit se do tématu v různých úrovních. Úroveň nejpovrchnější by neměla zabrat více než jednu minutu čtení. Co je dané vědění zač, čemu praktickému v životě pomůže jeho ovládnutí, jaký průšvih v životě hrozí z jeho zanedbání. Úroveň střední neboli informativní by měla obsahovat „stručnou kuchařku“. Tedy „čtenáři, dělej zaprvé to, zadruhé to, zatřetí to... zadesáté to“. Do deseti minut čtení. Kdo třeba cestuje na důležité jednání, projde si v superknize během deseti minut kapitolu „Deset zdrojů vaší vyjednávací síly“ a je prima rozcvičen. Má velkou výhodu. Úroveň nejhlubší neboli studijní může být nad deset minut čtení. Pokud kniha není tématicky o exaktní vědě (např. matematika), tak na vše existují různé pohledy a názory, vše má určitý historický vývoj, příklady, přirovnání – prostě podrobnosti. Třetí nejhlubší úroveň se studuje v klidu a hodně se u ní kreativně přemýšlí.

V dnešní časově náročné době je u superknihy nesmírně užitečné, když dokážete začátek každé kapitoly nalistovat do tří vteřin po uchopení superknihy do ruky. Dá se to udělat tak, že všechna podstatná témata jsou vypsána už na první straně obálky pod sebou – a tam, kde je o tématu psáno, jsou stránky ve stejné úrovni jako název tématu obarveny nějakou kontrastní barvou. Najdete téma (jedna vteřina), otočíte knihu pravým bokem k sobě (druhá vteřina), zaboříte svůj nehet na začátek označené skupiny stránek a knihu tam rozevřete (třetí vteřina).

A ještě pár samozřejmostí:

Kniha by měla mít vzadu obsáhlý seznam použité literatury. A přiměřené citace významných předchůdců. Nevydávat za své, co bylo prokazatelně široce publikováno v daném oboru dříve. Každý naučný autor „stojí na ramenou svých předchůdců“ a měl by se k nim tedy chovat s úctou. S největší úctou pak k zakládajícímu průkopníkovi ve svém oboru. Pokud zakládající průkopník nemá v naučné knize svůj důstojný „pomníček“ - pak takovou knihu nebrat.

Čím je autor zkušenější (= čím větším počtem vlastních předchozích knih a článků se může prokázat), tím je to větší signál kvality. Knihy autorů s více než padesáti samostatnými hojně čtenými knihami na kontě jsou prostě bezkonkurenční. Důkazy hledejte v seznamu použité literatury.

Kniha musí umět citlivě zjednodušovat – ne na úkor zkreslení, ale pro větší pochopitelnost a čtivost. Musí podávat i složité know-how pokud možno zábavně, čtivě.

Špičkové u superknihy je, když je to dílo all-in-one typu. Tedy vyčerpávající, úplné, bez mezer. Když to užitečné , co je v její tématice známo, kniha uvádí, a to, co neuvádí, známo není. Když publikuje nejen metody dosud známé, ale i ty, které dosud objeveny nejsou – respektive když superkniha dává čtenáři návod, jaka si ty „budoucí metody“ objevit a odvodit a použít sám.

Superkniha je kniha, která většinu z výše uvedených vlastností má. A ta případná chybějící menšina je racionálně řádně zdůvodněná.

Tak takové knihy hledejte na poličkách knihkupectví. Na zbytek čtení je opravdu dnes už spíše google a internet.

Takovou klasickou superknihu nenapadne nikdy počítačový virus, neohrozí ji výpadek elektrického proudu, nezničí ji pád na zem ani z dvoumetrové výšky. Taková superkniha nabývá na ceně každou vaší vepsanou poznámkou a malůvkou. K takové superknize nemusíte co pár měsíců neustále aktualizovat uživatelský software. Prostě – číst umíte podle stejného myšlenkového pochodu stejně po celý život. Pokud neovládnete racionální čtení a inteligentní vnímání, ha.

Takovou superknihu nedávejte z ruky, nepůjčujte. Nejlepším přátelům ji ukažte jen zdálky – ať si pořídí svoji.