Píše se 13. července 2024 a je to přesně 5 let, co jsem se poprvé vydal do Královce, tehdy ještě Kaliningradu, ruské exklávy obklopené Evropskou Unií. Podíváme se, jaké bylo cestování tehdy, a jaké je dnes.
Minule jsme si museli vyřizovat experimentální "kaliningradské" ruské vízum. Takový zvláštní projekt, kdy si někdo v Rusku usmyslel, že by bylo vhodné se trochu pootevřít zahraničním, především tedy evropským turistům. Jaká bláhovost. Na základě těchto speciálních víz bylo možné do tehdejší Kaliningradské oblasti (rozuměj dnešního Královeckého kraje) cestovat bez potřeby vyřizovat nešvar ruských víz tradičních, tedy falešné pozvání.
Nerozumíte? Falešné pozvání je dokument, který nahrazuje pozvání tradiční. Je to jakýsi papír, kterým vás do země někdo oficiálně pozývá, vysvětluje, proč tam jedete, kde se budete pohybovat, kde budete bydlet a kdo je za vás po dobu pobytu tak nějak zodpovědný. Falešné pozvání (nebo pravé, je to jedno) bylo třeba doložit k žádosti o vízum. Taková hra na kočku a na myš. My víme, že pozvání je falešné, turista ví, že my víme, že pozvání je falešné, ale my se tváříme, že to nevíme a turista se tváří, že neví vůbec nic. Pohled Mr. Beana.
Tuhle hru často hrály (a možná stále hrají) postsovětské země. Do Uzbekistánu jsem měl třeba potvrzení vydané uzbeckým olympijským výborem. Věděl jsem, kde mám (ale nebudu) kterou noc spát, žádný z těch hotelů jsem ale neviděl ani z ulice, natož zevniř. A toto pozvání jsem dokládal k žádosti o vízum. Jako, troufnu si tvrdit, 90% ostatních turistů. Prostě nesmysl, papír navíc, peníze navíc. Někomu do kapsy.
Takové pozvání jsem kdysi řešil i do Ruska. Vyřizoval ho stejný úředník, jako vízum samotné. Schýzapráce: Nafejkujete papír, necháte si za to zaplatit, ten papír přiložíte jako podklad pro vízum a necháte si zaplatit znovu. Taková ruská metoda. Takhle v Rusku, troufnu si tvrdit, funguje všecho:
Voloďo, spočítej samopaly. Voloďa koukne do papírů, zjistí, že jich má být 2000. Vyrobí papír, že je ve skladu 2000 samopalů. Protože žízeň, v průběhu Voloďovy služby se 100 samopalů kamsi vymění za vodku. Nastoupí Igor, přebere 1900 samopalů a podepíše, že ověřil, že jich je 2000. A tak to jde 30 let. S tanky, samopaly, náboji, raketami, hlavicemi, vozidly. Podobně se řeší kontrola, výměna těsnění, paliva. Všechno jen na papíře.
To jsme ale z Královce utekli. Nemusíme plánovat cestu tak, abychom byli na hranicích PL/RU brzo ráno s minimálním provozem. Evropou volnou cestou. Po polských dálnicích budeme v Královci z Ostravy za 7 hodin. Když vyjedeme v pátek po práci, budeme o půlnoci na hotelu.
Hotel, kapitola sama pro sebe. Rusko se vyznamenalo při přípravě Mistrovství Světa ve fotbale v roce 2018. Postavilo nejenom stadiony, ale i hotely. Není tak problém se v Královci solidně ubytovat. Co se změnilo, je proces check-inu na hotelu. Zatímco dříve se kopírovaly pasy, studovala papírová víza a platilo se v rublech, a celá tahle sranda zabrala 20 minut, dnes jsme za pět minut od zaparkování na pokoji. Není co řešit. Krása nesmírná vesmírná.
Máme na prohlídku města o půlden - který jsme letos zbytečně nezabili na hranicích - více. Nejvíce nás láká přístav. Samozřejmě bychom chtěli vidět, co se tady změnilo. Sovětská ponorka, kterou jsme si minule prolezli, dostala nový nátěr a nové jméno: Loupežník Rumcajs. Nová je ale dominanta celého přístavu, první česká letadlová loď Karel Gott. Je ohromná. Bohužel není možné ji navštívit, hlídají ji příslušnící nově zřízené pobočky ministerstva obrany - Sekce námořnictva - která nemá sídlo v Praze, ale logicky právě tady, v Královci.
Procházíme městem a snažíme se dodržovat podobnou trasu, kterou jsme absolvovali před pěti lety: Muzeum jantaru je stále stejné, zmizel pomník připomínající sovětské a ruské hrdiny válek, které se nestaly, tedy nesměly se nazývat válkami. Mezi nimi byla i tabule "Československo 1968". Historie ruský neválek je spektakulární.
Pomalu je modernizována tramvajová síť ve městě. Páteřní linku č. 5 (jedinou linku ve městě) nahradily tři linky, 1, 2 a 3, které trojúhelníkem v centru připomínají na mapě pražské metro. Kvalita kolejí má ještě co dohánět, ale některé úseky už jsou zmodernizované, podobně jako staré sovětské tramvaje nahradily modernější české "škodovácké" vozy 14T, kterých se Praha ráda zbavila.
Poslední zastávkou, stejně jako minule, je Zelenogradsk, tedy pardon, Zelenského Hradec. Pozorný čtenář si jistě povšimne provizorního názvu Zelenského-Gradsk na mapě výše, který byl 1.1.2024 změněn po konzultaci s Ústavem pro Jazyk Český. Plážové letovisko na severním pobřeží Královeckého kraje se příliš nezměnilo. Jen, podobně jako v Královci, zmizely sochy Lenina. Jedna z nich je nahrazena sochou Volodymyra Zelenského, který koncem roku 2023 slavnostně otevřel i místní ukrajinský konzulát. Pořád je tady ale hromada koček, celé město by se spíše mělo jmenovat Kočičákov nebo tak nějak. Mají tu kočky (nakreslené) na zdech, na semaforech, na lavičkách, všude.
Východní obchvat Královce je už hotový, tak se bez problémů přesouváme zpět na polské hranice, kde opět nikdo není a my jen pozorujeme dělný lid z obou stran formální čáry rozebírat pozůstatky původní celnice.
Tak, a teď si nalejme čistého vína. Pokud chcete do komentářů napsat, že jsem úplně magor, že tomu nerozumím, že přilévám oleje do ohně a jsem válečný štváč, nemusíte. Já to vím. Berte článek prosím jako satiru. 11. říjen 2022 (kdy článek vyšel) jako nový Apríl. A jestli tam fakt někdo napíše, že mi hráblo, bude mi jasné, že článek nedočetl do konce.
