Hendikep dětí z vyloučených lokalit

  Zaujal mne článek paní Hnykové: Předškolní klub smazává hendikep dětí z vyloučených lokalit, a abych pravdu řekla, mám z něj velmi rozporuplné pocity.

Paní Hnyková říká: „Opět a znovu jsem si uvědomila, v jak příšerných podmínkách musí zdejší lidé bydlet. A jak nesmyslně jsou nastavena v současnosti pravidla, když výše nájemného takovýchto bytů je vyšší než v bytech v okolí. To naštěstí neplatí na sídlišti v Ralsku, ale zádrhel je v něčem jiném. Ono totiž samotné sídliště jsou vlastně bývalá vojenská kasárna a ty byly v lesích daleko od lidí. Takže máte les, sídliště, jeden obchod zároveň s hospodou a vykutáleným hospodským s výherními automaty a to je vše. Klasický případ vyloučené lokality.“
A pokračuje: „O to víc jsem byla překvapená, když jsem navštívila předškolní klub, jakousi obdobu klasické školky. Organizace Člověk v tísni ji provozuje přímo na sídlišti v jednom z panelových bytů. Zařízení navštěvuje osm dětí a učí se zde těm samým dovednostem a znalostem, jako děti v klasických školkách. Vnímám existenci takovéhoto zařízení jako velmi prospěšnou, protože nebýt této „školky“, děti by si cestu do klasické školky nenašly. Přitom právě v této době se děti učí základním hygienickým a společenským návykům, bez kterých by v budoucnu byly ve společnosti diskvalifikovány“.

O tom, zda se i v dalších letech bude dařit klub provozovat, rozhodne, zda bude vyhověno žádosti o peníze z EU, konkrétně z Operačního programu vzdělání, věda a výzkum.

Napadá mě, že já jsem svoje děti vychovávala na vesnici, kde byl les, malý obchůdek, jedna hospoda s vykutáleným hospodským a výherními hracími automaty a to je vše. Klasický případ vyloučené lokality.

Zde jsme si na hypotéku pořídili polorozpadlou barabiznu bez vody a topení, protože na nic lepšího jsme neměli. Nikdo nás nenutil tady bydlet, rozhodli jsme se tak sami. Děti jsme posílali do školky, za kterou jsme platili, a kam nám vzali děti pod podmínkou, že mají základní hygienické a společenské návyky. Do práce, školy a za nákupy jsme jezdili patnáct až třicet kilometrů.

Stejně tak to dělali i ostatní rodiče. Nepamatuji si, že by někdy někdo musel žádat o grant z EU, aby naše děti vyrůstající v této vyloučené lokalitě měly základní hygienické návyky, mohly navštěvovat předškolní a školní zařízení, měly potřebné pracovní pomůcky a nebyly ve společnosti diskvalifikovány.

Proto mám pocit, že příčinou absence základních hygienických a společenských návyků, která by v budoucnu tyto děti ve společnosti diskvalifikovala, není jakákoli lokalita, ale pouze a jenom výchova a přístup jejich vlastních rodičů.

Co dělají tito rodiče, zatímco různí dobrovolníci s pomocí financí z EU učí jejich děti zacházet s toaletním papírem, mýdlem a pastelkami? Jak se oni podílejí na výchově a rozvoji svých dětí?
Není právě tenhle způsob „pomoci“ systematickým vylučováním rodičů z výchovy jejich vlastních dětí?
Je opravdu tohle ta správná cesta? Já si to nemyslím.

Jitka Gotterová