Tři roky uplynuly od doby, kdy jsem byl v Severní Koreji poprvé. Od té doby se hodně změnilo. Severní Korea je, jak se říká v Asii, same same, but different. Jsou ale místa a obyvatelé, kde a pro které se nezměnilo vůbec nic.
Pokud projíždíme ulicemi Pchjongjangu, je změna vidět na první pohled. Hodně fasád vypadá lépe, městem projíždí víc hromadné dopravy a je tu hrozně moc turistů. Blíží se "Národní den", sedmdesáté výročí založení KLDR, a tráva je natřená na zeleno, nebo se teprve natírá. Narychlo se budují nové cyklostezky, finišují hotely. Celé centrum kolem Kim Ir-Senova náměstí je uzavřené pro turisty a je to tak celý týden. Dělal jsem si v mapě tečky kdykoliv jsme někde zastavili, a v centru je zřejmý jakýsi uzavřený okruh ulic, kam se nesmí.
Dost možná jste viděli nějaké záběry ve zprávách a dost možná víte lépe než já, co se v KLDR nebo okolo KLDR dělo v první půlce září, když jsem tam pobýval. Jediný zdroj informací pro mě byla státní televize, a ta v podstatě vysílala opakování vojenských přehlídek, které městem prošly (byly dvě, jedna ve dne, druhá taková zvláštní v noci), a pak záběry z tzv. Mass Games, načančané a velice profesionálně odvedené místní obdoby spartakiády dříve nazývané též Arirang, která má na světě snad jedinou obdobu, a i ta je proti pchjongjangským hrám spíše druhou ligou - zahajovací a ukončovací ceremonie Olympijských her.
Zpět do Pchjongjangu. Byly postaveny nové ulice, zdemolovány celé čtvrti a postaveny nové, krásně, moderní, široké bulváry obklopené futuristicky vyhlížejícími domy. Vidíme mnohem více aut, taxíků, přibylo semafory řízených křižovatek a poměrně dost ubylo populárních dopravních policistek tradičně řídících dopravu chirurgicky přesnými rychlými gesty. Na ulicích je víc světla, v bytech se večer víc svítí a svítí se i v horních patrech. Turisti mají, za těžké peníze, možnost koupit si SIM kartu a volat ven, nebo za hrozné peníze mít z mobilu přístup na internet. Málo kdo to ví, málokdo to zkouší, internetový detox je součást severokorejského zážitku a je hezké si u jídla povídat s lidmi, kteří nedrží vidličku v jedné ruce, a mobil ve druhé.
Město praská ve švech pod náporem turistů. Třicetipatrové hotely, zvyklé přijímat hosty do dvou pater, a kde jsou na snídani zvyklí obsluhovat 10-15 hostů za tři hodiny, nestíhají. Nestíhají recepce, nestíhají pokojské, nestíhají servírky, nestíhají výtahy. Nikdo s tak velkým náporem turistů nepočítal a hotely byly evidentně budovány s nadbytkem pokojů, aniž by někdo jen pomyslel na to, jak bude hotel fungovat v případě stoprocentní obsazenosti. Nedávají to naši průvodci a nedávají to průvodci na atrakcích. Zpoza profesionálního přístupu vykukuje spánková deprivace, kterou cítíme sice taky, ale u průvodců je to horší. Dělají všechno proto, aby to na nich nebylo vidět, ale dlouhodobou únavu prostě neutajíte.
Hosté jsou ubytováni nejen v tradičních hotelech pro turisty Yanggakdo na ostrově (Warmbier), nebo Koryo (já minule), ale máme možnost mluvit s dalším lidmi a dostat se do dalších hotelů, víme nejméně o třech dalších, které taky praskají ve švech - zejména kolem magického data 9.9. - a víme i o bratrech Slovácích, kteří spali v ubytovně vědeckého komplexu na jihu města, které má tvar atomu a je známé z různých propagačních videí. Už je prostě nebylo kam jinam upíchnout. Celou operaci "Otevřeme se na týden světu" řídí velký Game Maker kdesi v pozadí, v ústředí KITC (Korejská cestovka, která má zahraniční turisty na povel), nebo ještě někde výše.
Co se lehce změnilo - alespoň mi to tak přidá, je rétorika propagandy na ulicích. Zmizely štvavé plakáty s protiamerickým obsahem, je tu ale více vnitřní propagandy připomínající soběstačnost, národní jednotu, a hlavně věrnost vůdcům. Máme větší svobodu pohybu, je poměrně snadné dostat se do supermarketu pro místní (elitu), k místní měně, nikdo nás nebuzeruje, co se focení týče, můžeme fotit veřejnou část - jak s oblibou říká jeden z mých spolucestujících: myší ocas - vojenské přehlídky. Můžeme fotit na letišti, můžeme fotit slavnostní odlet Čínské delegace a mít s sebou delší objektiv, měl bych i solidní fotku Kim Jo-Čong, Kim Čong-Unovy sestry.
Teď pozor: to co jsem výše popisoval, je Pchjongjang praskající ve švech a prohýbající se pod náporem změn. Stačí ale projet prvním vojenským checkpointem kterýmkoliv směrem z města, a KLDR se vrací do starých kolejí. V Keasongu jsem zaregistroval jednu nově vyasfaltovanou ulici, i tady se sice natírá tráva na zeleno, tedy abych byl přesný, natírají se cihly na cihlovo. Ve Wonsanu je to úplně bída, a silnice, které tato města spojují s Pchjongjangem, jsou v horším stavu, než bývaly. Asfaltová spojnice s Kaesongem dovoluje našemu řidiči relativně bezpečnou jízdu cca sedmdesátikilometrovou rychlostí, soustava betonových desek směr Wonsan se z velké části opravuje (majzlíky, kladívky, neckami na míchání betonu, který se pak uplácává lopatami), a v lepších úsecích se dá svištět i pětapadesátkou, někde třeba jenom třicítkou. Podle Google Maps je tohle 200 kilometrů dálnice, v reálu 200 kilometrů bídy a utrpení. Všechno se dělá ručně. Lidí je hodně. Tráva se stříhá nůžkami, v poli neuvidíte traktor, natož kombajn. Srp a kladivo nejsou v symbolu Strany náhodou, pracuje se postupy popsanými už v knihách Boženy Němcové. I velká část dopravních značek je malována ručně - zřejmě proto ve znaku Strany namísto východoněmeckého kružítka mají i štětec.
Tyhle řádky ale píšu z "Bruntálu" provincie Severní Hamhung. S velkou nadsázkou Slezsko KLDR (snad se nikdo neurazí, já sám se cítím býti Slezanem). Průmysl, špatné cesty. V jednom okamžiku jsem si uvědomil, že jsme 24 hodin a dobrých 200 kilometrů v autobusu neviděli asfalt. V podstatě nesmíme fotit z autobusu, nesmíme fotit ani mimo autobus, pokud nám průvodce nedá svolení nebo místo, na kterém jsme zastavili, evidentně není turistickou atrakcí (altán u moře, pláž, horská krajina). A že je co fotit: krajina je úžasná, a pole s ženci připravenými ke sklizni lákají k tomu postavit stativ a začít malovat. Malovat postupy a technologie lehce zaostalé za dob Karla Hynka Máchy.
Tohle je přesně KLDR, jak nám ji líčí průvodkyně, která tu byla poprvé v roce 2003. Nesmí se nic, všude šeď, oprýskané paneláky, nikde se nic nestaví a žije se jenom z podstaty. V hotelu nedostatek toaletního papíru, nedovírající se dveře, špatně udělané odpady a voda tekoucí v koupelně po zemi. Nefungující výtahy, jeden kanál v televizi a občasné výpadky proudu. Na ulicích tma, lidé s baterkami, mobilní telefon tady už je vzácnost a ráno motivační hudba z tlampačů a pochodové popěvky mašírujících vojáků alias pracovních čet.
Tahle cesta mi opět otevřela oči, vím o zemi víc, než jsem myslel, že kdy budu, a budu mít rozhodně o čem psát i v dalších týdnech a měsících. Země je totiž krásná a plná pracovitých lidí. Problém je pouze s tím, že je vedená stejně jako Panem v Hunger Games. Barevný Capitol a dvanáct živořících distriktů. Já jsem teď v tom dvanáctém. Problém je v hlavách lidí, v jejich soustavné výchově a masáži. Do hlav lidí ale bohužel nevidím.
Poznámky dopsané po návratu:
Článek byl napsán na místě, nicméně publikován až po návratu do vlasti.
Fotografie jsou k článku vybrány pouze hrubě ilustrační, jsem zpět ani ne 20 hodin a většinu z nich jsem prospal. Mám asi 2000 fotek a neměl jsem čas se takovým množstvím systematicky probrat.
Pokud vás tento článek zaujal, na mém blogu najdete 8. článků napsaných po první cestě. Přibližně podobný počet bych chtěl napsat i z této druhé cesty. Novináři mají život v zemi poměrně složitý, informací ze země je málo a severokorejská propaganda v ČR (ano, opravdu existuje) už mě varovala, ať neprovokuju na jejich Facebookové stránce (ano, klika KLDR používá kapitalistický nástroj).
