V Severní Koreji není nic tak přímočaré, jak by se mohlo zdát. Jít na začátku září o krásném, horkém víkendu do akvaparku? Nelze, je dnes zavřený. A ani tak banální věc, jako zařídit si pasové fotky, není v KLDR samozřejmá.
Asi nikoho nepřekvapí, že do KLDR musíte mít víza. Abyste mohli víza získat, musíte mít zakoupený balíček služeb od KITC, severokorejské cestovky zaměřené na zahraniční turisty přijíždějící z převážně kapitalistických zemí. Cestovky, která přesně ví, co je vhodné turistům ukázat, má zasmluvněné hotely, restaurace a hlavně průvodce, kteří, s jistou mírou přivřených očí, hovoří anglicky (případně německy, francouzsky či rusky).
Protože ale přímo s KITC nemůžete jednat - protože prostě nemá žádný web, veřejný email nebo telefon, kam byste mohli napsat nebo zavolat a vše domluvit, musíte si služby cestovky KITC rezervovat přes jinou cestovní kancelář, sídlící alespoň v Číně, nebo lépe v Evropě. Takových je nechci říct spousta, ale minimálně několik.
Když zrovna není Covid a hranice KLDR jsou relativně propustné (tj. existuje letecká a vlaková doprava mezi KLDR a Čínou), není to problém. Teď by to problém byl, bavíme se ale o roce 2018 kdy byl svět ještě růžový a Putin se ještě fotil do půl těla na koni nebo potápěl pro vzácné amfory.
Každopádně když si objednáte, a ideálně i zaplatíte zájezd, máte dvě možnosti, jak si vyřídit víza. A to sami na severokorejské ambasádě, nebo vám je vyřídí cestovka na ambasádě v místě svého sídla.
Víza mohou být dvojího druhu - turistické karty, které vám bohužel seberou, pro jednodušší zájezdy, a pro ty složitější zřejmě potřebujete vízum klasické na celou stránku do pasu. Vízum má, což ho výrazně odlišuje od všech ostatních víz, o která jsem kdy žádal, jistá specifika.
Zaprvé, vízum je vystaveno na tři měsíce (dřív o něj žádat nemůžete), s dobou pobytu přesně na tolik dní, na kolik jste si zaplatili balíček. Ani na den více. Obvykle je u víz jistá tolerance, třeba měsíc, ikdyž v žádosti vyplníte, že jedete jen na týden. Nebo platí tři měsíce od vystavení, po tu dobu se v dané zemi můžete pohybovat. Severokorejské je, jak lze čekat, striktnější.
Druhý rozdíl je přesně specifikovaný seznam hraničních přechodů, které pro vstup a výstup z/do KLDR můžete využít. Ve "výchozím stavu" je na vízu předtištěný seznam tří přechodů: Pchjongjang (tedy letiště), Sinuidžu, kde je železniční přejezd do Číny ve směru na Peking, a Tumangang, kde je zelezniční přejezd do Ruska, tedy ve směru na Vladivostok. Ten mám navíc jen na opravdových papírových vízech, nikoliv na turistické kartě (vyfotil jsem si ji, než jsem ji musel v Pchjongjangu odevzdat). Standardem je tedy příjezd a odjezd z Pekingu letadlem a vlakem.
Já mám ale vždycky něco speciálního. V KLDR musíte mít nějaký speciální požadavek, abyste poodhalili pokličku potěmkinových vesnic. Stačí průvodcům naznačit, že byste si dali kafe. Nebo zmrzlinu. Rozebíhá se pak improvizační představení, průvodce se snaží, a buď se ukáže, že to nejde, nebo nastává nějaká absurdní situace.
A tím se pomalu ale jistě dostávám k tématu tohoto článku, byť nezastírám, že úvod byl delší než meritum věci: Musel jsem v Pchjongjangu k fotografovi. A rovnou ze dvou důvodů.
Víza, která nám vystavili ve Stokholmu, totiž počítají s opuštěním země na výše uvedených třech bodech. My ale, podle plánu cestovky, odjíždíme jinudy. Za švédskou cestovku ani za průvodce si toho nikdo nevšiml (číst korejské písmo jsem z celé skupiny uměl nejspíš jen já), a já jsem tomu nepřikládal význam. Ten to ale má. Často i obrácený, než korejci zamýšleli: je detailně popsán případ, kdy se turisti namísto letecky z Pekingu dostavili do KLDR vlakem z Ruska. Na hranicích někdo jen pokrčil rameny, že je to asi zvláštní, na víze ale měli uveden (kromě Pchjongjangu) i hraniční přechod Tumangang a prostě přijeli z Moskvy vlakem. Den pak neměli průvodce, protože taková věc, jako že by turista mohl přijet jinudy, asi nikoho nenapadla.
My ale nechceme odjet ani přes Tumangang, ani přes Sinuidžu, ani letadlem z hlavního města, ale autobusem do Číny přes most na řece Tumen. Všimla si toho asi průvodkyně nebo nějaký lokální dozorčík, který dohlížel na naše pasy po dobu pobytu v okolí Pchjongjangu. Nemuseli jsme se o to starat, ale byla nám s našimi pasy vyběhána nová, výstupní víza. Chtělo to jen drobnost: pasovou fotografii (nebo několik, už si to přesně nevybavuju).
Zároveň jsme potřebovali vyřešit propustku do speciální ekonomické zóny Rason, což je okres při hranicích s Ruskem a Čínou na severovýchodě země. Tam probíhá jakýsi kapitalistický experiment, po návštěvě nutno konstatovat, že nepříliš úspěšně. A na tu propustku potřebujeme další fotky. Několik kusů pasových fotografií jsem měl připravených, nikoliv ovšem dostatek. A tak mě čeká návštěva fotografa. Nikoliv banální věc.
Náš hotel je vybaven vším možným, co by mohl turista potřebovat. Samozřejmě kromě internetu. Můžete ale (za 4€ za minutu) volat do zahraničí, dát si kávu (5€), nechat se ostříhat nebo se nechat vyfotit u fotografa. Kdyby tak měl otevřeno.
Mám na to několik dní a tak při první a druhé návštěvě, kdy klepu na dveře a nikdo se neozývá, nestresuju. Když to nevyjde ani napotřetí, jdu na recepci (která tady dokonce umí anglicky - to se mimo Pchjongjang nestává), vysvětluju, co se děje, že potřebuju fotografa. Oni teda že někoho seženou. A sehnali. Otázka je, zda fotografa. Asi jste už někdy u fotografa byli. Vypadá to tam vždycky stejně. Židle, nějaké pozadí, nějaká odrazová plocha, světlo. Tady měl v malé kanceláři fotograf jen foťák a počítač. O funkčnosti těchto přístrojů jsem se ovšem nemohl přesvědčit. "Fotograf" s oběma chvíli laboroval, ale nezdálo se, že by věděl, jak je použít.
Ospravedlňoval to - lámanou angličtinou - tím, že řeší, jak dostat vyfocenou tofografii z aparátu do počítače, aby ji mohl vytisknout. Nechtěl jsem mu radit, ale po chvíli jsem to vzdal a navrhl - ještě lámanější korejštinou - řešení: "já nahoře v pokoj fotka, ty udělat fotka z fotka". Pochopil, poděkoval, a že na mě počká. Počkal. Já si vyjel svých 23 pater nahoru, pak zase dolů, borec na kopírce udělal na fotopapír několik kopií pasové fotky z holešovického studia, použil největší funkční výkřik techniky v kanceláři, tj. nůžky, já zaplatil nějaký drobák za službu, kterou jsem v podstatě původně nechtěl, ale účel to splnilo.
Tak super, máme fotky, za pár dní, až nám před odletem z Pchjongjangu na východ země vrátí pasy, se dozvíme, k čemu ta fotka vlastně slouží. Dosud bylo zadání našich průvodců nejasné: potřebujete čtyři pasové fotky, nějak si to zařiďte. Jenže ono není tak snadné "něco si zařídit" v zemi, kde se nedomluvíte, nerozumíte psanému textu, a nesmíte opustit hotel. A hotelový fotograf Potěmkin neví, jak dostat fotky ze zrcadlovky do počítače.
PS: Po návštěvě Muzea Totality v Seredi jsem se rozhodl, že bych mohl expozici věnovat několik předmětů z cest do KLDR, zejména bankovky, známky, pohlednice a několik pokrokových brožur. Kdyby vás zajímalo, jak si lze v rodinném domku vybudovat muzeum s takovým množstvím exponátů, jaké by pohodlně zaplnilo několik výstavních síní, nakoukněte na jeho web.
