Právě jsem se vrátil z hradu. Tedy z Turecka. Turecko je přesně mixem exotiky pro středoevropana, a zároveň jednoduché destinace pro začátečníka, který není příliš cestovatelsky zběhlý. Skvělé místo, které můžete projet autem.
Často dostávám dotaz, která země je vhodná pro začínajícího samostatného cestovatele, který chce trochu té exotiky. Finančně i vzdáleností jsou výborné třeba Maroko, nebo právě Turecko. To je tak blízko, že jsem ho patnáct let odkládal. Tam můžu jet kdykoliv. No a právě teď to "kdykoliv" přišlo. Letenka do Istanbulu stojí pár tisíc, nebo můžete jet i autem. Zdá se to jako totální konec světa, ale pokud se nezasekáte na hranicích, je to z Brna na turecké hranice pouhých 15 hodin jízdy. Když vyjedete v šest ráno a nic vás nezbrzdí, i s několika přestávkami můžete být do půlnoci na hraničním přechodě s poetickým názvem Kapitán Andrejevo. Lepší je ale asi udělat si to hezký a na pohodu si v Bělehradě nebo Sofii přespat, dát si dobré jídlo, a pokračovat ráno.
Kdybych měl celé Turecko zhodnotit jako spotřebič z Alzy, bylo by to asi následovné:
+ Cesty
V celé zemi, od Izmiru a Istanbulu na západě po jezero Van a horu Ararat na východě jsou vynikající silnice. Neříkám, že nenajdete zkratku, na které jsou díry, že nenajdete vesnici, která o asfaltu slyšela jenom v rádiu, ale už se těší, až ho příští rok uvidí v televizi. Taková místa určitě existují. Nicméně všechny silnice první třídy (označené písmenem D) jsou v perfektním stavu nebo úplně nové. O placených dálnicích (písmeno O) s povinnými třemi pruhy v každém směru se není třeba vůbec bavit.
Na řadě míst se budují nové mosty, tunely a obchvaty, aby se silnice více vyrovnaly a vyhnuly centrům měst, na většině míst už tato rekonstrukce v nedávné době proběhla a vy si tak frčíte po moderních čtyřproudovkách často velmi podobných evropským dálnicím. Některé hlavní tahy mají jen dva pruhy (jeden v každém směru), častější jsou ale čtyřproudové komunikace. Za 6000 kilometrů najetých po tureckých silnicích v průběhu května tohoto roku jsme byli tak odhadem 10x zastaveni policií (z toho polovinu tvořil Kurdistán, kde jsou kontroly častější), jednou se nám dívali do kufru, několikrát chtěli vidět řidičák nebo pas, nečelili jsme žádné šikaně nebo pokutě. Obojí mi rozhodně není cizí.
O řidičích z východu, jihu a Orientu se neříká nic dobrého. Neměl jsem pocit, že by se řízení nějak vymykalo tomu, co známe od nás, nebo z o něco temperamentnějšího Řecka, Chorvatska nebo Bulharska. Jen mají řidiči tendenci stihnout projet křitovatkou i tehdy, kdy našinec už na oranžovou dobržďuje před ní.
+ Památky
Turecko skýtá nepřeberné množství památek, a je celkem jedno, zda se vydáte za pozůstatky řeckých měst Pergamon nebo Efesos na západě, přírodními krásami jako Pamukkale nebo Kapadokie v centrální části, za "divokými" městy Kurdistánu na východě nebo na pobřeží. Nás pozitivně překvapilo všechno. Řecké památky jsou často v lepším stavu, než v samotném Řecku. Od Pamukkale jsem nečekal nic než davy turistů, nicméně rozsah travertinových teras je tak ohromující, že ho žádná fotografie nemůže vystihnout. Velká historická města na východě jako Urfa, Diyarbakir nebo Mardin jsem čekal "na jedno brdo", ale každé je naprosto jiné, jako by byly úplně z jiných míst planety. A o tureckých jeskyních jsem vůbec neslyšel, nicméně navštívili jsme jich pět a každá z nich se směle mohla měřit s těmi v Českém nebo Moravském krasu. Od proslulé Kappadokie jsem čekal příjemně strávených několik hodin, nicméně od svého nepsaného centra v Göreme najdete skalní městečka i sto kilometrů daleko, a strávit tu jen jeden den by byla škoda. A to jsme záměrně vynechali pobřeží a vůbec jsem nezmínil dvě zásadní řeky historického významu, Eufrat a Tigris a za mě překvapení největší, horu Nemrut.
+ Ceny
Turecko se již řadu let potýká s vysokou inflací a ta je dokonce taková, že ji v průběhu čtrnáctidenního výletu dokážete zaznamenat. Přináší s sebou ale pro turisty pozitivní faktory: nižší ceny. Dříve platilo Turecko za destinaci cestování autem poměrně nevstřícnou: benzín tam byl z nějakého důvodu dražší, než, v Norsku nebo Itálii. To dnes neplatí, a přestože se rozhodně nebavíme o korunových položkách jako v Emirátech, je tam benzín alespoň levnější než u nás. Mnohem levnější je ale všechno ostatní. Tam, kde by srovnatelná památka v Evropě stála 20€, platíte vstupné v Turecku 7€. A památky, kam se zahraniční turisti příliš nehrnou, jsou doslova za pakatel, vstupné je zdarma nebo jen symbolické 1€. Ceny jídla v restauracích a stáncích jsou poloviční, než u nás. Ceny na obrázku níže si vynásobte 1,5. Zmrzlinový pohár tak přijde na 30 korun, voda na 5 korun, čaj na šest a slané plněné zapékané palačinky Gözleme na třicet.
+ Jídlo
Turecká kuchymě má tu výhodu a nevýhodu zároveň: myslíme si, že ji známe. Neznáme. Podobně jako "čínská" nebo "mexická" kuchyně u nás nemají příliš společného s tím, co se skutečně jí v Číně nebo Mexiku, máme značně zkreslené představy i o kuchyni turecké. Jistě, kebab v turecku existuje. Ale to, co si my přestavujeme pod "kebabem" a co si pod stejným slovem představí Turci, jsou dvě rozdílné věci. Kebab v Turecku, když to zjednoduším a zúžím na vlastní pozorování, znamená něco jako "jídlo z masa". Adana Kebab, grilované mleté skopové se zeleninovou oblohou, je úplně něco jiného než Iskander Kebab, což je kebab jak ho známe my (z otočného opékače), jen na talíři, na kouscích chleba, se spoustou smetany a s rýží. Populární jídla bez masa, nebo jen s minimem masa, jako Lahmacun, Gözleme nebo Pide, u nás moc neznáme, zatímco v Turecku je mají doslova na každém rohu a často i na rovince mezi těmito nárožními obchody. A ano, "kebab v placce" (Dürüm Kebab) v Turecku existuje. Málo kdy je tam ale pro náš jazýček dostatek zeleniny, a absence omáček (u nás klasický výběr česneková/pálivá/bylinková v Turecku nenajdete, možná někde v Istanbulu pro turisty) ho dělá poněkud suchým a nezáživným.
Turecký med v Turecku neexistuje, a ano, asi vychází z tureckých hodně sladkých cukrovinek, ale podobnost je minimální, asi jako mezi lahůdkovým chlebíčkem a hamburgerem z Mekáče. Tureckou kávu sice v Turecku mají, jestli má ale něco společného s naším "turkem", nemůžu soudit. Já jsem si tam ujížděl na čaji, který mají (narozdíl od kávy) naprosto všude.
+ Hotely
Hotely byly pro mne velkou neznámou a velkým překvapením. Jsem zvyklý spát kdekoliv a kdybych měl turecké ubytování za 15€ na osobu a noc srovnat s tím, co za podobné peníze můžu dostat v Africe, v Indii nebo Latinské Americe, tak Turecko jednoznačně vede. Čím víc na východ, tím víc si s rozpočtem 10-20€ na osobu a noc můžete vyskakovat, a to včetně čtyřhvězdičkových hotelů, samozřejmě s klimatizací a snídaní.
V hotelích se projevuje zvýšená orientální tolerance chaosu: noční stolek je jinde, než byste ho čekali, vypínač je nakřivo, voda je zapojená opačně, než jsme zvyklí (modrá je teplá a červená studená), zásuvka je za postelí nebo daleko od nočního stolku a jedna ze dvou lampiček nad postelí nesvítí, v koupelně je prasklá nějaká ta kachlička a z hadice sprchy teče voda i jinudy, než jsme čekali. Takové nějaké drobnosti, které známe i z pobytových dovolených v levnějších zařízeních u nás nebo rádoby luxusních hotelů v Egyptě. Je prostě vidět, že personál hotelu v něm nikdy nespal a drobné závady nemá jak odhalit. Je to občas trochu škoda a kritický pohled nezaujaté osoby by vyřešil mnohé kritické komentáře a zvedl hotelu hodnocení. Alespoň tolik můj názor.
– Jazyk
Abych nebyl jen přehnaně pozitivní, Turecko si s sebou nese typický nešvar exotických zemí – slabou jazykovou vybavenost. Velmi často jsme se nacházeli v situaci, že ani tam, kde by se to dalo očekávat (autopůjčovna na istanbulském letišti, recepce hotelů) nebyli s to domluvit se základní angličtinou. Přitom nám k domluvení stačilo asi deset tureckých slov: jedna, dvě, tři, prosím, děkuji, dobrý den, na shledanou, pokoj, postel a snídaně. S jejich pomocí si poměrně bezbolestně objednáte jídlo i domluvíte ubytování. Věřte nebo nevěřte, ale většina Turků si na první dobrou bude myslet, že jste taky Turci. Turek se světlou pletí je ve značné části Turecka pravděpodobnějším zjevením, než zahraniční turista. Proto na vás budou mluvit turecky. Pořád. Třeba i na policejních kontrolách. Obvykle stačilo odpověd magickým slůvkem "English?" a policejní kontrola byla ukončena a my jsme mohli zase šlápnout na plyn. Neznalost jazyka je tak často i výhodou.
Shrnutí
Turecko se za deset let, co jsem tam byl naposled, výrazně změnilo. K lepšímu. Pořád je to poměrně exotická destinace s jinak uvažujícími lidmi, jiným náboženstvím, jiným jídlem, jinou kulturou, ale vlastně evropským životním stylem. Rozhodně není třeba se Turecka bát a rozhodně není třeba bát se pustit dál na východ. Naopak, čím dále od Istanbulu jste, tím jste pro místní větší vzácnost a tím přátelštější k vám budou. Tolik čaje zadarmo jako tady jsem nikde jinde nevypil, v podstatě každý den nás na čaj někdo pozval a chtěl si povídat. Nebo jsme si jen tak sedli do čajovny a dali si čaj za své tři koruny s místníma. Místní čajovna pro nás byla stejná atrakce, jako tři turisti z Evropy v jejich čajovně pro místní štamgasty. Výhodný výměnný obchod.
