Bramborové brigády – o poctivé pilné studentské práci za oněch časů

Je září, tedy doba, kdy se před lety snad na všech středních školách jezdilo. A je také doba, kdy mohu zveřejnit zásadní článek, který nosím v hlavě už léta. A který by naše generace měla dát přečíst současné studentské generaci.

Pracovali jsme šest dnů, od pondělka do soboty. Pak se jelo domů. Sám jsem bramborové brigády zažil jako student na Bruntálsku a jako středoškolský profesor na Opavsku.

Ta první studentská brigáda byla v září 1970 poblíž Osoblahy. A sledujte dále, jaká byla na ní pracovní kázeň, pro dnešní mladé už nepředstavitelná. Ale v tomto smyslu, odhlédnuto od společenského zřízení, byl svět v pořádku tehdy, nikoliv dnes.

Pracovní doba byla osmihodinová – od sedmi ráno do půl čtvrté odpoledne, tou půlhodinou byly nadpracovány dvě čtvrthodinové přestávky na dvě svačiny. Na své první bramborové brigádě jsem ještě neměl patnáct let, takzvaně mi „špatně docházely roky“, takže podle zákona mne nikdo nemohl nutit pracovat více než šest hodin za den. Ale svým případným požadavkem bych jistě zkomplikoval situaci dozírajícímu profesoru třídnímu – a profesor třídní je přece někdo jako pánbůh, tomu se neodporuje. Zde se neprotestuje. Ani ze strany studenta, natož pak ze strany jeho rodičů. Takže – osm hodin.

Ale jakých! Hbité sbírání brambor z namrzlé ranní a bahnité denní hlíny a chvatné odnášení ve dvou kbelících na vlečku pomalu jedoucího traktoru nemohlo být od začátku směny v 7:00 do příjezdu první svačiny kolem půl jedenácté přece ani na chvilku přerušeno! Kdepak odskočit si stranou vyčurat se nebo dokonce vykonat větší potřebu! Na to byla přestávka. Kdepak zahledět se třeba na půl minuty do dáli a přestat usilovně sbírat! To by přece bylo plýtvání pracovní dobou! Dozírající profesor by takového lotra nejen napomenul, ale pamatoval by si jej na celé čtyřleté studium – že to je prostě člověk horší kvality, že se mu už nikdy nebude věřit tak jako těm, kteří pracovní dobu pilně využívali. Kázeň je prostě všecko – a podle kázně se sestavuje od prvního dne stálý žebříček studentů od nejpreferovanějších až po ty nejvíce zavrženíhodné.

Snad – ale to opravdu výjimečně a jen zřídka – jsme se mohli chvatně vysmrkat do kapesníku.

Že to bylo zejména ke konci směny k nevydržení? Že bolely prsty, bolelo celé tělo od neustálého shrbení a zkroucení, od nošení stovek nelehkých plných kbelíků za směnu? No jistě, ale poctivá práce není od toho, aby byla snesitelná nebo dokonce netěžká.

Před polednem přijelo s jednou vlečkou i občerstvení. Zpravidla krajíc chleba namazaný nějakým dusivým měkkým sýrem. Kdepak nějaké máslo, tak hodně zase na nás JZD neplýtvalo. A také vlažný čaj, pro každého jeden koflík o obsahu dvou deci. Bylo nemyslitelné, aby někdo dostal čaje více, i když žízeň byla často veliká. Komu by se takový podvod s tekutinou navíc nějakou fintou podařil, měl by jistě zaděláno na dvojku z chování.

Nutno přiznat, že z celkového počtu dvanácti svačin jednou nebyl chleba s dusivým sýrem, ale chleba s párkem. To byl skutečně svátek, dodnes na to vzpomínám. Čaje nebo jiné pitné tekutiny na přidání nebylo nikdy.

Denní norma byla asi dvě tuny brambor na studenta, tedy dvě stě kbelíků. Tedy pětadvacet za hodinu, tedy jeden zhruba každé dvě minuty. Kdo neplnil, opět se dostával do potíží, dostal vynadáno a dělal si na celou další dobu studia špatné jméno. Kdo by tohle riskoval během týdne dvakrát, že? Pokud vím, nikdo se neodvážil.

Navykli jsme si prostě ukázněně poctivě soustavně pracovat a nereptat – a celoživotně pohrdat těmi, kdo se jindy při jiné fyzické práci třeba celých pět minut opírají o lopatu. Nebo snad plýtvají časem při nějakých planých hovorech.

Zkouším si představit nepředstavitelné…, že by někdo třeba v pátek brigádu opustil a šel stávkovat „za lepší klima“. Hledám, hledám slova… ale opravdu nenecházím. Už jen za úmysl udělat to by jej dozorující profesor do toho pole vlastníma nohama zadupal. A sklidil by od ostatních studentů na místě potlesk a další týden od ředitele pochvalu.

A protože to dlouhé roky bylo s kázní a jejím vynucováním takto a nejinak, proto náš svět ještě stále funguje a není vražednou džunglí bez pravidel…

Z kraje příštího týdne jsme ve škole obdrželi výplatu – v průměru 220 Kčs, dva nejlepší pak 320 Kčs.

Ne za den – za celý šestidenní pracovní týden…