Ještě jsme ani neopustili ČR, ještě jsme nedali pas z ruky, a už nám protiíránské sankce komplikují cestu. Vír tvořený kombinací těchto sankcí a íránské byrokracie je natolik odstředivý, že by mu nepřipravený cestovatel mohl podlehnout. Jsa zvyklý na vízovou byrokracii při cestování do netradičních, na první pohled možná až trochu nebezpečných zemí, jsem ale připravený na ledasco.
Televize je dnes plná sankcí proti Rusku, ty se ale turistů zatím nijak zásadně nedotýkají. S Kubou je to horší, tam turista pozná, že obchod nefunguje, jak by měl. Třetí nejčastěji zmiňované sankce jsou právě ty proti Íránu. Z našeho pohledu nejdůležitější z nich bylo, že tam nefungují platební karty. K tomu se vrátím, začněme ale pěkně od začátku.
Oproti postupům, které jsem popisoval v článku Obhajoba rychlocestovatelů, jsme na Írán čekali. Prostě jsme denně sledovali nabídku serverů s levnýma letenkama a čekali. Čekali jsme skoro rok, na cenu do 7000 Kč za let z Prahy do Teheránu. Nakonec se podařilo - musíme sice popojet do Mnichova, ale letenka stála pouhých pět tisíc, s přestupem v Istanbulu. Dva krátké lety, ideální dvouhodinový přestup, až moc jednoduché.
Přišel srpen a bylo na čase řešit víza - byrokratickou Hlavu 22 íránského ministerstva zahraničí. Z různých zdrojů (včetně českého ministerstva zahraničí) se dozvíte, že víza není potřeba zařizovat předem, dostaneme je po příletu. Dříve byla pro tzv. „letištní“ víza potřeba registrace, ale systém registrací byl prý pro Čechy (a řadu jiných národů) zrušen - tj. víza bychom měli obdržet na letišti i bez registrace (tak jako např. v Indonésii). Nicméně na webu pražské ambasády je stále informace, že je potřeba se registrovat. Stejná informace je i v systému, který má k dispozici letištní personál na odbavení. Taková malá bible - systém říká, že máš mít registraci. Máš registraci? Nemáš? Neletíš. Na letišti už se špatně vysvětluje, že registrace není potřeba. Co je (v bibli) psáno, je dáno. Neletíš, Auf Wiedersehen. Pokud by nás aerolinka pustila, a Írán nás v Teheránu nedejalláh nepustili z letiště, někdo by šel v Mnichově na kobereček. A to raději riskovat nikdo nebude. Ani my ne.
Tak, je to jasné – potřebujeme registraci. Má to jeden drobný háček - buď se stroze dozvídáme „Musíte si udělat registraci na webu ministerstva zahraničí“, nebo je tam i přímo odkaz na stránku, která obsahuje registrační formulář. Tedy, měla by obsahovat. Drobný háček je v tom, že neobsahuje. Je tam jen formulář v perštině, evidentně k úplně jinému účelu. Takže ve zkratce. Aby nás pustili do letadla, potřebujeme registraci. Tu ale nepotřebujeme v Íránu pro vydání víza na letišti, takže se registrace nevydávají. Hlava 22 par excellence.
Ještě, že existují agentury. Agentura, instituce na pomezí cestovky, brány do byrokratického aparátu a boha, prostě pár lidí s know-how, co znají ty správné lidi a zařídí všechno. Poptáváme tři agentury- dvě íránské, jednu českou. Ta nám nabízí nejnižší ceny. Bereme, za týden máme naskenované registrační formuláře v mailu. Deset řádků persky, deset anglicky, nějaké číslo, velké kulaté razítko, nějaká muří noha. No nádhera. Za necelou tisícovku poslanou na český účet máme papír, který nepotřebujeme, ale kdybychom ho neměli… náhoda je blbec.
Fajn, máme letenky, víme, nebo spíš věříme, že nás do Íránu pustí (úplně stejnou nejistotu jsme měli i před cestou do Iráku a Afghánistánu, tak snad to klapne i tentokrát). Teď ale zpět k sankcím.
Že tam nefungují platební karty, jsem už psal. Logicky pak platební kartou nevyberete ani z bankomatu. Írán je prostě odstřižený od sítě Visy a Mastercardu. Díra na mapě. Že se ale nedá koupit letenku přes internet, to mi jaksi nedošlo. Dle zjištěných informací se situace za posledních deset let moc nezměnila. Leteckých společností je v Íránu několik. Stále ale ne všechny mají web v angličtině. Ne všechny mají rezervační systém. Ale žádná rozhodně nebere Visu ani Mastercard. Tak jak na ně? Agentura!
Abychom krátký týden dovolené využili naplno, nechceme se toulat kolem hlavního města, ani z něj vyrazit a pak se vracet, musíme přeletět někam dál. Jak jsem psal, jsme rychlocestovatelé, tak musíme trasu, kterou průvodce doporučuje na dva týdny, zvládnout za pouhý jeden. Poletíme tedy do Šírázu, prohlédneme si město a přilehlé Persepolis, přes Yazd, Isfahán, Kashan a Qom se dostavíme o týden později na letiště Imáma Chomejního k odletu zpět do Mnichova. Takhle jsem si to namaloval a takhle to chci. Asi jsem opravdu beran. Potřebujeme tedy letenku Teherán-Šíráz. V dnešní době nic složitého. Moc se to neví, ale i obávané ruské či indické železnice dnes mají rezervační systémy na internetu v angličtině. Koupit si jízdenku na vlak Transsibiřské magistrály z Moskvy do Vladivostoku nebo noční expres z Dillí do Kalkaty je tak dnes paradoxně jednodušší, než donutit systém Českých Drah porodit jízdenku z Chomutova do Benešova. Kupovat letenky, nejenom v Indii a Rusku, ale kdekoliv na světě, je stejně jednoduché. Ne tak v Íránu.
Opět jsem poptal tři agentury - dvě íránské, jednu českou (která nám vyřizovala registraci). Výběrové řízení vyhrála tentokrát Íránská, s asi o pětistovku nižší cenou (cca 1500 Kč oproti 2000 Kč na hlavu) oproti české. Fajn, bereme, posílám seznam lidí, pro které potřebujeme letenku, termín, leteckou společnost. Je ještě moc brzo, mám se znovu ozvat tak 8-6 týdnů před odletem. Fanj, počkáme.
OK tak za dva měsíce letíme, druhý pokus. Máme tady let v 7:20, to s příletem ve 2:20 ráno krásně stíháte i s přesunem z nového (mezinárodního) na staré (dnes vnitrostátní) letiště, známé např. z filmu Argo - kdo neviděl, doporučuji. Máte dvě možnosti placení - přes elektronickou peněženku, budeme jí říkat třeba "A", Turkovi do Turecka, nebo Turkovi do Anglie přes elektronickou peněženku "B". Do Anglie je to v librách a dražší, takže doporučujeme to poslat do Turecka v eurech. Fajn, vysbíráme peníze, o něco víc než původních 1500, protože agentura jaksi zapomněla na DPH. A taky je tam ještě poplatek ze převod. A konverzní poplatek. Poplatek za poplatek… Posíláme cca 15000 za osm lidí. Skoro stejně, kolik chtěla česká agentura. A to jsme ještě netušili, že…
Po pár dnech agentura píše, že prý problém. Elektronická peněženka "A" Turkovi zablokovala účet, a na něm našich patnáct Palackých. Podle paragrafu takového a makového obchodních podmínek, který říká - no hádejte - Účet nelze otevřít Íráncům nebo podnikajícím prode
jem služeb v Íránu (nebo tak něco). Tak to je nádhera. Turek to bere sportovně a píše na podporu elektronické peněženky, že těsně před uzavřením účtu na něj dorazilo cca 500€ a že žádá, protože za ně nemohl dodat služby, jejich vrácení odesílateli. Já jsem psal za nás v podstatě totéž. Samozřejmě jsem se nepráskl, že peníze měly putovat do Íránu - to bychom taky nemuseli vidět ani korunu.
Dobrá věc se podařila, reklamace byla uznána, peníze vráceny na účet elektronické peněženky. Odtud jsem je obratem převedl na účet do české banky - a čekám. Už deset dní. Mělo to trvat maximálně pět. Poslal jsem další reklamaci… tak uvidíme, jestli peníze nakonec dostaneme.
Mezitím, ve víře v připsání peněz zpět na účet, jsem pokračoval v dopisování s agenturou. Zkusíme elektronickou peněženku B. Jenže cena se zvedla, poplatek za převod přes peněženku B, je v případě B výrazně vyšší. Takže letenky nebudou stát 15000, ale 18000 tisíc. Fajn, nedá se nic dělat. Posílám 18000 na účet kdesi v Británii a doufám. Za pár dní přichází potvrzení z Íránu, že všechno fajn, peníze dorazily, ale letecká společnost vyrobila jakousi novou daň (druhé DPH), a musíme ještě víc než tisícovku přitlačit. Co teď můžeme dělat?
Za další týden, čtrnáct dní do odletu, máme teprve letenky v mailu. Teda letenky, máme mail s tabulkou, s čísly letenek. Prý je to tak správně. Máme s tím jít na teheránské letiště. K přepážce. A bude to OK. Tak jo. Tak snad odletíme…
A to jsem si původně myslel, že náš největší problém bude nutnost vézt s sebou plné kapsy tvrdé měny.
Ilustrační foto: Wikipedie
