Je to skoro rok a půl, co jsem podnikl svou malou velkou cestu na sever za málo peněz. Takže teď na jih. Bylo načase, když se objevila rozumná letenka, zorganizovat cestu, když ne na Jižní pól, alespoň k branám Antarktidy.
Jižní pól je finančně téměř nedosažitelný (střízlivý odhad půl miliónu a více), Antarktida tedy nepřichází v úvahu. Ale alespoň se dostat co nejjižněji. Je to trochu větší oříšek, než v případě Špicberků, které, ač to evokuje nehostinnou zamrzlou exotiku, máme my Evropani v podstatě co by kamenem dohodil (a pak doplaval). Navíc euroasijský kontinent má k severu mnohem blíže. Takže kde je vlastně nejdostupnější místo směrem k Antarktidě?
Prvním kandidátem je Afrika, ale jen do doby, než se podíváte na mapu. Její nejjižnější bod, Střelkový mys, je pouhých 35° jižní šířky, tj. lehce za třetinou cesty od rovníku, a více než 6 tisíc kilometrů od pólu. Tudy cesta nevede. Dalším "podezřelým" se stává Austrálie a Nový Zéland. Nový Zéland je lehce jižněji, jeho nejjižnější bod je ale jenom na 47° jižní šířky. Kdybychom si 47° jižní šířky promítli na sever, k nám do Evropy, dostaneme se někam na Balaton. Na 46° začíná Jadran. A nazvat Jadran "Pólem pro chudé" v duchu názvu mého minulého článku by bylo trochu přitažené za vlasy. Takže co je ještě jižněji?
Jižní Amerika se táhne nejdále na Jih, je to z ní nejblíže k Antarktidě a tím pádem i k Jižnímu pólu. A úplně na jejím konci je ostrov, který známe z hodin dějepisu i zeměpisu. Tierra del Fuego - Ohňová země. A úplně na jejím jižním konci mys Horn. Tudy proplouval Fernao de Magalhaes při první zdokumentované cestě kolem světa, a po něm mnozí další - do prokopání Panamského průplavu nebylo jiné cesty. A tak tady vzniklo i několik měst a městeček, přestože region je velmi nehostinný. Nejznámějším z nich je Ushuaia.
Město leží 54,8° jižní šířky, tj. přibližně stejně daleko od rovníku (a od pólu), jako Gdaňsk. Přesto tady krajina připomíná daleký sever. Zima, vítr, stromy přecházejí v keře a kosodřevinu. Pokud ale máte štěstí, příliš nefouká, neprší a není hrozná zima, je tady krásně. My jsme to štěstí měli. Ushuaia je často označována (zejména Argentinou) za konec světa, je tady několik tabulí, které vás na to upozorňují, ale není to tak úplně pravda. Ještě jižněji než Ushuaia, na ostrově Isla Navarino, je městečko Puerto Williams. Je v Chile, a Chilani právě to označují za konec světa. A mají pravdu, je jižněji než Ushuaia. Má ale jeden problém, nevede tam cesta. Nedá se tam dostat jinak než na člunu nebo letadlem. A mezitím v Argentině je jedna, nutno podotknout, že nesmírně krásná, cesta na jih. Na nejjižnější místo planety, kam lze dojet autem. Jižněji, než Ushuaia i Puerto Williams. Dojeli tam kluci se žlutýma autama na klíček, a my tam dojedeme taky. Právě to je náš cíl, byť budeme podvádět a oproti žluté bandě pojedeme jenom posledních sto padesát kilometrů.
Letenky do Ushuaie obvykle stojí desítky tisíc, ale jednou za čas se na hledače výhodných tarifů usměje štěstí. Jako zrovna na nás. Letenka za osm tisíc z Milána, do Milána z Prahy to otočíme za dvojku oranžovým lowcostem a za deset tisíc tak doletíme až do Ushuaie. Tedy ne o tolik víc, jako při nesrovnatelně kratší cestě na Špicberky. Má to jednu drobnou nevýhodu. Musíme přestupovat kromě výše zmíněného Milána ještě v Sao Paulo a v Buenos Aires. Cesta každým směrem nám trvá dva dny. Ale jsme ochotni to nepohodlí podstoupit, a podívat se zase po více než roce na místo, kde si budeme moci říct, že jižněji než my je jenom pár vědců na Antarktidě a posádky výletních lodí, které na Antarktidu jezdí právě z Ushuaie. Lístek bratru za pět až deset tisíc. Dolarů. Nic pro našince, možná jednou, až se stanu německým důchodcem.
Méně movitým německým důchodcům, a nám, jsou určena neskutečně předražená auta z půjčovny. Pokud máte dostatek času, bez auta se asi obejdete, ale my máme jenom tři dny. Čas jsou peníze. Chceme tady vidět maximum, a tak jedním z nejhorších aut, jaké jsem si kdy v půjčovně objednal - nemělo ani centrální zamykání - odjíždíme z města. Na sever, a pak obloukem sjíždíme z asfaltky, která by nás po třech tisících kilometrů dovedla do Buenos Aires, na krásnou šotolinovou cestu neuvěřitelně malebnou krajinou. Zastavujeme u ranče Haberton, kde si domlouváme výlet za tučňáky, a pak pokračujeme dalších asi padesát kilometrů k jihovýchodu. Celkem má tato krásná cesta od odbočky z asfaltu po konec světa, stanici argentinského vojenského námořnictva u ústí řeky Moat skoro sto kilometrů. Nádherné místo.
Podařilo se. Dojeli jsme tak daleko na jih, jak se jenom dojet dá. Dál už cesta nevede, končí na dvorku stanice a dál jsou jenom skály a moře. Naše současné auto je nejjižnější na planetě. Všechny ostatní výfuky čoudí severněji. A nám nezbývá než udělat si cílovou fotku, otočit se, a jet zpět. Cíl jsme splnili po pár hodinách od příletu, ale ještě máme další dva dny.
Jedeme za tučňáky, je tady v okolí jenom jedno místo, kde hnízdí, dá se tam dostat jenom lodí a výlety organizuje jenom jedna cestovka. Do toho se nám moc nechce, tak jsem vymyslel alternativu, která může, ale nemusí klapnout. Cestovku nebereme a zkusíme se domluvit přímo s člověkem, který pro cestovku dopravu z ranče Haberton zajišťuje. A ono to jde, a je to i levnější. Ne zas tak o moc, ale přece. Nevýhodou je, že na samotný ranč se platí nemalé vstupné, ale to zřejmě musí zaplatit i klienti cestovky nad rámec sjednaného zájezdu. Takže nasedat na motorový člun vstříc tučňáčímu ostrovu.
Škoda slov, výlet stál za každou korunu, a přestože jsou v Chile a jistě i Argentině místa, kde uvidíte totéž zadarmo, my jsme jinou možnost neměli a rozhodně nelitujeme. Pár fotek nahradí tisíc slov:
Dalším úžasným překvapením byl trek k jezeru Laguna Esmeralda, který byl tak trochu nad plán. Tučňáci a konec světa měli přednost. Ale byl čas a tak se vydáváme na dvouhodinový pochod krajinou, která se snad co deset minut stihla proměnit. Začátkem prosince je na jižní polokouli v podstatě začátek června. Sníh už roztál, ale novým příroda nehrozí. Vody je dost, ale ne zase tolik, aby bylo všude bahno, kterého jsme se obávali. A ta krajina je opět nepopsatelná, první a poslední fotka u článku jsou právě odsud.
Jedním slovem: nádhera. Možná už se na Ohňovou zemi znovu nevrátím, ale chtěl bych vidět víc. Do Patagonie, do Chile a asi i Argentiny, určitě pojedu při vhodné příležitosti znovu.
