Washington DC na kolech
Spojené Státy jsou o přírodě, je nemnoho amerických měst, která stojí za delší než jednodenní návštěvu. New York, San Francisco, možná Chicago a Boston, a pak Washington. Co ale dělat, když není času nazbyt?
Máme týden času na to, abychom se z New Yorku, kam jsme koupili letenky, dostali někam na hranici Kentucky a Tennessee, do míst, která navštěvuje zřídka kdo a která většina z nás zná jen z reklam na burbon a whiskey. Bude tam totiž zatmění slunce a to je důvod, proč jsme do USA letos přiletěli. To máme 1500 kilometrů jedním směrem, a pokud cestou chceme něco i vidět, jakože chceme, nemůžeme se na jednom místě zdržovat dlouho.
Na Washington tak vyzbylo něco víc než půlden času, a chtěli bychom vidět, alespoň z venku, všechny hlavní památníky, Bílý dům a Capitol. Pěšky je to dobrých deset, možná patnáct kilometrů chození, byť jsou všechny naše cíle prakticky "v jednom parku, na jednom náměstí. Jenomže to náměstí má od Lincolnova památníku ke Capitolu přes tři kilometry, a od Bílého domu k Jeffersonovu památníku přes dva. Vzdušnou čarou ovšem, takže po chodníčcích mezi jezírky a fontánami... nasbírá se to. Navíc je v půlce srpna příšerné vedro. V celém tohle "obdélníku" jsou asi čtyři zastávky metra, ale nikoliv v místech, která by nám nějak zásadně pomohla. A tak volíme kolo.
Je víkend a s parkováním není problém, v garáži domu v moderní rezidenční čtvrti Crystal City, nedaleko Reaganova letiště parkujeme půjčené auto. Ne náhodou zrovna tady, hned přes ulici je stojan, kde za osm dolarů na den platíme půjčovné a pak máme vždy půlhodinové jízdy zdarma. Tak akorát, abychom se stihli kola vyzvednout, a přejet k dalšímu stojanu, u další z pamětihodností. Kdybychom hodinu přešvihli, platili bychom nějaký drobný poplatek za každých x desítek minut. Ale to nechceme a daří se nám to.
Nejdelší úsek nás čeká hned na začátku, musíme se dostat na most přes řeku Potomac a ze státu Virginia, kde máme auto, dojet zpět do DC, k památníku Thomase Jeffersona. Tam se zbavujeme kol a občerstvujeme - občas jsou tady pítka, takže nemusíme nic víc než nezbytné foťáky zbytečně vláčet s sebou. Kola nejsou žádné střely, mají tři rychlosti, brzdy,... no to je asi tak všechno. Koš na řídítkách. A nastavitelné sedlo. Zámek není potřeba, tahle kola by stejně asi nikdo ukrást nechtěl, a přestože u dalšího z památníků (Franklin Delano Roosevelta), už na druhé sadě kol, po nich ještě házíme očkem, na příští zastávce u sochy Martina Luthera Kinga už je spouštíme z dohledu. Času není nazbyt, minuty utíkají, musíme do půl hodiny stihnout kola vrátit u Lincolnova památníku. Tam je trochu víc zázemí pro turisty a turistů samotných - takový Jefferson v podstatě nikoho nezajímá, zatímco u Lincolna jsou turistů stovky. Přinejmenším. Spíš tisíce.
Na mapce nacházím nedaleko zajímavou - a mimochodem taky úplně opuštěnou - sochu Alberta Einsteina. Tam si půjčujeme třetí sadu kol, zatím nám vše vychází, nikdy nebyl problém si čtyři kola najednou půjčit, ani je vrátit pro nedostatek volných míst. Těch je, plných a prázdných, obvykle tak dvacet až padesát. Existuje k nim samozřejmě aplikace, ta nám pomáhá je najít, kdybychom měli Internet, tak bychom mohli i zjistit, kolik prázdných a plných míst v daném stojanu je. To, co vypadá na mapě kousek, od Einsteina k Bílému domu, není tak blízko, zejména když si chcete udělat zastávku u památníku Druhé Světové a musíte si s bídnou přehazovačkou vyšlápnout kopeček, na kterém (byť se to z pohledu pěšího turisty nezdá) Bílý dům stojí.
Tam nás nemohou překvapit různí performeři s hlasem v hrdle, případně klouby ze želé, ani dvě demonstrace, kterých v dnešní polarizované době bude v USA - a jak se ukazuje, i v Evropě - spíše přibývat. O to víc nás překvapilo, že tam není moc stojanů a ten, ke kterému jsme mířili, je trochu jinde, než jsme ho čekali. Chybička v navigaci.
Jakmile demonstranti přejdou, vytahujeme ze stojanů čtvrtou sadu a pozvolným sjezdem se vracíme zpět na Mall, hlavní třídu/park/náměstí města, a jedeme rovnou k Washingtonovu památníku, který máme už na mnoha fotkách, ale vždy z dálky. Washingtonův památník neboli obelisk je z blízka opravdu impozantní, i když to samozřejmě není obelisk v pravém slova smyslu, jak jsme je mohli vidět v Egyptě.
Vlevo před Capitolem vracíme kola a máme několik starostí. Čas běží, máme hlad, žízeň, a už máme těch kol dost. Stačilo. K Muzeu letectví a vesmíru dojdeme pěšky, dáme si tam nějaký ten dlabanec, třeba místní specialitu - hot dog - a místní tradiční černý bublinkový nápoj. Muzeum je fajn, ale je zadarmo, je víkend, a jsou prázdniny, tak je tady narváno. Ale mají pár zajímavých exponátů, třeba letadlo Spirit of St. Louis, jedno z nejslavnějších letadel světa, se kterým Charles Lindbergh za 33 a půl hodiny přeletěl Atlantik. Před devadesáti lety. Jenom patnáct let po cestě dinosauřího Titaniku, dokázalo tohle letadlo a jeho pilot něco, co dnes považujeme za samozřejmé. Jen to dnes zvládáme trochu rychleji.
Zajímavých exponátů je zde více, namátkou lunární modul z Apolla, řídící modul z Apolla 11 nebo model letadlové lodi Enterprise, ale nám tady nejvíc vyhovuje jiná věc - klimatizace. A možnost zase koupit nějaké ty suvenýry. A po delší době taky WC - do průvodců knižních ani televizních Objektivů se tato místnost většinou nedostane, ale i cyklocestovatel tam občas musí.
Od zaparkovaného auta jsme dost daleko, na "jeden nádech" bychom to nezvládli a museli bychom kola cestou měnit. Volíme nákladnější (2 dolary nevratná záloha za kartu, 2 dolary jízdné) cestu metrem z nejbližší stanice. Parkoviště, kde máme auto, opravdu nebylo vybrané náhodně, zastávka metra je hned vedle, počítali jsme i s touto srabáckou, ale kvůli počasí nutnou, ústupovou strategií. A je nutná i z jiného důvodu - čas nás tlačí, a na hotel v Charlestonu v Západní Virginii je to přes 500 kilometrů. Takže poslední z ikonických staveb, Pentagon, vidíme jenom z okna auta. Třeba zase někdy příště.
Celkově mi, s odstupem času a pod vlivem současného chřestění zbraněmi, Washington velmi připomíná Pchjongjang. Obě města jsou upravená, obě plná soch zakladatelů a významných osobností, vládních budov, knihoven, památníků válek a jim příslušných hřbitovů, a v centru obou věž s výhledem na město. Je to zřejmě divné, možná až bizarní srovnání, ale nemohu si pomoci, ani z jednoho nedýchá historie jako z Chicaga, New Yorku nebo většiny evropských metropolí.
Jen v tom Pchjongjangu jsme neměli svobodu. Svobodu utratit své dolary za to, za co chceme. Svobodu půjčit si kola, jet na nich, kam se nám zlíbí, a svobodu sednout si na obrubník a vychutnat si párek v rohlíku s colou.
Aleš Gill
Autem po Íránu - 1. díl - Měna postavená na hlavu
Už dříve jsem psal článek o divných měnách, Írán je ale ještě o kus dále. Podíváme se na zvlášní místní měnu, u které jsme často ani po deseti dnech používání nevěděli, která bije a kolik máme platit.
Aleš Gill
5 km egyptského pobřeží - Česká ulice
Kdo jste někdy byli u Rudého moře v Egyptě víte, že je jiné. Jiné než Itálie, Chorvatsko, Řecko nebo Turecko. Kolem pobřeží tam vede jen jedna silnice, a není tam žádné vnitrozemí. A jeden krátký úsek je Mekkou čechů.
Aleš Gill
Nejlepší nejhorší země - Írán
Parafrázuji citát anonymního autora: Každá země na světě se v médiích a navenek snaží vypadat lépe, než jaká je. Írán je asi jediná země, která se v médiích tváří strašně, ale v reálu je úplně super.
Aleš Gill
Faeřané - národ tunelářů
Nerozumějte tomu prosím nijak špatně. Slovo tunelář zde označuje osobu, která staví tunely. A tunelů je tady v porovnání s počtem obyvatel opravdu požehnaně. Cíl místní vlády je totiž propojit všechny hlavní ostrovy silnicemi.
Aleš Gill
Neznámá místa 14: Místo posledního odpočinku Jamese Bonda
Je to tady. Bez varování. Kdo jste neviděli posledního Jamese Bonda, máte smolíka. Dostane se vám kruté pravdy: James Bond v "posledním" filmu, Není čas zemřít, zemřel. Nakazil se nějakýma potvůrkama a nechal se zastřelit raketou.
Další články autora |
Stovky amerických obrněnců se v řádu dnů nepozorovaně přemístily do Česka
Několik set vozidel americké armády včetně obrněnců Bradley nebo transportérů M113 se objevilo ve...
Studentky rozrušila přednáška psycholožky, tři dívky skončily v nemocnici
Na kutnohorské střední škole zasahovali záchranáři kvůli skupině rozrušených studentek. Dívky...
Podvod století za 2,4 miliardy. Ortinskému hrozí osm let a peněžitý trest 25 milionů
Luxusní auta, zlaté cihly, diamanty a drahé nemovitosti. To vše si kupoval osmadvacetiletý Jakub...
Zemřel bývalý místopředseda ODS Miroslav Macek. Bylo mu 79 let
Ve věku 79 let zemřel bývalý místopředseda ODS a federální vlády Miroslav Macek, bylo mu 79 let. O...
Auto vjelo na chodník a srazilo tři lidi. Žena zemřela, dvě vnučky jsou zraněné
Osobní auto srazilo dnes odpoledne v Čáslavicích na Třebíčsku ženu a dvě děti. Žena srážku...
Poslanci zvýšili ochranu zemědělské půdy i omezení jejího prodeje cizincům
Přímý přenos Vyšší ochranu nejkvalitnější zemědělské půdy schválila Sněmovna. Nemají na ní do budoucna vznikat...
Zdravotnictví čeká kolaps, věští analýza. Chybí 3000 lůžek, péče se nadužívá
V českém zdravotnictví hrozí bez přijetí potřebných opatření vyčerpání zdrojů. Systém není podle...
Evropa otevřela dveře džihádistům, Londýn a Paříž nepoznáte, hlásá Trump
Donald Trump krátce po potlačení propalestinských protestů na několika amerických univerzitách...
Obří požár haly se škodou 1,8 miliardy založil člověk, technickou závadu vyloučili
Příčinou rozsáhlého požáru průmyslové haly v Žebráku na Berounsku, který loni v létě podle policie...
Prodej rodinného domu 2+1, stodola a zahrada, 118 m2, Konárovice u Kolína
Na Labuti, Konárovice, okres Kolín
3 990 000 Kč
- Počet článků 245
- Celková karma 19,46
- Průměrná čtenost 1413x
Jsem pisálek. Baví mě psát. Baví mě psát o místech, o kterých moc lidí nepíše. Raději budu psát články o Pchjongjangu a Kábulu než o Dubrovníku a Bibione. Nejsem si jistý, jestli to po mně někoho baví i číst, ale stejně píšu. Třeba si to v důchodu po sobě jednou všechno přečtu a řeknu si: Dobrý.
Jsem rychlocestovatel. Raději nakouknu za týden do dvou zemí, než bych zůstával v jedné. Jet na pár hodin, na otočku, do Japonska, mi dává větší smysl, než do Japonska nejet vůbec.
Jsem řidič. Nerad se nechávám vozit, chci být pánem volantu nebo sedět na místě spolujezdce s mapou v ruce. Když chci vypnout, řídím. Tisíce kilometrů napříč Evropou nebo Amerikou.
Jsem optimalizátor. Umím si správně vybrat zavazadlo a pokud to není třeba, umím si odříct odbavené zavazadlo a užívat si svobodu s příručním batohem. Naopak, pokud se jede autem, není důvod si s sebou nevzít kousek domova, luxusu moderního světa - židli, chladicí box, nůž.
Jsem plánovač. Chci vědět, kam se jede, co se tam bude dělat, jíst, chci vidět mapu, šťourat se před cestou na internetu. Stejně to nakonec končí improvizací...
Jsem akční letenkář. Umím najít letenky levně, a umím se rychle rozhodnout, jestli za danou cenu a za daných podmínek chci nebo nechci letět.
Jsem extrémista. Raději pojedu do Iráku než do Španělska, raději pojedu do Severní Koreje než do té Jižní. Mám rád místa, kam nikdo nejezdí, mám rád otevřený prostor. Špicberky, Island, Saharu, Aralské jezero.