Střípky z KLDR - Díl 15. - Mávači a vítači

Není to nic, co bychom neznali z dob komunismu u nás. Při oslavách čehokoliv je třeba náležitě a vydatně mávat, a při příjezdech státních návštěv je třeba je profesionálně vítat. A mávat. V obou kategoriích je KLDR na špici.

Je neděle, 9. září. Obyčejná, tuctová neděle. Tedy pro nás, turisty. Pro místní je to den výjimečný. Sedmdesáté výročí založení KLDR. Den D. Kromě toho, že večer pojedeme na Arirang, nám nikdo nic neřekne. Všechno se tutlá, plán je nastavovaná kaše, chodíme zdánlivě bezcílně po ulicích a po parku. Všechno proto, abychom byli co nejdále od centra dění, hlavních oslav, a hlavně vojenské přehlídky.

Najednou přichází signál. Odněkud a nějak. Asi telefonem. Z naší bezcílné procházky se stane bezmála úprk k autobusu. Někam se jede a nevíme kam. Že by nakonec soudruh Kim dal svolení k tomu, aby na Kim Ir-Senově náměstí, ke kterému jsme se dosud kvůli přípravám letos nesměli ani přiblížit), mohli vojenské přehlídce kromě místních papalášů a opravdových hostů přihlížet i turisté? Nevíme. Ale jedeme směrem do centra.

Parkujeme na prostranství mezi hokejovou halou (???) sportovním komplexem (?? ???) a hotelem Changgwangsan (?????). Dost daleko od Kim Ir-Senova náměstí. Ale rozhodně tu nejsme sami. Je tady spousta autobusů s turisty, a ještě větší spousta místních. Jak nemám davy a tlačenice rád, tady v KLDR z nich nikdy nepramení nic špatného. Máme se sice držet pospolu a nemáme fotit, ale v tomhle davu se to prostě nedá. Držet se pospolu. A fotit? Fotí každý. Místní moc ne, už toho viděli asi hodně. Ale z nekorejsky vypadajících přihlížejících má zrcadlovku nebo mobil každý.

Místní policistky mediálně známé řízením prázdných křižovatek dnes mají o hodně horší úkol. Ukočírovat davy tak, aby nelezly do cesty. Stojíme na rohu ulic Ansan (?? ??) a Cholima (??? ??). Zleva pomalu přijíždí ... vojenská přehlídka?

Cholima je čtyřproudovka, dva pásy v každém směru. Podél ní, na obou obrubnících, stojí, kam až oko dohlédne, zástupy Korejců. Hezky oblečených, s umělými květinami na mávání. Jeden "sektor", byť jsme s Korejci důkladně promísení, je náš, turistický. A je to znát. Každý se snaží o nejlepší místo, o nejlepší záběr, a tak z obrubníku pomalu zabíráme jeden pruh silnice a tlačíme se téměř k projíždějícím vozidlům. Nikde jinde se to neděje, místní jsou dobře vycvičení, jenom ti zápaďáci v tom dělají chaos.

Na jeden sloup veřejného osvětlení vyšplhal kolega z naší skupiny. Christian. Má super místo na focení, ale nefotí. Kdyby to byl kdokoliv jiný z naší skupiny, tak bych člověkovi omotanému ve třech metrech nad zemí kolem sloupu foťák nepodal. Christian ale není obyčejný lampolezec. Vylezl už na pár hodně, hodně vysokých kopců. Báli byste se svěřit svůj drahocenný přístroj někomu zapsanému za lezení v Guinessově knize rekordů? Aspoň budou dobré fotky.

Jak se ukázalo, přehlídka, kterou vidíme, je divná. Jiná. Rozhodně jiná, než raketomety, pořadový pochod a samopaly s bajonety, jak to známe z televize. Všichni jedou na náklaďácích, všichni se smějí a mávají. A mávají a mávají. Jsme tady snad půl hodiny a projíždějí pořád další a další náklaďáky. Spekulujeme o tom, jestli si dali druhé nebo už třetí kolečko. Je jich spousta. Různé armádní funkce, policie, pionýři… A všichni mávají. Na povel. Taková místní verze oslav prvního máje. Jak prohlásil kolega Hans, to co jsme viděli, byl "myší ocas" vojenské přehlídky. Armáda na cestě zpět na ubikace.

První den po přehlídce máme odletět na horu Pektu. Tedy měli jsme odletět. Od včerejška víme, že neodletíme. Dostalo se nám následujícího sdělení:

Air Koryo vydává urgentní oznámení, že všechny pravidelné a charterová lety na a z letiště Samjiyon nebudou dočasně provozovány, a to od 7. září do odvolání, z nařízení státu.

Kim se dohodl s prezidentem Jižní Koreje na společné návštěvě hory Pektu za pár týdnů, a tak se tam zřejmě bude narychlo malovat tráva na zeleno. Nedá se svítit. My sice poletíme, ale jinam, a o den později. A ten den je tady: přijíždíme na vnitrostátní terminál Pchjongjangského letiště a máme letět do Orangu, letiště v provincii Severní Hamgjong na pobřeží Japonského moře.

Odbavení probíhá standardně, na pár chvil to vypadá, že nejsme v KLDR. Letenky, kufry odjely někam do útrob haly a my čekáme, až se otevře bezpečnostní kontrola. Náš let, jak to tak vypadá, bude mít zpoždění. Asi plánovaně, volají na nás, že se máme jít na něco podívat. Procházíme do míst, kde bychom na každém civilizovaném letišti neměli co dělat, do příletové haly s pásy na zavazadla. Teda jedním pásem.

Na dráze, přímo za prosklenou stěnou, stojí Jumbo. Air China. Nevíme, co se děje. Že by přiletěl Si Ťin-pching? Nebo po oslavách odlétá? Netušíme, uvidíme, co přijde. Přichází technici s koberci, rozbalují červené cestičky. Přichází fotografové a kameramani. Pak přichází asi dvoutisícihlavý dav. Pánové v oblecích, dámy v tradičních krojích, které se běžně označují jako "hanbok", ale v KLDR se jim říká "čosonot". A opět se stejnými mávátky, se stejnými umělými květinami, s několika transparenty - zřejmě na téma Leninské učení do našich knihoven.

Přichází kameramani a fotografové. Přichází nějaká rozlučková delegace. A přichází Kim Jo-Čong, Kim Čong-Unova sestra. Teď je jasné, že prezident Si ani neodlétá, ani nepřiletěl. To by tady byl Kim osobně. Přijíždí limuzíny a objevuje se člověk, kterého neznáme, a ze kterého se posléze vyklube (jakmile se dostaneme ke googlu) Li Zhan Shu, předseda něčeho, co by se v Číně asi dalo nazvat parlamentem. V podstatě druhý muž Číny.

Několik fotografií, soudružská objetí, podání ruky a poplácání po zádech, Li s eskortou nastupuje a letadlo odlétá, korejští soudruzi odcházejí směrem k mezinárodnímu terminálu. A nás vyhánějí z příletové haly, letiště zase začíná normálně fungovat a my musíme projít kontrolou, abychom mohli odletět do Orangu.

Tahle bizarní podívaná za to rozhodně stála. Všechno je tady strašný fejk. Květiny, mávači i vítači. Předevčírem alespoň vojáci a policajti mávali svým sousedům, dětem, manželkám, dívkám a mámám. Dnes jen přišli, na povel zamávali, a tvářili se přitom nadšeně. Jakmile se dveře zaklaply a letadlo se vzneslo do oblak, jako když utne. Dopoledne v pytli, a teď ještě vrátit kostýmy a mávátka do půjčovny mávátek.