Začalo to v řeznictví. Obcházela jsem s vyvalenýma očima chlazené boxy a pozorovala všechna ta obří srdce, plíce, játra, králíky a kýty. Zeptala jsem se paní v pepitovém oblečku jestli nemají brzlík. Vysmála se mi se slovy: "slečno, to se neprodává už asi tak dvacet let!".
Řekla sem "oukej", blbě se usmála, jako bych to přeci dávno věděla a koupila jsem si tři vepřové ledvinky (viz.dále). Jak se tak ale ochomejtám v sekci vnitřností, koukám, že mají vemínko!!! No to je gól. Hned jsem se paní zeptala jak často ho tu takhle mají. Prý tak jednou za dva měsíce. Zřídka. Bylo jasno.
Cestou domů se mi na obličeji střídavě měnila grimasa veselí a nechutenství. Vítězoslavně, ale zároveň s lehkým odporem jsem si to razila po Štefánikově třídě s vemínkem v igelitovém pytlíku. Za dvacet korun jsem pořídila kilo a půl pravého, nefalšovaného, kravského vemena! Teď je doma v lednici a straší hladové kolemjdoucí.
Avšak na dnešek nebylo naplánováno vemínko, nýbrž dušené vepřové ledvinky s rýží. Kdo jste se s jejich úpravou už někdy potýkal víte, že se musí velmi dobře odblanit. To může a nemusí být tak úplně jednoduché. Já osobně bych řekla, že nejdůležitější je mít ostrý, mrštný nožík. TAK TUPÉ NOŽE NENAJDETE V ŽÁDNÉ JINÉ DOMÁCNOSTI, NEŽ JE TA NAŠE!!! Tolik sprostých slov jsem ze sebe za jednu minutu nevypravila už hodně dlouho. Dokonce si dovolím tvrdit, že se mi při krájení cibule valily slzy spíš vztekem a zoufalstvím, než zásluhou thiopropanalu. Hned zítra beru všechny naše tupořitky k brusiči. Jinak bych je musela všechny obřadně zlikvidovat! Chápu, na pižlání chleba jsem si s našimi pazourky do teď vystačila, ale odblaňovat se s nimi opravdu nedalo.
Tak jako tak, nějak jsem to nakonec zvládla. Díky podrobnému receptu pana Kroupy na dušené ledvinky, ve kterém mimo jiné zmiňuje i jejich odblaňování, jsem se nakonec stala úspěšnou odblaňovatelkou. Chi chi. Panu Kroupovi děkuji.
Trochu mi pomohla i znalost anatomie ledvin kočičích, kterým jsem se jistou dobu věnovala při svém studiu v USA. (ale o tom snad až někdy jindy) - mít skalpel, odblaňeno by bylo za 5 minut!
Sandtnerčin recept je zde:
Vepřové ledvinky zbavíme tuku, nakrájíme na jemné plátky a řádně vypereme, načež je dáme na síto okapati. V kastrole na rozpáleném sádle nebo másle usmažíme drobně nakrájenou cibulku, přidáme do ní papriku, kmín a okapané ledvinky a dusíme je ve vlastní šťávě. Když šťáva vysmahne, zaprášíme je moukou a chvíli smažíme, pak je zalijeme vařící vodou a povaříme. Na míse ledvinky osolíme a hned podáváme. Takto se upravují telecí a hovězí ledviny , ale také telecí játra.
Rozpočet pro 5 osob: 50dkg vepřových ledvinek, 4 dkg sádla aneb 5dkg másla, 5dkg cibule, kmín, paprika, 1dkg mouky, sůl
Moje poznámky:
Jak odblanit: Rozříznout podélně napůl, na dvě části. Chytit si jeden konec bílého vlákna a "podříznout ho". Nožem se jede pod vláknem a oddělují se tak další s ním spojená vlákna, prorůstající ledvinou. Všechno bílé pryč! Chce to si lehce nakrajovat tkáň pod blánou, aby se takzvaně odchlipovala.
Doporučuji nechat buď přes noc, nebo alespoň na 1 hodinu ponechat nakrájené v mléce. Zmírní to pach a odplaví škodlivé látky. Plus velmi dlouho prát ve vlažné vodě.
Solit je dobré až tak plus mínus 10 minut před koncem úpravy, nebo jak píše Marie - "na míse osolíme a ihned podáváme..." Já jsem solila asi 5 minut před tím, než jsem vynupla plamen.
Včera jsem si konečně koupila u Sváčka sádlo. Skoro ve všech Sandtnerčiných receptech se totiž doporučuje sádlo používat místo másla, nebo oleje. Budiž tedy! Je to opravdová lábuž... Ale asi mě to bude stát nějaké to cvičení navíc :D
