Víza. Magické kusy papíru nalepené v pase, případně razítka přes celou stránku. Nejdřív hrozná otrava, formuláře, potvrzení, návštěvy ambasád, neprůhledné platby na Panenské ostrovy, nakonec zajímavý suvenýr. Po Evropě už téměř nedostáváme ani razítka, ještě tak, abychom se museli zabývat vízy. Jsme přece občané EU, a máme všude dveře otevřené. Nebo ne?
Detail víza do Burkiny FasoAleš Gill
Po pěti letech poměrně intenzivního cestování se mi to v pase vízy jenom hemží, k většině z nich mám jakýsi citový vztah, beru je jako nejlepší suvenýr z cest, a plný pas bych nikdy nevrátil. Vízum v pase je pro mě víc, než tretky na cestách nakoupené. Asi nedám dohromady všechny, ale o některé příběhy s nimi spojené bych se chtěl podělit.
Indie
Vízum do Indie bylo super. Návštěva ambasády kousek od metra Hradčanská, vyplnění formuláře, zaplacení poplatku, za pár dní převzetí pasu s vízem zpět. Tak nějak jsem si přesně myslel, že to funguje. A taky i funguje - zřídka. Obvykle se najde nějaký háček, Indické vízum jsem zmínil jenom proto, že to bylo jednoduché, a bylo to poprvé.
Sýrie
Další pozitivní zkušenost - alespoň před arabským jarem. Ambasáda v Bubenči, vyplnit formulář, předat víza, zaplatit poplatek v bance, a s potvrzením z banky se za týden dostavit vyzvednout pasy. Těžko říct, jak se dají víza získat dnes - podle stránek pražské ambasády to vypadá, že se v Sýrii nic neděje a je to stále ta krásná země, kterou jsme před téměř pěti lety navštívili.
Indonésie
Obecně se ví, že vízum do Indonésie není problém. Lítá se na Bali, odvážnější na Lombok nebo jiné ostrovy, skuteční dobrodruzi na Novou Guineu. Jedno mají všechny indonéské ostrovy společné - vizum se dá získat na letištích, neměl by to být žádný problém, prostě přijdete k okýnku, něco tam vyřídíte, "Vítejte na Bali, enjoy your stay". Já jsem ovšem cestovatel trochu abnormální. Protože 99% lidí do Indonésie přiletí, já přijel, do země, která se rozkládá výhradně na ostrovech, autobusem. Borneo je totiž rozdělené na malajsijskou a indonéskou část. A je tady jeden, možná dva přechody. A právě přes ten jeden, Entikong, jsme jeli my. Celý náš plán visel na tom, jestli se vízum vydává i na tomto hraničním přechodu. Vydává. Potvrdil nám to chlapík, který nám v Kuchingu prodával na autobus lístky. Náš řidič měl sice strach, že to bude dlouho trvat, a že na nás bude muset čekat. My jsme zase měli strach, že nám ujede. Pro jistotu jsme vezli hotovost v dolarech a sehnali jsme si dopředu indonéské rupie. Dolary. Ty jsou na indonéská víza nejlepší. Zaplatit, vyfotit, vytisknout vízum - a hotovo. Deset minut, jsme tady jenom dva, a tak než celá osádka autobusu projde hraniční kontrolou, my už víza máme a sedíme zpět v autobusu. Řidič nevěřícně kouká, jak to šlo hladce. My taky.
Irácký Kurdistán
Země nezemě. Na mapě ho nehledejte. Je to Irák, a není to Irák. Turistická víza do Iráku neexistují. Pokud chcete obchodní nebo novinářská, musíte mít jasný důvod. Domluvené pancéřované auto s ochrankou a řidičem za 300€ na den. Ubytování v hotelu s ochrankou. Ne, děkujeme. Na severu Iráku je všechno jinak. Vlastní víza si tam vydává kurdská samospráva - na hraničním přechodu, bez nějakých zbytečných keců, a zadarmo. Co budete dělat v Iráku? Jsme turisti! Fakt? To je super! Tak ať se vám tady líbí! Než celý autobus, pojící turecký Diyarbakır s Bagdádem, prošel hraniční kontrolou, my, turisti, už si popíjíme čaj, který nám na uvítanou zdarma donesli. No není to krása?
Kanada
Řeknete si - co může psát o Kanadě. Pamatujete na cca dvouleté období, kdy z jistých důvodů museli Češi, asi jako jediní EUropani mít do Kanady víza? Není to tak dávno. Letěli jsme přes Toronto do Los Angeles, a chtěli v Torontu vidět alespoň něco, třeba CN Tower. A taky se vyspat jako lidi, někde v motelu u letiště, a ne na lavičce v terminálu. Fajn, ale víza stojí peníze. To teda ne. Tranzitní víza jsou zadarmo, chceme tranzitní víza. Pražská ambasáda: tranzitní víza platí jenom v rámci letiště, na přestup mezi terminály. To se mi nezdá. Píšu email do Vídně, kterou nám v době, kdy víza ze dne na den zavedli, přidělili, protože pražská ambasáda nebyla na vydávání víz ještě vybavena. Vídeň: víza platí 48 hodin a můžete normálně do města. Super. Takže do Bubenče, chceme tranzitní víza. Formulář, dodatek k formuláři, potvrzení z banky, že máme dostatek prostředků (na tranzit?), letenky - jako že opravdu ze země hned vypadneme, itinerář cesty (proboha proč, budeme jenom přestupovat), prostě byrokracie, která evidentně měla někoho odradit, aby to vůbec zkoušel. A realita na torontském letišti? Imigrační úředník se na nic neptal, máchnul razítkem, a udělal krásný otisk na stránku s vízem. Syrským. Kanadské nikdy neviděl…
Uzbekistán
Uzbekistán je výživný. Abyste dostali vízum, musíte mít zvací dopis. Jinak to nejde. Zvací dopis vám musí vystavit buďto partnerská organizace, která se za vás zaručí, nebo cestovka, u které si koupíte hotely, přejezdy, průvodce... Prostě nesmysl. Pak je tady druhá možnost. Těžko říct, jak moc legální. Stačí najít cestovku, která vám za určitý poplatek zajistí papír, celý v uzbečtině, zřejmě potvrzující, že jsme u ní zaplatili od do ten a ten hotel, v tom a tom městě, nějaký standardní okruh, program... To celé za asi 50€. Jak je dostat do Uzbekistánu? Není problém. Cestovka má sídlo na Panenských ostrovech a bankovní účet v lotyšské Rize. Proč to komplikovat. Za dva týdny přišel sken potvrzení, který jsme přiložili do nějaké internetové žádosti na stránkách jakéhosi uzbeckého ministerstva. Papír jsme si i vytiskli, a při odletu z Brna přes Moskvu do Taškentu jsme ho ukazovali na letištích, aby nás vůbec pustili do letadla. V Taškentu pak kvůli nám ve čtyři ráno budili úředníka, který nás našel v systému, řekl si o dalších asi 60 dolarů na hlavu, do pasu vlepil vízum, a pustil nás do země. A líbilo se nám tam.
AfghánistánAfghánistán byl vůbec největší adrenalin. Nejen pobyt, ale i získání víz. Letenky jsme měli opět do Taškentu, takže jsme pomalu absolvovali již prošlapanou, výše popsanou cestičku do Uzbekistánu přes Panenské ostrovy. Věděli jsme, že pokud nás do Afghánistánu nepustí, můžeme zkusit některou postsovětskou zemi v uzbeckém okolí. Ale Afghánistán byl náš sen. Fotograf naší skupiny, Víťa Popelka, tak jednoho krásného dne vyrazil do Dejvic na afghánskou ambasádu. Vysvětlil náš záměr, přesvědčil pár lidí, že nejsme blázni. Asi to půjde. Mezitím zjišťuju, jaké jsou oficiální náležitosti - ze stránek ambasád v USA a Austrálii. Zvací dopis, bez toho nelze - říkají jedny. Druhé jsou mírnější - něco jako motivační dopis a itinerář by měl stačit. Fajn. Zkusíme to, a s Víťou vyrážíme na ambasádu podruhé. S formulářema, pasama, fotkama, motivačním dopisem v angličtině adresovaným jeho excelenci velvyslanci, a itinerářem. Po asi dvou hodinách odcházíme bez papírů, bez pasů, s informacema, že máme v bance zaplatit poplatek, ale s nulovou jistotou, že přes to vše víza dostaneme. Právě proto jsme zatím žádali jen pro polovinu skupiny. Za týden se vracíme s druhou složkou dokumentace, a vypadá to dobře. Víza jsou v pasech! Tak další dvě žádosti. Znova banka, další týden, a je to. Jedeme. Prý už tady turistická víza nikomu nedali víc než rok. Dost možná je ani nikdo nechtěl.Přílet z Taškentu do pohraničního Termezu byl v pohodě, z letiště jede taxíkem - starou, obouchanou Ladou Combi, největším osobákem východního bloku, k hranicím. Pořád nevíme, co přijde. Ale víza máme. Batůžkáři na mostě pro kamióny a vlaky. Zážitek pro nás, i pro pohraničníky.
ČínaČína - to snad nemůže být problém. Nebo ano? Před devátou stojím ve frontě, ale bude to na dlouho - lidí je hodně. Mám pro čtyři lidi hromadu papírů - formulář a jedenáct příloh. Na osobu. Potvrzení o pojištění. Potvrzení, že pracujete. Potvrzení, že sice pracujete, ale v době cesty do Číny pracovat nebudete. Itinerář. Největší problém bylo ubytování. Úřednice za přepážkou vyžadovala na každou noc objednaný hotel. Přesto, že by se to dalo vyřešit jednou rezervací na čtrnáct dní v Pekingu, kterou bych následně zrušil, touhle cestou jsem se vydat nechtěl. A to je problém. Mám rezervaci jenom na první dvě noci v Pekingu, dál nic. Tohle musí schválit konzul. No nebudu to napínat, víza jsme nakonec dostali, ale málem to nedopadlo. Ještě jsme doplňovali potvrzení z banky, že k našim prémiovým kartám je pojištění. Odcházím poměrně rozčarovaný, ikdyž vím, že víza budou. Do Číny jsem takovou byrokracii nečekal. Proboha proč?RuskoVyřídit víza na ambasádě je prý porod. Problém. Trvá to. Lepší je to přes agenturu. A ve finále to bylo i skoro stejně drahé. Opět se vyžaduje zvací dopis. Ale ten jsme nikdy neviděli - netušíme, kdo nás pozval, kam, ani co tam budeme dělat. Všechno to zařídila agentura, my jenom dodali pasy a vyplněný formulář. Poměrně jednoduché, jen to není nejlevnější - cca 100€. A v momentě, kdy se začalo blýskat na lepší časy a EU si s Ruskem začala v otázkách bezvízové turistiky poměrně notovat, přišel Putin o rozum a Ukrajina o Krym. Všechno zpět. Znova se do Ruska asi nepodívám. O turisty tam asi nestojí.Burkina FasoZase všechno jinak. Když už to vypadalo, že známe všechny finty, jak víza získat, přichází vyšší level. Jedeme do země, která nevydává víza na hranicích, a nemá ambasádu v Praze. Jediné ambasády v Evropě jsou v Paříži, Bruselu, Vídni, Berlíně a Moskvě. A honorární konzulát v Londýně. Beru si na starosti anglicky, francouzsky a rusky mluvící ambasády, píšu jim dopisy, jak to funguje, že bychom chtěli jet do Burkiny. Nic. Nula. Žádná reakce. Šéf akce, Zdeněk, si bere na starost německy mluvící ambasády. Je úspěšnější. Z obou mu píší, že musíme podat žádost osobně, a z obou, že ve Vídni, pod kterou spadáme. Zřejmě teritoriální rozdělení ještě z dob Rakouska-Uherska. Ve Vídni ale stojí víza 70€, a v Berlíně 35€. Tak co teď, někdo se musí obětovat a do té Vídně dvakrát zajet. Nebo... dostáváme informaci, že prý to jde v Berlíně i poštou. Stačí se moc neptat. Zdeněk naplánoval diverzní akci. Dáme pasy, formuláře, fotky, peníze (6x35€), zpáteční obálku a dostatek německých známek do obálky, a frr na poštu. Poslat jako super cenné psaní. Nejvíc cenné. Prostě to tam rozbalí, a buď to vyřídí, nebo už své pasy nikdy neuvidíme. Měsíc pryč, pasy nikde. Odpověď dostáváme po šesti týdnech. Úspěch jak Brno! Pasy, víza, všechno v pořádku. I potvrzení o zaplacení. No lepší už to být nemohlo, nedá se svítit, pojedeme do Burkiny Faso! Kde to je? To zatím ještě úplně nevíme...
Ambasády mají ale jedno společné - ukrutnou otvírací dobu. Žádosti o víza přijímají jenom v některých dnech, nebo některých hodinách. Obvykle tak třeba jenom pondělí-středa od devíti do jedenácti. A vízum si můžete vyzvednout, osobně, v pátek od dvou do tří. Jinak máte smůlu. Kdo nemá flexibilní pracovní dobu, a/nebo to má daleko do Prahy, má to těžké. Některé ambasády dovolují i vyřízení poštou, jiné ne. Pak nezbývá, než zaplatit nějaké agentuře, dát jí plnou moc, posílat věci poštou. Není to kolikrát jednoduché. Ale dá se to. Tedy obvykle. Určitě ještě napíšu článek o zemích, které víza turistům nedávají vůbec, a nebo za tak nevýhodných podmínek, že většinu odradí. Asi to tak chtějí.
Jak vidno, cestování není jenom o tom týdnu nebo dvou v zahraničí. Je to i o přípravách, papírování, byrokracii a trošce adrenalinu, které je třeba podstoupit, aby člověk mohl vyjet a vidět krásy světa. I to je důvod, proč píši tento blog - chci přiblížit i druhou stranu mince jménem "cestování".
