Veřejné sbírky: bič na poctivé a návod pro podvodníky

Známe to všichni: při čekání na zastávce vám znenadání kdosi pod nosem zachrastí kasičkou, abyste přispěl(a) na pejsky, kočičky, děti, nemocné, světový mír.

Hlavně ve větších městech nelze sbírkovému dobru uniknout - někdo na něco vybírá prakticky neustále. Ať už jde o velké, ověřené sbírky, nebo jen málo důvěryhodnou postavu s košíkem místo kasičky, lidem u sbírek na ulici automaticky nabíhá otázka na to, kolik peněz z kasičky se skutečně dostane potřebným? Dá se jim věřit? U povolených sbírek to je dané: minimálně 95 procent. A o to právě jde: u povolených, resp. oznámených sbírek. Problematika veřejných sbírek je široká – a poměrně komplikovaná.

Solidarita a dobročinnost jsou odvěkým tmelem lidské společnosti. Jde o komodity, které jsou důležité a vzácné. Důležité proto, že stát nemůže nikdy dostatečně rychle a dobře pokrýt všechny potřeby tak, jak vznikají.

Jeden příklad za všechny? Během nedávno skončeného nouzového stavu spontánně vznikla celá řada sbírek: pro vyčerpané zdravotníky a pracovníky v první linii, ale také jako vyjádření obyčejné lidské vděčnosti a solidarity. Například na sbírku Energie lékařům lidé poslali za dva dny přes 2 miliony, za první týden se vybralo více než 400 tisíc korun pro rodinu zesnulé zdravotní sestry Věry Hanušové z Thomayerovy nemocnice. Jak neslavně naproti tomu dopadlo hlasování vlády o odměnách pro zdravotníky, víme všichni.

Dárcovství posiluje osobní odpovědnost každého jedince za svět kolem, dává mu možnost se zapojit do řešení problémů, kterého ho více či méně oslovují. Ne náhodou je individuální dobročinnost nejvíce rozvinuta v anglosaských zemích, jako jsou USA, Nový Zéland, Irsko a Velká Británie – tedy v zemích, kde se stát o sociální potřeby občanů stará poměrně úsporně.

Dobročinnost je nejenom společensky důležitá, ale také vzácná. Stačí jedno zklamání, aby dárce na pomoc bližním na dlouho zanevřel. I proto je nutné solidaritu a dobročinnost patřičně chránit a co nejvíce omezit rizika zneužití. Dárci musí mít jistotu, že projekt svého srdce mohou s důvěrou podpořit a že jejich prostředky budou použity na deklarované účely.

U nás takový dohled a kontrolu vykonává stát prostřednictvím zákona o veřejných sbírkách, který upravuje nejenom výběr peněz na ulici, ale také sbírky na Internetu, DMS, benefiční akce nebo charitativní prodej předmětů. Zákon o veřejných sbírkách z roku 2000 není dokonalý, ale funguje a organizace se s ním naučily žít. Pražský magistrát, který na sbírky dohlíží v Praze (jinde to jsou krajské úřady), provádí kontrolu velmi důkladně, skutečně do posledního haléře. Máme s tím vlastní zkušenost: naše paní účetní s pomocí kolegy tam každý rok v říjnu vláčí dvě velké tašky IKEA s tisíci  stranami dokladů a bankovních výpisů.

Po 20 letech už ale zákon mírně zastaral a neodráží všechny moderní způsoby výběru peněz. I proto na přelomu roku přišlo několik autorů z Ministerstva vnitra s novou výkladovou příručkou. Příručka sice není právně závazná, který úředník by se ale odmítl řídit stanoviskem svého zaměstnavatele? V realitě už podle této příručky kraje postupují. Dávalo by smysl, že pokryje nedostatky a prázdná místa, která mezitím reálný život ukázal. Je tomu ale přesně naopak.   

S novým výkladem se stát snaží vstupovat do všech vztahů mezi dárcem a obdarovanou organizací. Pokud například u večeře požádám rodiče, aby přispěli, podle nového výkladu to je veřejná sbírka. Zní to absurdně? Ano, absurdní to je. Autoři ministerského výkladu totiž zaměnili pojem „předem neurčený“ (okruh oslovených není určen předem) za „předem neurčitý“ (neví se, jestli oslovený přispěje). To je ale pořádný rozdíl, který v praxi může způsobit nepříjemnosti všem zúčastněným – dárcům, organizacím a nakonec i státu.

V reakci na nový výklad se objevují snahy různých subjektů rozšířit své výdělečné aktivity a otevřít sbírky i pro ryze komerční, necharitativní účely. A když dojde na nejbolavější místo veřejných sbírek – vybírání peněz podvodníky na ulicích, stát selhává nejvíce.

Podle zákona může veřejnou sbírku pořádat pouze právnická osoba. Ministerský výklad však uvádí, že shromažďování darů fyzickou osobou lze považovat za dar podle občanského zákoníku a jedinou podmínkou je z takových příjmů odvést daň. To je ovšem hodně svérázný závěr, nad kterým se podivují i odborníci z Právnické fakulty UK.

Jistě, každý člověk má právo dostat od jiného člověka dar. Sousedka, které pomáháte s nákupy, vám může darovat pytel jablek ze své zahrádky. Stejně tak není trestné, pokud se na Václavském náměstí postavíte s nataženou dlaní a budete kolemjdoucí žádat o almužnu, protože jste už týden nejedl. Žádat ale veřejnost o dar na podporu jiných, veřejně prospěšných účelů, to je přece jiný kalibr!

Právnická osoba, která nyní chce sbírku konat, musí podat písemné oznámení, doložit celou řadu dokumentů, v případě sbírky do kasiček je musí nechat na úřadu zapečetit, přepočet peněz se provádí opět pod dohledem úřadu, každý rok se předkládá vyúčtování výtěžku a podrobně se dokládá využití peněz, zda byly vynaloženy v souladu s oznámeným účelem. Pokud organizace něco nedoloží nebo využije jinak, než bylo deklarováno, hrozí jí sankce až půl milionu korun.

Aktuální výklad však de facto zcela legalizuje podvodné sbírky jednotlivců - fyzických osob. Pokud jsou podvodníci chytří a ministerský výklad si přečtou, budou při příštím konfliktu na ulici argumentovat tím, že výtěžek své sbírky příští rok v březnu řádně zdaní. A mohou vesele vybírat dál, zcela legálně, bez povolení, bez jakékoliv kontroly, bez pečetění kasiček, dokládání příjmu a vyúčtování, protože zákon se na ně nevztahuje. Nikdo o nich neví, nikdo nic nekontroluje. Hm. 

Nemluvím do větru. Sama mám s podvodníky – bohužel – bohaté zkušenosti.

Například když před časem začaly do Česka jezdit gangy Rumunů, kteří se vydávali za hluchoněmé, lidem na ulici dávali podepisovat papíry s peticemi a potom od nich chtěli dar na různé bohulibé účely. Dozvěděli jsme se o tom náhodou: do naší organizace volal rozhořčený pán, že 50 korun je nám málo! Prý mu náš pracovník na ulici řekl, že dary přijímá pouze od 100 Kč výše. Protože žádné sbírky na ulici neděláme, hned jsme věděli, že je zle. Podvodníci nejsou žádní troškaři: zatímco my jsme vděční za každou korunu, oni klidně dárci sdělí, že berou jenom bankovky. Jak to bylo dál? Gang několik let objížděl česká města, my podávali trestní oznámení, gang změnil účely, policie je párkrát dopadla a vždy propustila, protože podle výše peněz, které měli při sobě, šlo jen o přestupek.

Pokud gangy zjistí, že je policie nemůže ani zadržet, protože na výběr peněz veřejnou sbírkou mají jako fyzické osoby právo, jistě se znovu objeví. Kdo zjistí, kolik vybrali, jestli na deklarovaný účel něco věnovali a jestli příjmy v příštím roce zdanili?

Jak to řešit? Možností je více.

Zákon by sankce za konání sbírky bez oznámení mohl rozšířit i na fyzické osoby. Tím pádem by jakákoliv neoznámená veřejná sbírka byla porušením zákona se sankcí až do 500.000 Kč a nezáleželo by na tom, kolik peněz měl podvodník zrovna u sebe.    

Nebo je tu druhá možnost – té bych osobně dala přednost – aby sbírky mohly konat i fyzické osoby, ale za stejných podmínek: řádné oznámení, splnění zákonných podmínek, pečetění kasiček, kontrola sbírkového účtu, přepočet pod dohledem úřadu, podrobné roční vyúčtování, zveřejnění výsledků.

V každém případě by pomohlo, kdyby se Ministerstvo vnitra k výkladu vrátilo a udělalo jej i v dalších dílčích oblastech znovu a lépe: se zapojením odborníků i lidí z praxe. Stát by se neměl vzdávat funkcí, u kterých mají občané dobrý důvod spoléhat na jeho kontrolu.

Solidarita, soudržnost a dobročinnost jsou totiž nesmírně cenné hodnoty, které je nutné chránit. V zájmu nás všech.