Velký úklid po africku

„Tady jsou lopaty, ty si můžeš vzít kolečko,“ rozděluje práci chlapík v triku a kostkovaných šortkách. Pomalu se z obou stran ulice scházejí lidé, aby taky přiložili ruku k dílu. Žádný div: poslední sobota v měsíci

patří ve Rwandě umugandě – veřejným pracím.
Ve čtvrti Gisozi je třeba prokopat zanesený kanál, který z kopce posetého domečky odvádí dešťovou vodu. Hlína a kamení z kanálu ale nepřijdou nazmar – místní pracanti materiálem vyrovnávají díry v silnici. Na to, že je období dešťů, slunce docela připaluje, takže se muži u lopaty pravidelně střídají. Zapojit se musí každý. Po chvíli se už docela velká skupina přesouvá o kus dál, kde je potřeba vysekat křoviny okolo cesty a posbírat plastové láhve, které se tady za měsíc objevily.
Trochu mi to připomíná akce Z, které jsem jako dítě ještě zažila.  Možná i proto, že na dobrovolníky podél cesty dohlíží přísně vypadající paní s papíry v modrých deskách. Nevadí, že má jen jednu ruku - i tak zvládá odškrtávat jména na seznamu.
„Umuganda“ v místním jazyce znamená „dát se dohromady za společným výsledkem“. Tradici, díky níž si ve rwandské kultuře sousedé vzájemně pomáhali pro blaho celé komunity, formalizovala místní vláda v 70. letech a stala se z ní povinnost. Umugandy se musí účastnit každý, prezidenta země nevyjímaje. Jak nám místní lidé řekli bokem, ne každý s tím souhlasí. Jedním dechem však dodávají, že vlastně není tak špatné, když se jednou za měsíc vidí se všemi sousedy, proberou novinky, zasmějí se a ještě udělají něco užitečného pro všechny.
Během rwandské genocidy tyto veřejné práce bohužel získaly úplně jiný obsah. Trvalo proto další čtyři roky, než byla tradice obnovena. Dnes, 23 let po nešťastných událostech roku 1994, umugandu místní vidí naopak jako něco, co společnost stmeluje.
Abych řekla pravdu, mám z této tradice trochu rozporuplný pocit. Na jednu stranu je zřejmé, že díky společně organizovanému úsilí lidé svoji zemi zvelebují, i nejchudší čtvrti jsou čisté a úhledné, radost pohledět. Já sama bych ale určitě nechtěla, aby mi někdo jiný, natož vláda, takto organizoval volný čas.
Pochybnosti mizí ve chvíli, kdy lopata přistane přede mnou. Zapojit se musí každý, cizince nevyjímaje. A tak vystupuji z bezpečí davu dopředu, vyhrnu rukávy a poctivě házím humus z kanálu na kolečko. Čekala jsem, že se místní budou smát mojí nešikovnosti – ale ne, povzbuzují mě a nakonec dá můj podavač s uznáním palec nahoru.
Kdy že je u nás ten Den Země, že bych si šla zauklízet??