Co si ve Rwandě určitě nevyfotíte

Žena v tmavě modré policejní uniformě sjede naše batohy přísným pohledem: „Žádné natáčení, žádné focení.“ Je sice skoro o hlavu menší než já, budí ale respekt.

„Ale my si vyfotíme jenom ten plakát a vás, vždyť to tady vedete…,“ snažím se vyjednávat. Seržantka Murebwayire je neoblomná: „Čekárna je plná klientů. Už tak toho zažili dost, rozhodně nechceme, aby je někde někdo identifikoval.“
Na dřevěné lavici v centru Isange pro oběti domácího a sexuálního násilí v okresní nemocnici Kacyiru sedí několik žen a dívek. Nechci si je moc prohlížet. Je jasné, že v takové situaci je pozornost nevhodná, jen bočním pohledem zachytím, že jedna z dívek je v pokročilém stupni těhotenství a starší žena vedle má pod okem obrovskou krvavou podlitinu.
Seržantka nás vede dovnitř, aby nám ukázala aspoň přijímací místnůstku a pokoj, ve kterém psycholog pracuje se zneužívanými dětmi.
„Každý z těchto předmětů má konkrétní účel. Pomáhají nám identifikovat, kdo a jak dítěti ublížil,“ ukazuje na panenky, hračky i předměty denní potřeby ležící na stole. „Pomáhá i kreslení. Měli jsme tady například pětiletého chlapce. Nejdřív jsme netušili, proč pořád kreslí kuřata, když je od jisté doby odmítá jíst. Teprve po  několika sezeních se podařilo zjistit, že ho znásilnil řemeslník pomáhající v jejich domácnosti. Chlapci řekl, když o tom někomu řekne, že mu podřízne krk jako kuřeti. Teprve když víme, co stalo, můžeme zajistit pomoc,“ vysvětluje. „Kromě fyzických zranění a traumat je bohužel často nutné řešit také nechtěné těhotenství a nákazu virem HIV. Nejmenšímu dítěti, které jsme tady měli, byly pouhé tři dny,“ dodává.
Isange znamená v místním jazyce „cítit se jako doma.“ Myslím, že doma se v tomto nemocničním zařízení cítit nikdo nemůže, je ale fajn, že tady funguje bezpečný azyl, kam se oběti násilí mohou 24 hodin denně uchýlit. Centrum zajišťuje jak lékařskou a psychologickou pomoc, tak sběr forenzního materiálu a právní služby, spolupracuje také s policií i vůdci místních komunit. V zemi, kde ti nejchudší si nemohou dovolit ani základní zdravotní pojištění, je důležité i to, že služba je zdarma.  Od roku 2009, kdy bylo s pomocí UNICEF a dalších organizací centrum založeno jako pilotní projekt, již pomohlo více než sedmi tisícům obětí.
„Šedesát procent našich klientů jsou děti, ale obrátili se už na nás i muži, které napadla manželka,“ vysvětluje seržantka. Samozřejmě ne vždy se hlášení ukáže jako oprávněné. „Měli jsme tady i případ, kdy byl z násilí obviněn nevinný mladík. Protože vzorky DNA musíme posílat na analýzu až do Německa, trvalo dva měsíce, než mohl být propuštěn. Je ale důležité prověřit všechny okolnosti a s obětmi pracovat i poté, co od nás odejdou. Vlastně s celou rodinou i širší komunitou.“
Rázná a na první pohled nepřístupná policistka při hovoru o dětech zjihne. Nedá mi to, abych se nezeptala na to, co je na její práci nejtěžší. „Často se stává, že mi oběti volají i večer nebo o víkendu, prostě kdykoliv potřebují pomoc. Je těžké se oprostit od tíhy všech těch smutných příběhů. Pocit, že někomu pomůžu, mi ale dává sílu. Podporuje mě i moje rodina,“ dodává s úsměvem a nefalšovanou hrdostí v hlase.
Je těžké se smířit s tím, že se takové věci dějí, že silnější ubližují slabším, že dospělý zneužije dítě. Jsem ale ráda, že centrum Isange existuje a že jej vede právě tato žena. Model centra, vyzkoušený na tomto pilotním projektu, loni místní úřady rozšířily do 30 dalších zdravotnických center v zemi a letos by jich mělo vzniknout ještě 17. Oběti násilí tak budou mít zastání v každém rwandském okrese.