Zní to možná až neuvěřitelně, ale v mnoha evropských i řadě dalších zemích fungují organizace, sdružující lidi s podobnými cíli: podporovat přijetí myšlenek severokorejských vůdců v jiných zemích, a z dálky pochlebovat Kimům.
Napsal jsem už řádku článků o Severní Koreji na základě svých dvou pobytů a/nebo opřených o vlastní pozorování, čtení článků odborníků, svědectví uprchlíků a podobně. Jednomu tématu jsem se ale vyhnul: páté koloně KLDR, organizacím, které v různých zemích - sleduji hlavně česko-slovenskou a trochu polskou buňku - šíří do světa různé bludy, nebo v lepším případě vyvracejí buržoazní kapitalistickou protiseverokorejskou nepravdu.
Každý správný fotbalový klub, hokejový klub, každý minoritní sport má nějaký ten svůj fanklub, antifanklub, prostě spolek sdružující lidi, kteří mají podobný zájem. Dalo by se říct, že já jsem třeba v takovém fanklubu nízkonákladového létání a ve fanklubu potápění. Neplatím členské příspěvky, ale rád se účastním akcí s lidmi podobného "postižení" (žádný normální člověk přece nemůže toužit stát se rybou, nebo co já vím třeba ptákem). Chodím s nimi na jedno, jezdím s nimi na víkendy nebo dovolené.
Netuším, kolik států má podobné fankluby jako my potápěči nebo třeba fanoušci defenzivního fotbalu, má své skupiny na sociálních sítích, má své webové stránky, své sjezdy. Slyšeli jste o fanoušcích Zimbabwe, fanklubu Bhútánu nebo spolku přátel Peru? Já asi ne, ale nedivil bych se, kdyby existovaly. Divil bych se ale, kdyby měly takové organizace jednou za rok v Harare nebo Limě sraz, sjeli se tam delegáti z celého světa a učeně diskutovali několik dní o otázkách výhod společenského zřízení dané země a o tom, jak její myšlenky šířit za hranice daného státu či rovnou kontinentu.
A přesně to se děje v případě KLDR. Základním pilířem, dalo by se říci hlásnou troubou KLDR (rozuměj kanceláří pro styk s nekorejskou veřejností), je organizace "Korean friendship association" neboli Svaz přátelství s Koreou. Ta má pobočky po celém světě (hlavní bašta je Španělsko, ale i v USA a dalších), a pod ní spadají menší organizace, které se mohou jmenovat jinak. Například ta "naše" česko-slovenská se jmenuje krásně dlouze, jako její vzor: Společnost česko-korejského přátelství Pektusan; Česká společnost pro studium a uskutečnění myšlenky Čučche (dále jen Pektusan).
Oficiálními cíli těchto kroužků je navazování přátelských vztahů mezi Čechy (Slováky) a (Severními) Korejci ve všech oblastech společenského života, rozvoj kulturních, vědeckých a dalších vztahů mezi zmíněnými národy, a hlavně - tady je to zajímavé - šíření pravdivých informací na základě bezprostředního styku mezi lidem ČR/SR a KLDR.
V reálu to znamená, že pánové (o žádné ženě nevím, web uvádí asi 5 aktivních členů z nichž osobně jsem poznal dva) prohledávají potenciálně protirežimní, tj. protikimovský obsah na nesouhlasně smýšlejících webech nebo profilech a v diskusích pod články "uvádějí věci na pravou míru" a případně anoncují svoji pravdu na svém webu a svých sociálních sítích, kde nemilosrdně banují jakoukoli opozici rychlostí katany Tomia Okamury. Upřímně řečeno, myslel jsem si, že je to parta trolů, lidí, které to prostě baví, ale v reálu si myslí svoje.
Není tomu tak. Z jejich přednášek, které jsem měl tu čest shlédnout po jejich návratu ze "školení" v KLDR (správně tedy semináře "Myšlenka Čučche a 70 let Korejské lidově demokratické republiky") jsem pochopil, že to pánové myslí vážně. Že mladí komunisté pod hlavičkou KSČ(M) jsou vlastně příliš pokrokově buržoazní. Tihle pánové píšou pravidelně dopisy velkému vůdci s přáními k narozeninám, výročím, nebo jiným významným událostem, např. odpalům raket. A zveřejňují je na svém webu. Není to skvělé? Velkou částí jejich práce je ale překlad materiálů dostupných z oficiálních zdrojů KLDR do češtiny/slovenštiny. No posuďte sami, podobné příspěvky se na Facebooku objevují prakticky denně:
V KLDR se jednak tvrdě politicky pracuje...
... ale vedení si vždy najde je i čas na děti.
Nicméně vždy je třeba dávat jasně najevo, kdo je tady nepřítel...
... a plně se poddat duchu kolektivismu.
Zažil jsem dvě zajímavé přednášky po návratu ze "školení" v roce 2017. První vedl mladý slovenský student (jméno znám, ale není to podstatné), místopředseda pražské buňky (samostatná Slovenská nějak nefunguje nebo přerušila činnost). Musel jsem kvůli ní do Brna, do sídla KSČM, kde v jednom ze sálů (běžte se tam podívat, ty nástěnky!, ten nábytek!) proběhla přednáška prakticky jenom pro známé, věřící komunisty. V podstatě úspěch s potleskem, nezasvěcený by myslel, že popisuje cestu po Švýcarsku.
Jeho kolega, Čech, též místopředseda buňky, se v Praze tolik nepředvedl. Resp. měl nešikovné publikum. Přišli jednak soudruzi ze severokorejské ambasády v Praze (ano, je tam někde na Petřinách schovaná), jednak ale i novináři a taky názoroví odpůrci či přímo podporovatelé takového kapitalistického přežitku, jako jsou lidská práva. A to se komunistům, našim, ani těm severokorejským, úplně nehodilo do krámu. A tak došlo na slovní přestřelky.
Je vlastně pozitivní, že pánové z KFA a jejich přidružených organizací typu Pektusan dokáží vidět ve všem špatném něco dobré. To, co kritici označují za hladomor, je najednou střídmost a schopnost uskromnit se v těžkých časech způsobených mezinárodními sankcemi. Střílení raket k japonským ostrovům je pak logická reakce na provokace a výpady západu, například na společná vojenská cvičení USA a Jižní Koreje. Evidentně neexistující zdravotnictví pak dokáží na základě jedné návštěvy potěmkinovy nemocnice a několika fotografií vychválit do nebes.
Naštěstí - pokud zrovna nezuří globální pandemie - si každý může udělat obrázek sám. Každý může vidět nefunkční silniční a dálniční síť mimo hlavní město, neexistujíci vozový park, neexistující zemědělskou mechanizaci nebo prakticky jakoukoli mechanizaci. Každý ale hlavně může vidět, že mimo hlavní město se nikdo nebaví, lidi vypadají unaveně a ztrhaně a továrny - i ty ukázkové pro turisty - stojí (právě je technická odstávka, zrovna když přijeli turisti). To je něco, co opravdu může vidět každý, kdo do země zavítá s cestovní kanceláří. Protože sice můžete jenom tam, kam vás pustí, ale lidi před vámi opravdu neschovávají a ekonomický zázrak nevystaví - byť vám do cesty občas postaví někoho prověřeného nebo slušný lunapark.
A právě tato jasná fakta nemůže žádná placená nebo dobrovolná propaganda překrýt, ať už pánové z Pektusanu dostanou metálů od severokorejského politbyra kolik chtějí a ať je jejich facebookový profil sebebarevnější. Je to trochu úsměvné, když jsou využívány výdobytky kapitalistického systému k organizaci fanoušků antikapitalistického zřízení. Těžko říci, zda by v devadesátkách, za rwandské genocidy, u nás vznikla fanouškovská skupina Interahamwe, nebo zda v sedmdesátých letech existoval česky psaný časopis obdivovatelů Rudých Khmérů.
Asi bych se tomu ani moc nedivil.
