Za posledních několik měsíců jsem měl dvakrát možnost nahlédnout "přes plot", od sousedů, do Severní Koreje. Posledního skanzenu stalinistického pojetí komunismu.
K demilitarizované zóně není radno se přibližovatiAleš Gill
Severní Korea mě přitahuje. Nejsem si úplně jistý proč, přeci jenom je to země hladomoru, gulagů, politických poprav a neskutečné chudoby, šermující zbraněmi u hranic svých sousedů a občas i za nimi. Země naprosto izolovaná od okolního světa, přesto země závislá na potravinové pomoci, ekonomické spolupráci s nenáviděným jihem, a dávající turistům možnost nakouknout pod její pokličku. Ne tak, jak by chtěli oni, ale tak, jak chce její neomylný milovaný vůdce. Asi mě přitahuje ze stejného důvodu, proč všechny ostatní podivné země. Funguju totiž jinak, než většina ostatních lidí: soused má Audi, já chci mít taky Audi. Já to mám přesně naopak. Chci něco, co nikdo nemá. Byl jsem v Afghánistánu, protože tam nikdo nebyl. Byl jsem v Sýrii před arabským jarem a občanskou válkou, a jsem tomu rád, protože teď tam opravdu nikdo nejezdí. A chtěl bych do Turkmenistánu, Bhútánu,... a třeba i Severní Koreje. Protože neznám nikoho, kdo by tam byl. Protože je zajímavé si o tom něco přečíst, a něco napsat.Obecně panuje názor, že se do Severní Koreje dostat nedá, nebo téměř nedá, že tam může jet jenom jedna skupinka ročně a tak podobně. Není to až tak úplně pravda, zájezdů se pořádá poměrně hodně, jenomže z Číny. A taky to není úplně láce. Nejkratší zájezd, takové "nakoukání" přes čínskou hranici, bez noclehu, ráno dovnitř, večer ven, vyjde na skoro pět tisíc korun. Za nejdražší zájezd, tři týdny v "řídícím centru osy zla", dáte tisícovek více než sto. Z Pekingu, ještě se musíte nějak dostat tam.
Nahlédnout přes plot do Severní Koreje lze poměrně snadno na několika místech. Z Číny, dalekohledem přes řeku, je to asi nejběžnější. Tam jsem nebyl a do detailů zabíhat nebudu. Další možnost je z Ruska. Z Ruska jezdí, jezdil, nebo bude jezdit, těžko říct, přes kratičkou společnou hranici, vlak. Určitě jezdil, jestli jezdí dnes, netuším. Nádraží v posledním ruském městě, Chasanu, připomínalo v době naší návštěvy, v listopadu 2013, spíše nádraží duchů. Jenom prázdné, zarostlé koleje, zavřená nádražní budova, rozpadající se nadchod. Koleje dál ale vedou, přes most, a dále do Tumangangu, první stanice v KLDR.Chasan je největší "konec světa", kde jsem v životě byl. Posledních 40 kilometrů nevede asfalt, ale jede se po poměrně solidně udržované šotolinové cestě. V podstatě sem nikdo jiný než několik stovek místních nejezdí. Je tady jeden obchod, a výhled z kopce na čínskou krajinu napravo, a korejskou nalevo. Plot, ostnatý drát, několik opuštěných strážních věží. Neviděli jsme snad jediného vojáka, nikdo neřešil, že fotíme, že se pohybujeme kolem plotu a pozorujeme zemi za ním, a za řekou, středem které, jak je dobrým zvykem, prochází hranice. Tam už je Korea. Severní Korea.Před několika týdny jsem se na dvě noci ocitl v Soulu. Musím to napsat, ikdyž si tím asi moc příznivců nezískám - tohle město mi k srdci nepřirostlo. Památky mi nepřijdou zajímavé, město je příliš velké a příliš roztahané. Cesta z letiště na hotel trvá i více než dvě hodiny. Není tady ani levně jako v Pekingu, ani čisto jako v Tokiu. Sice je tu vymakané metro, přehledné i pro cizince, jsou tady veškeré možné služby, a věřím, že k životu to bude fajn místo, ale mě prostě Peking chytil za srdce víc.
Nebudu to dále rozpitvávat - nejzajímavější způsob, jak strávit den v Soulu, mi přišla návštěva severokorejské hranice. Bohužel byla zrovna neděle, a tak nebylo možné dostat se přímo do "slavné" demilitarizované zóny, ale jen k ní, samozřejmě z jižní strany. Zapomeňte na pohádku o 38. rovnoběžce, hranice se klikatí jako kterákoliv jiná. Demilitarizované pásmo je 2 kilometry každým směrem od samotné hranice, celkem tedy čtyřkilometrový pás téměř netknuté přírody. Jižní Korea má navíc další plot, a vojenský kontrolní bod na vlastním území.Úplný opak Ruska - všechno organizované, turisti nasázení do autobusu. První zastávka, jakýsi památník, nádraží. Další zastávka - sedmiminutové video, propaganda, která si nijak nezadá s tou severokorejskou. Pokud máte zájem o pohled na KLDR a její propagandu očima turistů, doporučím shlédnutí dokumentárních filmů: Vítejte v KLDR Lindy Jablonské a Neříkejte mé matce, že jsem v Severní Koreji Diega Buñuela, který u nás dávala televize Z1.Pokračujeme do tunelu, který KLDR vykopala pod demilitarizovanou zónou, aby tudy vtrhla na Soul. Alespoň taková je "jižní" verze. Můžete si o tom myslet, co chcete, nám to ale v současné podobě připadalo jako účelově zbudovaná atrakce pro turisty. Pokračujeme k vyhlídkové věži, odkud můžeme vidět město Kesong se svou průmyslovou zónou, kde čile probíhá výroba pod taktovkou jižních inženýrů s využitím severní levné pracovní síly. Fotit se nesmí, ale koukat dalekohledem se může. Fotit se nesmí proto, že by se čočka foťáku mohla lesknout, a upozornili byste na sebe severokorejské snipery. Třikrát větší čočka instalovaných dalekohledů je ale OK.
Stejně jako na každé zastávce, i poslední nádraží, naši poslední zastávku, hlídají vojáci. Údajně je to nejčistější nádraží na světě - jezdí sem asi dva vlaky denně, a to ještě ne přímo ze Soulu, ale z nějakého menšího města nedaleko. Ze severu nic. Nikde nikdo, za pár korun si můžete koupit lístek na nástupiště směr Pchjongjang, a když budete mít štěstí, pustí vás vojáci i do kolejiště. No nekupte to.Suma sumárum, výlet za to nestál, ale plánů na cestu do Severní Koreje samotné se nevzdávám. Určitě bych tam nechtěl dělat žádnou revoluci, vystavovat korejské průvodce riziku nějakých postihů, ale stálo by za to natočit místa, kterým se dosud turisti-filmaři (viz výše) vyhýbali. Vesnice, továrny, hory. Trochu jiný pohled na KLDR, než jen demilitarizovaná zóna a Pchjongjang. Věřím, že venkov nebude tak nastrojený a umělý skanzen. Možná jsem naivní, ale jednou, za rok, za dva… uvidíme. Třeba to vyjde. Nechcete jet někdo se mnou?
