Běž dál, zbavený všech pout, tvá louč nemá pohasnout…

Tak to známe od Mistra životní motivace. Od špičkového univerzitního profesora marketingu a práce se zákazníky. Ano, bude řeč o Karlu Gottovi, ale zcela jinak než ty mraky současných vyjádření krásných, ale skoro "na jedno brdo".

Významnou zprávu jsem se dozvěděl tuto středu krátce před polednem uprostřed učitelské práce. Zahýbala se mnou, jak jinak, ale práci jsem musel bezchybně dokončit až do čtvrté hodiny odpolední. Mé klientky byly téměř samé ženy – a já mám celoživotní vzor, Karla Gotta, jak ve svých posluchačkách budit nadšení a kladný nezapomenutelný zážitek. Sice ne slovem zpívaným, ale mluveným; nicméně dopady mohou vyjít nastejno.

Ta významná zpráva měla řadu rysů pozitivních. Karlovi přestaly, skončily všechny jeho nemoci. Ulevilo se mu, dá se říci absolutně, od všech soužení fyzických a s tím spojených psychických. Což je dobře.

Jen jedné věci v té zprávě jsem nerozuměl. Zpráva používala v souvislosti s Karlem různá slovesa v čase minulém – že koncertoval, jezdil, zpíval, dával rozhovory, vydával desky, byl…

Je mnoho absurdit na tomto světě, ale tahle mi v tuto chvíli připadala jako absurdita největší. Jaképak minulé časy? Karel přece zpívá, koncertuje, vydává desky, je…  Takový člověk, jejž můžete poslouchat do konce svého života, jak mohutně pěje a mezi zpíváním překvapivě tiše a pokorně mluví, jak děkuje tleskajícím, jak je plný života… k takovému člověku jsou minulé časy sloves nějakým naprostým nedorozuměním.

To se asi nějací novináři chtěli zviditelnit nějakou senzací a vyplodili takovou nejapnou fake news.

Nicméně fakt, že prima člověku přejdou naráz všechny nemoci, je jistě důvod kladný a přímo slavnostní. Tu středu jsem učil dobrou náhodou jen jednu stanici metra B od Smíchova, takže jsem se hned po závěrečných úsměvech a děkovačce vydal přes řeku a pak kolem redakce MF Dnes po schodech a schodech na konec slepé ulice Nad Bertramkou k číslu 18.

Ty spousty lidí kolem a ten další ruch kolem mi daly dobrý signál. Čekala mne toho dne ještě mnohahodinová jízda autem napříč celou naší zemí, nocí, tmou a tentokrát i vytrvalým deštěm. Cítil jsem, že Karel Gott náhle obživl, že je ho všude plno v milionu domácností i jinde, a že mne bude v autorádiu doprovázet po celou tu mnohasetkilometrovu cestu od půvabných přívltavských kopečků až do domácí divočiny mezi srnce, lišky, vlky, rysy a medvědy.

Věděl jsem, že mi toho večera a té nastávající noci bude s Karlem zase dobře, motivačně a pravdivě.

 A také bylo. Jel jsem nocí, zbavený všech pout. Dvě louče mého vozu rozrážely provazy deště spolehlivě; a celou cestu nepohasly. Když Karel Gott předpovídal, že nepohasnou, tak prostě nepohasnou.

Normálně mám v zásobníku svého autorádia s přehrávačem čtyři Karlova cédéčka, dvakrát hity 70. let a dvakrát hity 80. let. Bezmála sto písní. Ale tentokrát jsem věděl, že si vystačím s rádiostanicemi, že z živého vysílání na ta CD nebudu muset přepínat.

Stejné povahy

Naživo v soukromém rozhovoru tváří v tvář jsem Karla nikdy nepotkal. Je to zvláštní, když uvážím svoje jinak velmi početná setkání s lidmi z šoubyznysu. Na distanc však souzním s Karlem naprosto soustavně už odmalička.

Měl jsem vždy stejnou touhu odvádět svou práci (i když slovem bez hudby, pouze mluveným a psaným) dokonale, bezchybně. Živě si dovedu představit, jak se Karel ošíval třeba v nahrávacím studiu, když v nějakém záznamu uslyšel malinkatou chybičku. Ostatní ho přesvědčovali „nech to být, je to dobrý“, ale on že ne, že „ještě jednou přetočit“. Obdobně, mne samého velmi mrzela (a dodnes trochu irituje) například moje jediná chyba ve školní matematice za celých osm let, co byla všeobecně na školním rozvrhu*.

*Vysvětlivka: Bylo to od šesté třídy základní školy po maturitu, tedy čtyři plus čtyři roky. Předmět „počty“ na prvním stupni nepočítám; a pomaturitní vysokoškolskou matematiku už pak měla menšina populace, tu tedy také nepočítám. Jde zde tedy právě těch osm roků od věku 11 do věku 19. Královna věd matematika je nejlepším osmiletým soustavným všeobecným svědectvím, nakolik se člověk umí pracovitě ukáznit, nakolik umí myslet, respektovat nezpochybnitelná objektivní pravidla logiky, dedukcí, jednoznačných vztahů v říši kvantity.

K té mojí jediné chybě došlo v jednu černou květnovou středu roku 1967 při velké celohodinové písemce. Bylo pět příkladů. Čtyři jsem měl hladce asi za pětadvacet minut, jako vždy; u pátého bylo zadání za a) a za b). To za a) pro mne v pohodě, ale to za b) jsem prostě nezvládnul. Dílčí hodnocení mé písemky tedy bylo 1, 1, 1, 1, 3. Takže výsledná známka nakonec byla lepší než dvojka - a nelišila se od ostatních za zbylých osm let. Okolí mne utěšovalo, ať jsem rád, že mám stále ze všeho jedničky, že toto stačí. Já jsem samozřejmě dalšího dne doma to řešení za b) našel; znám je celý život, i kdyby mne o půlnoci probudil. Ale – tehdy jsem prostě selhal, takže kdyby se našel v mé profesi učitele osobního rozvoje někdo, kdo měl v matematice za osm let chyb nula, tak bych mu jistě přinejmenším v kvalifikačních vzdělanostních předpokladech nemohl a nesměl konkurovat. (Naštěstí budoucí špičkoví profesoři matematiky dělali takovou školní chybku v průměru jednou za dva měsíce – viz jejich žákovské knížky a třídní výkazy z gymnázií – dohromady tedy za osm let čtyřicet chyb. To mne částečně uklidňuje; spolu s faktem, že v ostatních školních předmětech tomu bylo obdobně.)

Ale zpět ke Karlovi

Existuje věda zvaná marketing, existuje know-how zvané CRM, customers relationship management, v níž otitulované hlavy důležitě zkoumají, publikují a učí o tom, jak ideálně zacházet s klienty, kteří kupují zboží a služby. Ty texty jsou plné složitých souvětí a cizích výrazů; čím američtější, tím sebevědomější.

Jak mdle však působí ty „špičkové světové“ návody ve srovnání s jednou příhodou o Karlovi Gottovi, kterou mi před časem vyprávěl Luboš Xaver Veselý. Sledujte:

Karel se vracel uondaný po koncertu domů a zastavil u benzínové pumpy. Z vedlejšího auta vyletěla jeho náruživá fanynka, dáma jistého věku: „Ježišmarjá, Mistře, to je náhodička, můžu se s vámi vyfotit?“

„Ale jistě, mladá paní,“ usmál se přívětivě Karel.

Paní začala běhat jak fretka a šílet, foťáček vyhrabala asi až napopáté ze třetí tašky. Pak zjistila, že v něm není film (to bylo ještě v době filmů). Úpěnlivě prosila zpěváka o posečkání; Karel se jenom ochotně usmíval. Pak konečně bylo založeno, nataženo, vyfoceno, Karel už nastupoval do svého vozu, ale ten fotografující třetí člověk volal, že asi špatně zaostřil. Takže – všechno znovu. Těch zdržovacích peripetií tam bylo ještě několik. Nakonec se zdařilo.

Přešťastné fanynce dal Karel na závěr ještě svoji adresu se slovy: „Až tu fotku vyvoláte, pošlete mi jednu domů. To je totiž nejkrásnější a nejcennější snímek mne s fanynkou za celou moji pěveckou kariéru.“

Jestli jsou drobné detaily této příhody kapánek jiné, na to se zeptejte Xavera. Ale celkové vyznění (a poselství) stoprocentně sedí.

Při mém „zpívání pro lidi“ slovem mluveným jsem si to samozřejmě setsakra zapamatoval. A věděl jsem, že často stačí málo. Žačka se mi třeba před zahájením kurzu omlouvá „nezobte se, mezi desátou a jedenáctou budu muset nutně odejít…“. Tak místo suchého „samozřejmě, nevadí“ řeknu třeba: „V životě se mi nikdo tak krásně neomluvil jako vy.“ A pochopitelně tu větu i stoprocentně emočně takto prožívám; tu žačku mám v tuto chvíli rád a bezmezně jí fandím; na mé body language je to všude vidět. A paní už nezapomene, ha.

Moje míjení se s Karlem

Osobní setkání (zatím) nebylo - s tím Karlem, který od této středy mnohonásobně obživl a je ho všude plno. Ale dvě moje míjení byla poměrně těsná. Uvedu je v časově obráceném pořadí:

Druhé míjení

Jednu ze svých knih, epigonský dobrodružný román Old Shatterhand opět na Západě, jsem křtil v knihkupectví Academia na Václavském náměstí přesně 14. července 2009, tedy na Karlovy sedmdesátiny. Mezi mými kmotry byl jednak ten, který zná Karla osobně standardně, tak jak se mezi sebou znají celebrity obecně, jednak ten, který jej zná blízce a mnohokrát s ním byl na obrazovce, a konečně ten, který na obrazovce moc nebývá, ale zná jej pracovně tak úzce, že občas zprostředkovával osobní setkávání Karla s řediteli našich různých televizí. Kmotři mi říkali, že sem dorazili prakticky bezprostředně z oslavy Karlových narozenin. Podumejte na snímku sami, který je který.

S kmotry jsem domluvil, jakou cestou mám doručit Karlovi jeden výtisk svého epigonského románu. Že prý má doma v knihově půl metru mayovek. Bodejť by neměl, ten Old Shatterhand mezi zpěváky. Takže – moje kniha k němu putovala a jistě i doputovala, protože mi pak, i když mne vůbec osobně neznal, poslal přes svého manažera také nějakou zdvořilostní drobnost.

První míjení

Bylo v roce 2003, kdy jsem křtil jinou svou knihu, Proč ženy muže (ne)chápou, v Kongresovém centru v rámci předprogramu k Miss Europe Junior. Karel měl být večer v mezinárodní porotě. Nicméně těsně před akcí se nechal zlákat do Moskvy zazpívat si sólo písně Kalinka se sborem Alexandrovci. To je veliká pocta mezinárodního významu, takže dobrák Karel se pokorně omluvil divákům té evropské mladé missky a poslal aspoň minutové video s omluvou. No ale Karel do poroty nebyl, a hlavní organizátor ukázal k mému zděšení dvě hodiny před začátkem akce prstem na mne. „Půjdeš do poroty místo Gotta“. No tak jsem šel. A kvůli té záměně jsem si ještě užil dost legrace s moderátory velkého finále Petrem Rychlým a Ivanou Christovovu.

Na poradě porotců jsme dostali drobné upomínkové předměty, mimo jiné takový veliký černý pánský deštník s logem soutěže. Rád jsem jej pak používal a používám dodnes, pod ním opravdu nezmoknete. Párkrát mne napadlo, že ten deštník vlastně patří Karlovi, a zda jej tedy nezanést Nad Bertramku 18.

Ale zatím jsem to nestihl. Deštník tedy stojí opřený v šatně v beskydské divočině mezi srnci, liškami, vlky, rysy a medvědy.

Někdy se pro něj, Karle, musíte stavit :-)

P. S.: Mají odhodlaní pracanti něco společného ve tváři?

Nabízí se otázka, zda lidé, kteří jsou v pozitivním slova smyslu motivování dělat svou práci špičkově bezchybně, celoživotně tvrdě dřít a odříkat se, mají i něco společného ve fyziognomii, něco společného vepsaného ve tváři.

Nevím, nejsem si jist. Ale - zadívejte se někdy na snímky Karla Gotta v mladším věku a obdobně na snímky Ivana Lendla. Tam někde kolem očí...

Z mých význačných žáků mi je oba pak občas ve tváři silně připomíná Petr Sýkora (Papírius, Dobrý anděl).