Jak dlouho se ještě budeme bát pohlédnout pravdě do očí?

USA pro mě byly vždy symbolem vítězství. Vítězstvím dobra nad zlem. Vítězstvím lásky nad nenávistí. Zemí, kde lidé mohou spokojeně žít svůj americký sen, zatímco my jsme v Československu budovali mír se Sovětským svazem na věčné časy. Snili jsme o svobodném projevu, o možnosti rozhodovat o svém vlastním životě. Pod vlivem Sovětského svazu jsme se dusili a záviděli Američanům.

Je tedy zcela logické, že generace lidí, kteří zažili život v Československu před rokem 1989, nemá v lásce Rusy, zvláště od okupace v roce 1968. Nenáviděli jsme je, paradoxně, mnohem více, než Němce, kteří rozpoutali druhou světovou válku a vyvraždili miliony lidí. Jaké pocity měli v dobách normalizace lidé, kteří byli Rusy osvobozeni z koncentračních táborů, aby jim byli následně podrobeni, si lze jen těžko představit. 

Po roce 1989 jsme se pomalu začali zbavovat vlivu Sovětského svazu a přiblížili se našemu vzoru USA.

Začaly se k nám dostávat americké filmy a my jásali, jak to sympaťák Rocky Balboa nebo Rambo nandali těm hnusným nesympatickým Rusákům. S otevřenými ústy jsme sledovali, kolikrát už USA zachránily svět před válkami, teroristy, nebezpečnými meteority či výbuchem jádra v samotném středu Země. Napadá mě, proč jsem ještě nikdy neviděla film o zlém Američanovi a hodném Rusovi? No, to je přeci jasné, protože všichni Rusové jsou prostě zlí a všichni Američané hodní, tak to bylo je a bude, a kdo by na tom chtěl něco měnit, tak je prostě hnusný rusofil.

I za čtyřicet let vlivu Sovětského svazu, jsme si dokázali uhájit své tradice. Žádný děda Mráz nenahradil našeho Ježíška. Seděli jsme u těch svých vánočních stromečků, nesvobodní, pokoření, naštvaní, ale sví.

Po dvaceti letech vlivu USA už naše děti pomalu ani nevědí, co to Ježíšek je. O Vánocích se na nás v obchodech usmívají prodavačky v červených čepičkách s bambulkou, nebo ještě hůř – v čelenkách se sobími rohy, po domech se nám plazí Santa Klausové, na talíři válí krůtí řízek a někteří už dárky vybalují druhý den ráno (přesně jako v tom americkém filmu). O Velikonocích už pomalu nenarazíte na koledníka, ale všichni slavíme americký svátek zamilovaných.

Ano vliv USA je opravdu silný. Tak silný, že ztrácíme svoji vlastní identitu a dobrovolně jsme vyměnili ono „Se sovětským svazem na věčné časy a nikdy jinak,“ za: „S USA na věčné časy a nikdy jinak“.

Tak moc jsme podlehli této mediální masáži, že již kolikrát nejsme schopni svého vlastního úsudku. Pokud někdo jen trochu naznačí, že by cokoli zlého mohlo jít směrem ze západu, nejenom, že to odmítáme přijmout, ale my se nad tím odmítáme byť jen zamyslet. Prostě to nechceme slyšet. Cíleně to vytěsňujeme ze své mysli.

Proč? To je jednoduché.  Ve chvíli, kdy připustíme, že to, co nám po mnoho let bylo vzorem, může ztělesňovat i jakousi formu zla, zhroutí se nám život jako domeček z karet. Jsme rozervaní, nejistí, jako bychom ztratili cíl své cesty, smysl života. Máme pocit, že už není komu věřit, cítíme se býti podvedeni, jsme zdrceni, připadáme si jako hlupáci, že jsme se nechali tak dlouho obelhávat, aniž bychom si něčeho všimli.

Proto je pro nás jednodušší pravdu nevědět. Je to jako, když se žena provdá za psychopata. On se sice chová divně, v okolí přibývá znásilněných a zabitých žen, ale doma je na ni hodný, stará se o rodinu……Tak proč se zabývat myšlenkami, že by mohl být psychopat? Všechno funguje jak má. Co by asi dělala, kdyby se na to přišlo? Ta ostuda, on by byl zavřený, neměl by kdo platit hypotéku, děti by nemohly ani do školy, jak by žili dál? „Né, on rozhodně není psychopat, a pro ten nůž od krve v kůlně se jistě najde nějaké rozumné vysvětlení,“ řekne si, a mohou všichni pokračovat ve svém normálním životě. No není to jednodušší?

Nepatřím mezi lidi, kteří by chtěli žít ve vztahu s psychopatem. Chci informace, chci znát pravdu.

Když tu pravdu chtějí slyšet i sami Američané, kterým se tím, jako mávnutím proutku, rozplyne jejich americký sen, když ji chtějí znát i ti, kterým byli  11. září 2001 zabiti jejich blízcí, proč bychom před ní měli zavírat oči my ostatní?

Často jsem přemýšlela o tom, proč má komunismus stále tolik příznivců, a jak je možné, že tito lidé nevidí, že je ve své podstatě tato ideologie stejně zrůdná, jako nacismus. Obávám se, že ten důvod je totožný s tím, proč mnoho lidí nevidí v politice USA hrozbu pro celý svět - prostě to vidět nechtějí.

Pokud vás zajímá, proč vláda USA lže a odmítá se vyjadřovat k výsledkům tísíců odborníků, kteří jednoznačně potvrzují, že pád budov WTC dne 11. září 2001 jsou výsledkem profesionální demolice, máte možnost informovat se zde.

Pokud vás zajímá jak a kde se možná organizují převraty vedoucí ke změně režimu, máte možnost informovat se zde.

Pokud vás zajímá názor bývalého náměstka ministra financí USA Paula Craika Robertse na politiku USA a chtěli byste vědět, kolik například USA údajně investovaly do převratu na Ukrajině, máte možnost informovat se zde.

Je jenom na každém z nás, jestli chceme vědět, znát, být informováni, a jak se k těmto informacím postavíme.

Jitka Gotterová

Pravda je nezvratná. V panice ji můžeme odmítnout, v nevědomosti se jí vysmát, ve zlomyslnosti ji překroutit, ale ona zůstává.                                                                 

                                                                                                              Winston Churchill