Třetí a poslední pokračování naší cesty - do cíle ale zbývají ještě tisíce mil. Navštívíme bizony, původní obyvatele velkých plání, přes které budeme projíždět, a taky se pokusíme překonat nějaký ten rychlostní rekord...
V druhém díle tohoto článku jsme dorazili do Wellingtonu, a tak ráno, ještě před snídaní, musíme dojet do Salt Lake City. Včera jsme si celkem užívali, mil k překonání mnoho nebylo (slabých pět set, ale kdo by to počítal), vynahradily nám to krásné treky, výhledy, a večer stylová americká večeře a bazén. Když jsem o půlnoci nastavoval budík na šestou, nepříjemně mě překvapil. Oznámil 5 hodin do buzení, a to je rána pod pás - zapomněli jsme (nebo nevěděli), že v USA začíná letní čas o dva týdny dříve, než na starém kontinentu. Vyrážet později ale nemůžeme, v místě, kde bychom chtěli přespat, je široko daleko jenom jedno město. A je to kus cesty.
Snídáme v Taco Bell, kde ani místní personál nebyl na změnu času připraven a tím udivenější byl, když nás hned po otvíračce viděl přicházet. Taco Bell má nejlepší snídaně - pokud jsme zrovna neměli zásoby donutů, snídali jsme nejčastěji právě tam. Za dva až tři dolary se najíte královsky. Kam se hrabe mekáč... Škoda, že jim pokus o dobytí naší vlasti nevyšel.
Ze Salt Lake City vede cesta rovně přes solnou pláň, na jejímž konci je známá závodní dráha Boneville, kde se uskutečňují různé rychlostní rekordy. Dráha je 16 kilometrů dlouhá, rovná jako asfalt, jen ze soli. A máme smůlu, že je zrovna, nebo na jaře vždycky, pod vodou. Sice je to jenom pár, tak deset, centimetrů, ale žádný rekord neuděláme. Ani nevidíme, kde vlastně dráha je. Takže jenom pár snímků fotogenického vodního zrcadla, a pokračujeme dál, do nevadské pustiny. Za nedlouho musíme z dálnice zahnout k severovýchodu, na okresku, které dominuje značka informující, že příští benzínka bude po třech stech kilometrech. Nejspíš právě tam, co náš hotel. Větší pustinou jsem v USA, ale ani nikde jinde, asi ještě nejel. Sto kilometrů ničeho není nic neobvyklého. Ale tři sta, to vyráží dech. Naštěstí máme zrovna plnou. Nejenom že nejbližší benzínka za značkou je tři sta kilometrů, ale nejbližší po cestě zpět, kterou jsme viděli, je takových čtyřicet kilometrů za námi.
První úsek cesty je rovina, placka, cesta jako pravítko. Pak ale najíždíme do oblasti připomínající rozedraný Balkán. Nahoru, dolů, do kopce. A do civilizace. Po snad dvou stech kilometrech první domy. První krávy, první traktory. První auta na cestě. Za poslední tři hodiny jely v protisměru tři. Možná čtyři. Včera večer bylo v Arches přes pětadvacet stupňů. Teď začíná pršet, místy padají vločky až drobné kroupy.
Budíček zase na šestou. Balení je zažitá rutina, až na takovou drobnost - auto od sněhu odmetáme poprvé. A dál sněží. Cesta pod sněhem. Není ho moc, a po pár kilometrech sněžit skoro přestává. Víc sněhu je nafoukaného na cestě z polí. Suneme se k severu východním Oregonem, po sněhu, na letních gumách. Fakt nevíme, proč nám v Clevelandu začátkem března půjčili auto na letňákách, teď s tím ale nic neuděláme. Takže pomalu a opatrně. Zase provoz na nule. Po sto kilometrech první benzínka. Raději dobíráme palivo a ptáme se, jak vypadá cesta víc na sever. Prý OK, maximálně v sedlech trochu sněhu. Byla to celkem pravdivá odpověď a tak se zvyšuje i naše průměrná rychlost, a před polednem konečně narážíme na dálnici. Po sněhu ani památky, trochu zahrozí až průsmyky na pomezí Idaha a Montany.
V Montaně nemáme nic moc v plánu, ale přejet ji je akce na celý den. Tedy skoro. To "skoro" nám poskytuje dvě tři hodinky na odbočku do Yellowstonského národního parku, ze kterého je v zimě otevřená jenom jedna část - Mammoth Hot Springs, taková obdoba tureckého Pamukkale. Vápencové terasy, v podstatě jeskyně pod širým nebem. Do toho nějaké ty sirné výpary, a kolem sníh, a bizoni. Působí majestátně a jde z nich trochu strach. Ale český turista s foťákem v ruce má pro strach uděláno.
Další bizony navštěvujeme v národním parku pojmenovaném po Theodorovi Rooseveltovi, který tady měl kdysi farmy. To už jsme ale v Severní Dakotě, jednom z nejopomíjenějších států USA. Dalo by se říci, že je to největší zapadákov. Je to takový zapadákov, že to tady místy vypadá jako ve filmech z divokého západu. Pokud chcete přivázat svého oře u žlabu, přejít přes dřevěnou verandu a rozkopnout dveře místního Saloonu, je v Severní Dakotě pravděpodobnější než kde jinde, že na takový narazíte. Městečko Medora, kde jsme bydleli, až na vyasfaltovanou hlavní ulici, vypadá jako z devatenáctého století.
Podobně jako před několika dny na pomezí Arizony, Nového Mexika, Utahu a Colorada, které jakožto blázniví cestovatelé toužící navštívit během jedné cesty všechny státy kontinentálních USA s výjimkou Aljašky (a Havaje, která ale není tak nějak moc kontinentální), jsme se při pohledu na mapu a objevení geografického středu USA nemohli vyhnout městu Belle Fourche v Jižní Dakotě. Samotný střed je vypočítán tak, že se dobře ukrývá mezi poli. Pro turisty je ale přesunut asi o 20 mil, přímo do centra Belle Fourche. No není to paráda?
Chicago, náš cíl, je skoro na dohled. My se ale ještě naposledy vracíme k západu, do Wyomingu, kde se k oblakům vypíná skalní útvar Devil's Tower, tedy ďáblova věž. Čedičový kopec, v podstatě jícen sopky naplněný lávou, zkamenělou v šestihranné bloky dlouhé přes sto metrů. Sopka jako taková se už oddrolila, a tak se nad krajinu vypíná útvar podobný čedičovým varhanům u Kamenického Šenova. Jen větší, a vyšší.
Nedaleko je už naše poslední zastavení, sousoší čtyř amerických prezidentů na kopci Mount Rushmore, a pak si to míříme zkratkou přes národní park Badlands, přes pláně Jižní Dakoty a nekonečné farmy Iowy, do našeho cíle, do Chicaga. Městu, které na nás neudělalo po příletu nejlepší dojem, se omlouváme. Spojené Státy pro cestovatele nejsou o městech. Jsou o přírodě, prostoru, horách, pouštích a národních parcích. Ale kdo rád ruch velkoměsta, může se směle podívat do Chicaga. Po New Yorku a San Franciscu je to město, které rozhodně můžeme doporučit. Ještě tak Washington, ale moc dalších, které by za to stály, mě už nenapadá. Jedno je jako druhé. Nemusím Los Angeles, nemusím Miami. Chicago je ale jiná káva. Ikonická nadzemka, parky podél Michiganského jezera, mrakodrapy skoro jako v New Yorku. Atmosféra skoro jako v New Yorku. Třeba se sem jednou vrátím, na hokej nebo basket. Protože to město za to stojí.
