Hotově nebo kartou? České dilema mají skvěle vyřešeno i tam, kde byste to vůbec nečekali.

Na odpočívadle pod průsmykem Pelela se prohání čerstvý himálajský vítr. Aby ne, jsme ve výšce 3400 m n.m. a teplotní rozdíl oproti údolí je pořádně znát.

Provoz po místních křivolakých silnicích je minimální, takže naši krátkou siestu nic neruší. Kolegové v klidu popíjejí máslový čaj sudja, bhútánskou národní specialitu, a já se odvážně vydávám do jediné restaurace a současně trafiky v širokém okolí. Jiná příležitost pořídit si místní kardamomové perličky, které dokonale osvěží dlouhé hodiny jízdy, se hned tak nemusí naskytnout. Za bohatě zdobenými dveřmi s typickými buddhistickými symboly je ale šero, takže dříve než pultu si všímám vyzáblého staříka, který na dřevěné lavici pod oknem odříkává mantry.  Ale ano, za chvíli si oči zvyknou a já po betonové podlaze zamířím přes rozhlehlou místnost k pultu. Perličky… mají! Balíček po 50 ngultrumech, beru jich hned pět. Když ale paní majitelce podávám bankovku, jen nešťastně pokrčí ramenem.

Menší bohužel nemám. Naštěstí na pomoc přispěchá kolega Sonam. „My už tady v Bhútánu hotovost skoro nepoužíváme. Ukaž, já to zaplatím,“ a z kapsy vytahuje mobil. „Každý obchod, i v té nejizolovanější části Bhútánu, má svůj QR kód, takže hotovost nepotřebujeme. Platíme prostřednictvím bankovní aplikace,“ vysvětluje. Wow, říkám si v duchu. Kdyby tak tušili, jak moc v Česku řešíme bezhotovostní platby. „A jak obchodník zjistí, že jsi opravdu zaplatil?“ nedá mi zvědavost. „Jednoduše: ukážu mu provedenou platbu na displeji.“ No páni, říkám si v duchu podruhé. Na to, že internet byl v Bhútánu zaveden až v roce 1999 a při mé první návštěvě v roce 2003 nebyly ještě celé tři čtvrtiny země elektrifikovány, to je pořádný skok! Opravdu, trvalo to jen pár sekund – namířit mobil na QR kód, dvakrát kliknout, ukázat provedenou platbu - a já odcházím se svými perličkami.  

„Svůj QR kód pro platby může mít úplně každý. Já tak platím i drobné částky za parkování. Dokonce přes QR kód posílám kapesné svým dvěma dětem,“ usmívá se mému údivu Sonam.

Je to paradox, se kterým se setkávám i v jiných částech světa, tady v Bhútánu je ale patrný snad nejvíce. Maličké království v Himálaji lpící na svébytné kultuře a prastarých tradicích dělá v digitalizaci obrovské pokroky. První uhlíkově negativní země na světě, kterou ze 70 procent pokrývají lesy, už řadu let těží kryptoměny.  Uznání za investice do nových technologií, včetně dronů a solární energie, si země vysloužila i v prestižním časopise Financial Times.

Takže mě vlastně ani nepřekvapí, když se ve vesnici Buli, ležící v nejméně rozvinutém okrese Zhemgang, o den později ve škole zeptám na umělou inteligenci a jedna ze studentek se stydlivě přizná, že Chat GPT používá pro zpracování domácích úkolů. „Není to úplně fér, ale úkoly to hodně urychlí,“ říká rozpačitě. „Stejně se ale učivo musíme naučit, abychom ho uměli při zkoušení na hodině,“ rychle dodává téměř s omluvou.

Nutnost držet krok s dobou si uvědomují dokonce i v klášterních školách, ve kterých po celé zemi žije na šest tisíc chlapců a dívek. „Sháním teď 20 počítačů, abychom vybavili učebnu pro mnišky,“ uvedl představený ženského kláštera Tenchog Goenpa. I když kláštery omezují u studentů soukromé použití mobilů na jeden den v týdnu (většinou neděli), digitální technologie nevnímají jako riziko, ale nástroj, který lze využít pro dobrou věc. V buddhistickém vzdělávacím institutu Serlung Pekar jdou dokonce ještě dále: veškerá registrace docházky a dovolených tam probíhá právě přes QR kódy.

O to větší šok na mě čeká po příletu do Prahy. Taxikář mě až po vyjetí z letiště varuje, že má rozbitý terminál, takže musím zaplatit hotově. Hm, ok, nějaké peníze v peněžence najdu. A co účtenka? „Když mi zadáte svůj email tady do mobilu, tak vám ji pošlu,“ dostalo se mi odpovědi, a tak jej vyťukávám a ukládám do poznámek v řidičově telefonu. Něco se ale zadrhlo. Účtenka dodnes nepřišla. Škoda že nemá svůj QR kód jako v Bhútánu!