Na výraz „diskriminace Romů” začínám mít těžkou alergii.

Sami Cikáni by se podle mne měli stydět takové slovo vůbec vyslovit. Opak je však pravdou. Slovo diskriminace začíná mít téměř čarovnou moc.

Pracuji jako vedoucí v jednom marketu a denně se dostávám do konfliktu s lidmi, kteří se pokusí nezaplatit za zboží, jinými slovy kradou jako straky. Kradou Cikáni i bílí, procentuálně vyjádřeno cca 90% ku 10%.

Přiznávám, že na základě této statistiky je při vstupu Cikánů personál okamžitě ostražitější.

V pátek před Velikonocemi se do obchodu nahrnuli dva Cikáni, a hned po příchodu se rozdělili. Jednoho z nich po prodejně automaticky doprovázel člen naší ochranky, přičemž dotyčný začal křičet: „Já jsem jenom Cikán, já nejsem zloděj. Tohle je diskriminace,” načež upoutal pozornost většiny ostatních zákazníků.

Vyměkla jsem, a nařídila členu ochranky, aby ho nedoprovázel, byl velký fofr a já neměla zrovna chuť řešit opět jakési obvinění z rasismu.

O chvíli později se „jenom Cikán” protáhl kolem platících zákazníků u pokladny se slovy: „Já nic nemám,” a zatím, co se z něj sypaly Redbuly uháněl k východu s bundou napěchovanou zbožím k prasknutí.

Pokladní za ním vyběhla, načež u dveří byla knokautována jednou dobře mířenou ránou do obličeje. Pronásledovala jsem ho až na parkoviště, abych si zapsala číslo SPZ auta, které bylo šikovně postaveno hned u výjezdu z parkoviště, a než jsem se stačila rozkoukat, srazil mě ten hodný Cikán autem. Naprosto úmyslně se mě pokusil přejet.Velikonoční svátky jsem si užila s rukou v sádře a jsem celkem ráda, že jsem na živu.

Onehdá nechala kolegyně jednu Cikánku vyndat z tašky všechno nakradené zboží, což diskriminovaná žena okomentovala slovy: „Aby tě rakovina sežrala, svině!“  A to jsem si tenkrát myslela, že ničeho horšího už se snad dočkat nemůžeme.

Nejvíc mě ale stejně dostane, když se prostorem, jež je určen pro průjezd nákupního vozíku, prosmýknou tři až čtyři roztomilá Cikánčátka, popadnou z regálu dva kartony drahého kafe, a než stačíte zareagovat, jsou stejnou cestou venku, kde se rozeběhnou každé jiným směrem.

Když to pak za těma malýma zmetkama dofuníte k východu, začnou na vás pokřikovat dvě diskriminované ženy s kočárkem, že co vám ty chudáci malé děti udělály, že jste je vyhnali z toho kšéftu.

Náš zaměstnavatel samozřejmě nechce, abychom riskovali své životy, a máme prý to těm Cikánům raději nechat.

Jenomže já zodpovídám za inventury, a nejenom proto, že chci pro své lidi prémie za dobré výsledky a za jejich tvrdou práci, ale také z principu jim to nechat nehodlám.

Kde to sakra jsme, abychom nechali Cikány nakupovat bez placení z obavy o nařčení z rasismu a diskriminace či z obavy o vlastní život?

Samotní politici namísto toho, aby přitvrdili, ať už v otázce trestní odpovědnosti, tak v otázce sociálního zajištění problémových nepřizpůsobivých občanů, jdou těmto takzvaně na ruku.

Napříč celým politickým spektrem se nenajde nikdo (snad až na pana Čunka, který však neměl dostatečný morální kredit na to, aby věc dotáhl do konce), kdo by se odvážil pojmenovat tuto problematiku pravými jmény, z obavy, aby nebyl obviněn z rasismu, čehož by dozajista dokázala využít jiná politická strana v předvolební kampani.

A tak namísto toho, aby si politické strany uvědomily, jak zásadním problémem pro společnost se nepřizpůsobiví občané stávají, a jak nám všem tyto problémy začínají přerůstat přes hlavu a táhly za jeden provaz, si všichni politici hájí ta svá korýtka a předhánějí se, kdo vytvoří Cikánům co nejlepší podmínky, aby mohli pokračovat ve svém dosavadním způsobu života.

Naprosto v šoku jsem byla, když jistá poslankyně hovořila o tom, že se jistá strana bude snažit prosadit návrh, aby na čtvrté a každé další dítě dostala rodina 30.000,-Kč. Toto není podpora rodin s dětmi, protože průměrná rodina má dvě až tři děti, ale jsou to právě nepřizpůsobiví občané, kteří si pořizují jedno dítě za druhým, aby tak mohly plně využívat sociálního systému a nemuseli pracovat.

Jenom politická strana plná hlupáků může chtít rozdávat z peněz, které stát nemá, namísto toho, aby přiměla lidi k odpovědnosti. K odpovědnosti za své vlastní činy, k odpovědnosti vůči svým vlastním dětem (pořídím si jen tolik dětí, kolik jsem schopna uživit a vychovat z nich slušné lidi), k odpovědnosti vůči státu.

Cikáni se budou cítit diskriminováni do té doby, dokud si oni sami ve své komunitě nezjednají pořádek. Dokud ti slušní diskriminovaní nepřijdou na to, jak ovlivnit samotné myšlení těch ostatních Cikánů, aby si uvědomili, že prací je člověk živ, nikoli závislostí na sociálních dávkách, odnaučili je krást, naučili je pořádku, čistotě a základům dobrých mravů.

Kam až to chce naše společnost dotáhnout, budeme-li se bát otevřeně pojmenovat problémy pravými jmény, vyjádřit svůj vlastní názor, či bránit svůj vlastní majetek?

Kam až to chceme dotáhnout dáme-li jim vše, o co si řeknout (počínaje zbožím v obchodech, odpustíme-li jim dluhy, vybydlené byty vyměníme za nové, zvýšíme sociální dávky, jejich krádeže jsou v současné době de facto nepostižitelné) ze strachu z nařčení z rasismu?

Jak dlouho se ještě necháme vydírat?

Jak dlouho ještě se budou politici bát udělat nepopulární, leč zásadní rozhodnutí v otázce nepřizpůsobivých spoluobčanů?

Možná do té doby, než dostane pěstí do obličeje samotný zákonodárce a ne jenom obyčejná prodavačka?

Pohnuly by se ledy, kdyby se ten diskriminovaný „jenom Cikán” pokusil na místo obyčejné vedoucí marketu přejet autem samotného premiéra či nějakého ministra?

Ještě do nedavna jsem bojovala otevřeně proti paušalizaci, nikdy jsem neházela Cikány do jednoho pytle a vždy jsem k nim byla slušná a vstřícná (jedna Cikánka u nás pracuje, jako prodavačka a je naprosto bezproblémová). Je mi jasné, že ta hrstka slušných Cikánů to má v životě velmi těžké, ale kdo nemá.

Pravdou ovšem je, že to, co z toho pytle leze začíná být životu nebezpečné.

A pokud si tohle všechno politici zavčasu neuvědomí, nesežere nás rakovina, ale Cikáni.

Poznámka autorky: Trvám na tom, že tento článek není rasisticky motivovaný, je jenom smutným konstatováním reality.

Nebuďme rasisté, ale buďme realisté.

Jitka Gotterová