Za několik dní mě čeká osm letů v rychlém sledu. Tím posledním pravděpodobně dovrším tisícovku hodin strávenou ve vzduchu na palubě letadel. Dvaačtyřicet dní. Pro hodně cestovatelů je to normálka, někomu to ale může přijít hodně.
V sociální bublině, ve které se pohybuji, spíš takový slabší průměr. Znám lidi, kteří lítají, protože je to baví. Nemají problém za týden obletět dvakrát planetu, pokud jim to přinese za málo peněz míle, které následně mohou využít na další lety do zajímavých destinací, ideálně ve třídě Business, nebo zajímavými typy letadel.
Já mezi ně nepatřím. Zajímají mě spíše destinace než lety, a spíše letiště než stroje, které je spojují. Vyslovím kacířskou myšlenku, za kterou mě všichni pravověrní budou chtít ukamenovat: Nepoznám Airbus od Boeingu. Menší, větší, prostornější, tomu rozumím, ale je mi jedno, kdo letadlo vyrobil. Pro mě za mě třeba Tupolev, Iljušin, brazilský Embraer nebo v budoucnu něco Made in China. Hlavní je pohodlí, místo na nohy, servis, a na delších letech zábavní systém a zásuvky. Jestli letadlo vyrobili Francouzi nebo Američani, pro mě nehraje roli. Letadlo je pro mě dopravní prostředek, stejně jako u dálkových autobusů: Mercedes, Man, Setra, je mi to jedno. Hlavně když se mi podaří usnout.
Pro představu si dáme něco statistiky, a pak se pustíme do popisu několika zajímavých letů, které se mi zaryly do paměti. Tisíc hodin je cca 42 dní. Šest týdnů. Plus další týden nebo dva postávání a popojíždění po ploše letiště. 290 letů. Sedmnáctkrát kolem země, 700 tisíc kilometrů. Kdybych byl členem mise Apollo, tak bych doletěl na Měsíc a skoro (do čtyř pětin cesty) domů. Tak daleko je ta stříbrná koule, která nám v noci "svítí" na cestu z hospody. Proto zřejmě v Houstonu rozhodli, že to nepoletí linkový stroj do New Yorku, ale vyvinou si poněkud svižnější přepravu.
Zcela logicky je mým "nejoblíbenějším", nejčastěji navštěvovaným, letištěm Praha, o další příčku se dělí Londýn-Heathrow, Budapešť a Soul se čtrnácti "zářezy" - přistáními nebo vzlety. Mezi velkou trojku "oblíbených" dopravců, Wizzair, Ryanair a Easyjet, se nenápadně vklínily ČSA. To by mě ještě před pár lety nenapadlo, ale nějaké míle, pár služebních cest, pár otoček do Soulu (snažím se učit korejštinu), a s ČSA už jsem absolvoval 24 letů.
Psal jsem, že mě zajímají letiště, jako asi všechny dopravní stavby. Navštívil jsem jich 146 (do měsíce přibydou další tři) letecky, a několik dalších po zemi, když jsem tam vyzvedával auto nebo chtěl navštívit kancelář dopravce. Letecky jsem se přepravoval do nebo z 60 zemí, dalších 30 jsem navštívil nebo projížděl po zemi.
Docela dobře si pamatuju své první dva lety. Ten úplně první byl vyhlídkový, z Kunovic, s rodiči, někdy v devadesátých letech. Mohlo mi být tak dvanáct. Pak dlouho nic, až v roce 2006 jsem našetřil na kurz angličtiny v Londýně, a vyrazil z katovického letiště vstříc Západu. První a poslední letenka, kterou jsem jako nezkušené ucho kupoval v kanceláři cestovky. Další už na internetu, až na výjimky, kdy to fakt nešlo jinak.
Do paměti se mi rozhodně zaryl let Paříž-Kuala Lumpur před sedmi lety. Dodnes můj nejdelší, přes deset tisíc kilometrů, navíc hodně sociálním letadlem společnosti Air Asia X. Žádné jídlo, žádná zábava, ale zpátečka za tři tisíce. No nekupte to. Nad Asií solidní turbulence, moc nechybělo a hledal jsem blicí pytlík.
Nejkratší let byl naopak asi dvacetiminutový, z Benešova do Bubovic. Čtyřicet kilometrů. Z trávy na trávu. Taky docela zážitek, který umocnil bývalý kolega z práce, tehdy začínající pilot, při jednom z dalších letů, kdy mi vrazil do ruky knipl se slovy "drž se dálnice" a já "letěl" z Mladé Boleslavi skoro až do Letňan. Létání s malými stroji má tu výhodu, že se lítá nízko, hodně se toho vidí, málo slyší, protože motor máte metr od ucha... ale je to krása. Skvělé byly přelety na Havaji, z Big Islandu na Maui a pak z Maui přes Molokai na Oahu. Pro tyhle lety jsem speciálně vybral aerolinky, které se snaží konkurovat velkým Airbusům na stejných trasách malými Cessnami. Za stejnou nebo lehce vyšší cenu dostanete v podstatě vyhlídkový let, za který byste jinak platili těžké peníze. Navíc se lítá z maličkých terminálů z rákosí a prken, žádná bezpečnostní kontrola, žádné pasovky. Má vás být osm. Jedna, dva... šest, sedm, osm. Fajn. Na váhu, ty si sedni dopředu doleva, ty dozadu doprava, batohy dozadu nebo do uličky. Pán na check-inu organizuje i nástup, pak si sedne ještě s kolegou za knipl, a vyrážíme...
Oproti tomu můj první let největším dopravním obrem, Airbusem A380, byl na podobně dlouhé trase, z Paříže do Londýna na Heathrow. Že to nedává smysl? Nedává. Brácha letěl ve stejnou dobu menším lowcostem na Stansted, a ještě na nás hodinu čekal na Picadilly Square. Let jako takový fajn, ale nástup a výstup z letadla je na dlouho, neúměrně k délce letu. Na delší lety jsem ale za A380ku rád, je tam jistota celkem nového letadla s dobrým zábavním systémem, kdežto konkurenční Jumbo 747 je sázka do loterie a stroj může být poměrně obstarožní.
Zajímavý je ale každý let za neobvyklých okolností, třeba let z kurdského Siirtu do Ankary s Bora Jet, což vypadalo jako armádních charter, na který se nám omylem podařilo koupit lístky. Letělo nás šest batůžkářů, a asi osmdesát dvacetiletých vyholených týpků v khaki oblečení. Jinak nikdo. Z Ostravy jsme jednou letěli do Prahy v pouhých čtyřech lidech, stejně bylo i členů posádky. Na letu z hlavního města Burkiny-Faso, Ouagadougou, do místního "Brna", Bobo-Dioulasso, jsme čekali kozy a slepice, ale let byl celkem normální. Do Ouagadougou jsme letěli přes Istanbul s Turkish Airlines, a paní na ruzyňském check-inu nevěřícně koukala na naši destinaci, hláskovala "O-u-ou-a..." a pak se zeptala: "Tam my lítáme? Kde to je"?
Přistával jsem už v různých "vesnicích" a obvykle se ukázalo, že daná destinace není až taková díra, jak jsme čekali. Je to jenom v hlavách lidí, ani uprostřed Afriky nebo v Uzbekistánu nemusí být letiště tak hrozné. V Africe je levná pracovní síla - zavazadla místo pásu přímo z letadla nosili lidi (Bobo) nebo nám je podávali z náklaďáku (Nukus v Uzbekistánu). Nejvíc ale překvapil Hevíz u Balatonu, kam nepravidelně létají ČSA. Tam totiž není žádné spojení s civilizací. Můžete jít 10 km pěšky, nebo si zavolat taxi, protože tam ani žádné nečeká. Bus, vlak, nic takového nečekejte. Něco jako letiště Milovice. Staré vojenské, uprostřed lesa, s panelovou příjezdovou cestou mezi vybydlenými postsovětskými paneláky.
Nejhoršího počasí se nám dostalo za letu z New Yorku do Fort Lauderdale. Letadlo MD-80 nemělo uličku uprostřed (v jedné radě je 5 sedadel), a tolik blesků z okýnka jsem snad ani vidět nechtěl. Kdo by čekal, že něčím zajímavé byly třeba lety na nejsevernější (Longyearbyen) a nejjižnější (Ushuaia) normální mezinárodní letiště, toho zklamu. Vzdušné přístavy sice zajímavé, ale letadla a lety naprosto normální. Jen na tom letu na sever bylo wifi, což bylo 1300 km od severního pólu poměrně nečekané.
Velmi nerad kupuji letenky na poslední chvíli, ale občas není zbytí. V Číně nám povodně strhly mosty, autobusy zůstaly trčet v údolí, odkud vede na jih jen jedna cesta, a tak se rozhořel boj o letenky. Naštěstí jsme našli nějakou tu alternativu "jinam než chceme a ne hned zítra" a pak se prokousali čínským rezervačním systémem. V již zmíněném Bobo-Dioulassu jsme kupovali letenky na letišti, ale pro hotovost - karty nebrali - jsme museli k nejbližšímu bankomatu: do centra.
Zpět ke statistice. Bojíte se, že se vám ztratí zavazadlo nebo vám zruší let? Pravděpodobnost není moc velká. Mě to vychází asi na jedno procento. Na každých sto letů přibližně jeden zrušený, jedno zatoulané odbavené zavazadlo a jedno letadlo, ve kterém jsme seděli, nakonec se ale nepodařilo odletět a museli jsme ven.
Na závěr možná nejpodivnější let z Ženevy do Tel Avivu. Ač jsem navštívil hodně muslimských zemí, nikdy jsem neviděl muslimy okázale se modlit v letadle. Židům ale rozmluvu s Bohem v uličce nemohl překazit ani silný vítr, ani kontrolka vyzývající k zapnutí bezpečnostních pásů. Alespoň jsme měli jistotu, že naše letadlo v pořádku doletí do cíle, takovou boží podporu žádný z předchozích ani pozdějších letů nikdy neměl.
