Po půl roce, kdy bylo letiště v Hurgádě opuštěné a z okolních hotelů se staly strašidelné domy duchů, se město, resorty, i letiště začínají velmi pomalu probouzet k životu. Slabý provoz ale vyvolává záhadné otázky...
Za poslední dva měsíce jsem měl možnost navštívit toto letiště hned čtyřikrát, tj. byl jsem dvakrát v Egyptě. Předtím jsem pro cesty do Egypta vždy využíval letiště v izraelském Eilatu nebo v Marsa Alam, takže pro mě nová zkušenost. Jistě každé ze 162 letišť, které jsem zatím navštívil, mělo své zajímavosti, zvláštní postupy, ale letiště v Hurgádě má těch perliček tolik, že to vydá na samostatný článek.
Je přibližně půlnoc ze 3. na 4. října. Jako velká skupina potápěčů přilétáme z Prahy prvním letem po půl roce. Nemůžeme být víc natěšení. Zastavujeme několik kroků od terminálu 2, máme radost, že to snad nebude na dlouho, přecijenom v tuhle dobu tady nemůže být provoz. Personál letiště u výstupu z letadla kontroluje testy na Covid, které většina letadla nemá a bude je absolvovat na letišti, tudíž procházíme jako první. Do autobusu. Do autobusu, který nás potemělým letištěm snad deset minut - zdá se to nekonečné - veze na úplně opačnou stranu letiště, až za terminál 1, kde to otáčí, terminál objíždí na stranu "od města" a tam vystupujeme. Asi na každém jiném letišti jsem do terminálu po příletu vstupoval ze strany "od letadla", ještě nikdy ze strany "od města". Zajímavá vychytávka, budiž.
Na letišti si nás fotí. Ne žádná termokamera nebo bezpečnostní kontrola, fotí si nás novináři, v místním tisku se pak objeví články o prvních Češích "po sto letech" kteří dorazili do Egypta. Velká věc.
Kufry nám po sundání z pásu poleje nějakou chemikálií jakýsi včelař, čímž se stávají coviduprostými a my můžeme ven z letiště, kde už nás čeká Ramadán. Nehrozí, že bychom měli celý den hlad, Ramadán se jmenuje řidič našeho autobusu, který nás pak čtyři hodiny tmou veze na jih do Marsa Alam - přímý let z Prahy tehdy (začátkem října 2020) neexistoval.
Po týdnu mezi želvami, delfíny a jedním žralokem se vracíme na letiště. Tentokrát přes den, odlet je před druhou. Ramadán nás zkušeně vyhazuje před novým, krásným, moderním terminálem 1, kde jsme absolvovali všechny příletové procedury, loučí se, a odjíždí. A my zjišťujeme, že jsme tady špatně, neb náš let do Prahy odlétá... ze starého, papírově vnitrostátního, terminálu 2. Toho, kde jsme před týdnem o půlnoci zaparkovali náš aeroplán.
Okamžitě se naší 17členné bezprizorní skupiny snaží ujmout lační taxikáři, kteří by nás za nemalý poplatek rádi přiblížili dva kilometry na vedlejší terminál. Adam, náčelník naší skupiny zmatených včel ale volá na naši potápěčskou bázi, báze volá Ramadánovi a ten je tady coby dup s autobusem a jedeme dál. Na starý vnitrostátní terminál 2. Odlétají odsud dnes dvě letadla: do Prahy a do Bukurešti. Hrozný provoz. Takový, že ani Burger King se neodhodlal otevřít. Nebudu řešit, proč nám třikrát kontrolují zavazadla a nevěří rentgenům - každého cestujícího si pěkně namasírují ručně... taková je realita rozvojových afrických zemí a přestože by se Egypt moc rád z této kategorie vymanil, nedělá pro to úplně mnoho.
Uplynul měsíc, je půlnoc ze 14. na 15. listopadu a již jen v malé, tříčlenné skupince znovu přistáváme na letišti v Hurgádě. Kde jinde taky, pořád je jednodušší cestovat mimo EU, než po EU, kde se pravidla mění každých pět minut. Opět zastavujeme několik kroků od terminálu 2, opět u výstupu z letadla ukazujeme naše magické "písíár testy", opět nás bus veze na parkoviště "od města" terminálu 1 odkud vcházíme dovnitř a opět procházíme imigrační kontrolou (stejně jako minule bez víz) jako nůž máslem.
Trochu déle čekáme na zavazadla, ta totiž přijíždějí už mokrá od nějakého toho postřiku rovnou na pás - včelaře zřejmě integrovali přímo do třídící linky. Třídící linku má i cestovka - ano, poprvé v životě jsem jel někam s cestovkou, ale to je možná na samostatný článek, nebudu to zbytečně rozebírat už teď - a šikovný místní česky mluvící delegát nás sortuje do správných autobusů a hotelů.
Vzhledem k tomu, že terminály letiště od města odděluje mýtná brána a policejní checkpoint, jsem si chtěl jednu cestu na letiště ušetřit, a tak jsme si po pár dnech, abychom mohli prozkoumat "okolí" - to bude určitě na samostatný článek - chtěli půjčit auto. Varianta na letišti se nezdála úplně ideální, protože bez letenky bychom se tam jen těžko dostávali. Auto jsme si tedy půjčili ve městě s tím, že ho vrátíme v kanceláři na letišti. No big deal.
Po několika dnech je čas letět domů. Dáváme hotelu sbohem a šáteček a píšeme delegátovi že se o nás nemusí starat, že máme vlastní povoz, jedeme na letiště. Máme relativně čas, a to je dobře, protože s vrácením auta čekáme lehké problémy.
Jedeme na terminál 1, velký, nový, moderní, mezinárodní. Tam snad někde v patře by měla být úřadovna naší autopůjčovny. Problém je, že před terminálem parkovat nemůžeme, do terminálu nemůžeme, protože letenku máme do Prahy a ta letí ze dvojky. A žádný Europcar tady office nemá - říkají lámanou arabskoangličtinou jacísi uniformovaní zevláci, kteří tady čekají na lepší zítřky, ti pokuřujíc cigaretku, ten dloubaje se v nose. Do terminálu nemůžeme, Praha odlítá z druhého terminálu.
Jedeme na dvojku. Tam o nějakém půjčování aut nikdy nikdo nic neslyšel, ale Praha odsud odlétá. Vyhazuju bágly a posádku a jedu zpět na jedničku. Nějak to musí jít. Před terminálem jiná sestava a trochu jiná písnička. Jeden solidně angličtinou vládnoucí týpek se mi (asi) snaží pomoci. Sedá ke mě do auta a naviguje. Čekám, že mě a) odnaviguje k půjčovně, b) odnaviguje do města, kam bych nejel a otočil to, c) mě odnaviguje někam úplně špatně dopryč. C je správně. Odnavigoval mě na parkoviště, kde nic není, a vede mě pěšky zpět na terminál jedna, kde se opět nic nevyřeší.
Vracím se pro auto a volám bráchovi, ať zkusí zavolat do půjčovny - nevzal jsem si s sebou mobil s internetem - a jedu na dvojku, kde zjišťuju, že už nás prý někdo čeká před terminálem. Tj. terminálem 1. Tak zase za volant, a na jedničku. Paráda. Mohl bych se tu živit jako taxikář. Naštěstí už z poza volantu vidím týpka v zelené uniformě, který na tři mrknutí okoukne auto, dávám mu klíče... a žadoním, aby mě hodil na dvojku. Odsud totiž samozřejmě odlétá letadlo do Prahy... a ikdyž se tomu sám diví, je to tak.
Odlétá odsud JEN letadlo do Prahy. Jen to jedno. Bukurešť svítí na odletové tabuli taky - ale s poznámkou "Canceled".
Proč mezi terminály není žádná veřejná doprava chápu. Nikdo tady nikdy nepřestupoval. Roky. A pak jeden autobus Čechů omylem skončil se svými těžkými zavazadly na špatném terminálu a měsíc byl klid. No a dnes jeden bláznivý Čech tady pobíhá a hledá nějaký rentakár.
Jaký má smysl udržovat v chodu dva terminály, když z jednoho z nich, vnitrostátního, odlétá jedno letadlo denně, do Prahy? Asi umělá zaměstnanost. Další znak rozvojové africké země.
Největší záhadou hurgádského letiště jsou ale ceny. Naprosto bez jakékoliv ironie, sarkasmu či nadsázky. Egypt je poměrně levná země. Pizzu - tam kde jí místní - koupíte za 50 Kč. Colu k tomu za 10. Tady na terminálu 2 stojí všechno více, než by stálo na letišti v New Yorku. Tedy skoro všechno. Za karton levnějších cigaret tady necháte zhruba stejně, jako za půllitr Coca-Coly, a hambáč v (zavřeném) Burger Kingu přijde na podobné peníze, jako dva obědy s sebou v Obecním domě na Náměstí Republiky. Kafe pod stovku? Zapomeňte.
Záhadou letiště v Hurgádě je právě ta kombinace terminálu pro Čechy dražšího než v Praze a Čechů, zvyklých z letiště v Praze nic si na terminálu nekupovat.
