Nejlepší nejhorší země - Írán

Parafrázuji citát anonymního autora: Každá země na světě se v médiích a navenek snaží vypadat lépe, než jaká je. Írán je asi jediná země, která se v médiích tváří strašně, ale v reálu je úplně super.

Kdo necestuje, cestování ho nezajímá, čte jenom noviny a kouká na televizi, musí si o Íránu zákonitě myslet, že je to hrůza někde mezi Afghánistánem a Severní Koreou. Řada cestovatelů vám ale řekne, že Írán je jednou z nejlepších, možná nejlepší zemí, ve které kdy byli. Mezi cestovali je Írán profláknutá destinace, běžný "turista", který zná z arabských zemí Egypt a možná Dubaj, by ale řekl, že nikdy, protože má pocit, že to tam bude horší. Nebude.

Írán je fajn země, kde všechno funguje. Až na věci, které tam nefungují a k těm se dostaneme. Jezdí tam vlaky, autobusy, šest měst má metro, fungují tam památky, hotely, jsou tam silnice, dálnice, benzínky... byť teda občas není benzín. 

S čím země bojuje - a určitě se k tomu vrátím v některém z příštím článku, protože tenhle píšu nezvykle ještě před odjezdem na svou druhou cestu po letech, je inflace a mezinárodní sankce. O důvodnosti nebo nedůvodnosti sankcí se bavit nechci, z hlediska turisty tam prostě jsou a jejich hlavním důsledkem je několik věcí:

1) Nefungují platební karty, veškerou hotovost si musíte přivést s sebou.

2) Nefunguje bookování služeb ze zahraničí. Nemůžete (s hvězdičkou) rezervovat vnitrostátní letenky, hotely nebo auta ze zahraničí tak, jak jste zvyklí: přijdete na web, naklikáte si tam rezervaci, zaplatíte, vytisknete si potvrzení/letenku/jízdenku a vystaráno.

3) Pravidlo 2 se dá obejít. Musíte kontaktovat nějakou agenturu, která v lepším případě má nějaký, byť třeba velmi omezený bookovací systém, účet třeba v Turecku nebo Dubaji, a nějak to funguje. V horším případě dostanete kontakt na Whatsapp, kde se musíte zdlouhavě na něčem domluvit.

Za mě je to sice komplikace, překážka pro cestování tak jak ho známe z 21. století, ale i návrat do poloviny století minulého, kdy prostě nebyly karty, nebyly bookingy, nebyly bankomaty, všechno se řešilo na místě, hotely si prostě zajistíme po cestě až budeme večer unavení. Cestovatelé si často stěžují, že cestování už není, co bývalo. Tak Írán nabízí jednu z možností vyzkoušet si, jak se cestovalo dříve.

Samostatnou kapitolou je auto. Podle jistých indícií to vypadá, že v Íránu je jedna, asi státní autopůjčovna. Všechny ostatní se sice tváří samostatně, ale nakonec asi dostanete auto právě od té státní. Jednali jsme s vícero půjčovnami, ale jejich nabídka, podmínky, často i grafika se shodují. Nakonec jsme něco vybrali, domluvili po whatsappu a zaplatíme to v hotovosti na místě. Tak to tam prostě funguje. Snad nás někdo ráno v Teheránu na letišti bude čekat. Na místě auto zaplatíme v hotovosti a balík hotovosti bude sloužit i jako záloha.

Samostatná kapitola jsou víza.

Írán se zřejmě snaží vyjít turistům vstříc a nabízí elektronická víza a víza po příletu. Jenže to není tak snadné, jak to vypadá, protože Íránu jejich vyřizování moc nejde, nebo dochází k technickým problémům při konverzi latinky na arabské písmo a klínopis. Na první pohled by to mohlo vypadat jako americká ESTA nebo plánovaný evropský ETIAS. Ale to by bylo moc jednoduché.

Abyste dostali víza po příletu, musíte vyplnit formulář pro elektronická víza. Elektronická víza jsou jenom takový první stupeň, který vám v ideálním případě po pár dnech čekání vyplivne potvrzení, že máte víza předschválená a máte si je vyzvednout a zaplatit (75€) na letišti v Teheránu.

Problém je, že nám byla na první dobrou víza zamítnuta. Netušíme proč a nemáme se kde zeptat. Tušíme, že problémem by mohly být dvě kolonky.

Do žádosti o víza musíte uvést, kde v Íránu budete bydlet a na jakém íránském telefonním čísle budete k zastižení. Dvě povinné kolonky. Žádný turista ovšem nechce bydlet po celou dobu v jednom hotelu, i ty nejkratší itineráře zahrnují minimálně Šíráz a Isfahán, plus něco k tomu (Kášán, Jazd nebo Teherán). Takže minimálně tři hotely. Vzhledem k tomu, že políčko je velmi omezené, nejspíše tam napíšete hotel na první noc, což je taková více méně zažitá praxe. Hotel si přecijen můžete zabookovat přes nějakou agenturu. My máme pocit, že teheránský úředník zvedl telefon, zavolal do hotelu, tam o nás nevěděli protože agentura prostě nepředala dostatek informací hotelu, a hotel úřednikovi řekl "ééé hmm... jo tak to já tady nic takového nevidím" Úředník řekl "mersi" a žádost zamítl.

S telefonním číslem je to ještě horší. To prostě z Evropy nezařídíte, SIMku si můžete koupit klasicky po příjezdu. Takže tam, podle předchozího vzorce, napíšete jediné telefonní číslo, které znáte: na ten první hotel, v našem případě v Kášánu. Jedno s druhým, žádost byla zamítnuta.

Co teď?

Máme dvě možnosti. Buď zkusíme nějakou agenturu, která vyřídí víza za poplatek za nás. Má to tu výhodu, že agentura nechce tolik zbytečných informací. Prostě ví, jakou adresu a jaké telefonní číslo má do formuláře napsat, aby vše hladce prošlo. Jsou to nějaké desítky eur navíc, nic tak úplně hrozného.

My jsme měli čas, a tak jsme vyzkoušeli jinou variantu. Vyplnit žádost znovu, a jako místo vyzvednutí víz jsme zvolili pražskou ambasádu. Překvapilo nás, že se tím poplatek snížil ze 75€ na 50€. Získali jsme tím pravděpodobně jiného úředníka, který bude žádost posuzovat (moje domněnka) a případně možnost osobně nebo telefonicky řešit, proč byla víza zamítnuta. A ukázalo se, že to byla správná cesta.

Asi po týdnu čekání jsme dostali automatický email o tom, že víza jsou schválená, a mail z ambasády, že máme zaplatit 150€ (vkladem hotovosti v bance - poměrně běžný způsob placení víz) a přijít s pasy, případně plnými mocemi, a potvrzení o vkladu hotovosti, mezi devátou a jednou na ambasádu.

A tam už šlo vše hladce. Odevzdal jsem pasy, plné moci za zbytek skupiny a potvrzení o vkladu, pasy odnesli někam do útrob ambasády (zajímavá budova ve svahu pod strahovským stadionem) a po deseti minutách (asi kontroly nepřítomnosti izraelských, případně jiných podezřelých razítek) jsme dostali pasy zpět i s vytištěným dokumentem (ten následně přišel i emailem) o vydání víza. 

Nakonec fajn. Nemusíme se vízy zdržovat v Teheránu po příletu, a ještě jsme ušetřili. Ne každý má ale íránskou ambasádu po ruce a tak je celý systém poněkud nešťastný a podobný Velké keňské zdi. Kdysi jsem sepsal takovou stupnici víz podle náročnosti, Írán do ní úplně nezapadá a levituje někde mezi úrovněmi 5 a 7.

Každopádně už se do Íránu těšíme. Byrokracii máme (snad) za sebou a teď nás čekají příjemní místní obyvatelé, krásné památky, úžasné starobylé hotely a výborné jídlo. Už jen pár týdnů...