Pyramidy po stopách legendy H+Z

Na pyramidy jsem se chtěl vždycky podívat, ale odrazovaly mě davy turistů, kteří sem míří. Pyramidy obecně nemají úplně dobré renomé co se týče zážitku, který si odsud odnesete. Kromě zmíněných davů za to můžou zejména místní.

Víme, že tady před námi (dvaasedmdesát let před námi) bylo známé cestovatelské duo Hanzelka a Zikmund. Jak to tam muselo být krásné... žádná turistická mašinérie, žádní nadháněči, žádní samozvaní průvodci znalí tří vět všemi světovými jazyky včetně češtiny. Žádní prodejci suvenýrů a fiktivní kontroloři lístků.

Už naše samotná cesta z Hurgády nebyla úplně jednoduchá. Abych byl přesnější, neměla být jednoduchá. Ještě v Praze na odbavení, kdy jsme v nekonečné frontě probírali možnost půjčit si auto a jet se podívat do Káhiry, se našla spolucestující, která to tam zná, v Hurgádě bydlí, a je znalá místní infrastruktury. Ta nám cestu rozmlouvala, protože cesta je špatná, byly povodně, není průjezdná a pokud ano, jen s obtížemi a bude to na dlouho.

Lehce zviklaní se následně ptáme delegáta, jak cesta vypadá, že bychom si chtěli půjčit auto a jet si omrknout - jak jsem se později dočetl u pánů H+Z - ony slavné jehlany. Delegát, lehce nervózní z toho, že mu nechceme dát vydělat na předražených výletech, nás také od cesty zrazuje. Po cestě je mnoho checkpointů, do Káhiry vás nepustí, cesta je špatná a prostě... jeďte s námi, všechno zařídím, je to jednodušší, rychlejší, lepší a víc sluníčkové.

JEDEME I PŘES DOBŘE MÍŘENÉ RADY. CO SE MŮŽE STÁT?

Cestu nám trochu komplikuje fakt, že jsme si v potápěčském centru zaplatili osm ponorů. To se normálně dá stihnout - po dvou - za čtyři dny, ale z technických důvodů v neděli proběhl jenom jeden a my musíme každý den intenzivně zpracovávat naše potápěčské centrum, abychom zvládli za den tři ponory. Což se nám nakonec daří, v pondělí i úterý zvládáme po třech ponorech - tímto se omlouváme všem, kdo na nás museli čekat na lodi.

Ve středu, na nejbližší možný ranní termín, dorazí průvodce a jde s námi na ponor přímo pod hotelem, čímž vyčerpáme předplacený balíček a rovnou z hotelového kotviště objednáváme Uber a míříme dvacet kilometrů do centra (ano, Hurgáda je roztahaná), kde je půjčení auta až podezřele snadné a za pár chvil již obouchaným Nissanem Sunny míříme podél Rudého moře k severu.

Víme své. Jižní Egypt máme projetý autem z půjčovny, o čemž jsem už dříve psal. Máme pocit, že trochu tušíme, že tady na severu to bude podobné. A opravdu nic moc se nezměnilo. Z Hurgády na sever vede solidní pobřežní čtyřproudovka. Dva pásy na sever, dva na jih. Povrch střídavě jasno, střídavě zataženo, ale dá se tady jet povolenou stodesítkou bez nějakých zásadnějších komplikací. Kontroly jsou spíše namátkové a obvykle měří rychlost a nic jiného - že jsme třeba cizinci, kam jedeme, covid atp. - je nezajímá. Ačkoliv to místní nedělají, vyplatí se rychlost dodržovat - jako prevenci před nenadálou dírou, retardérem nebo policejní kasičkou.

Taková silnice vede až do města Zafaraná, kde můžete z pobřežní silnice odbočit do vnitrozemí a po několika kilometrech se napojit na souběžnou, více horami vedoucí dálnici, která (téměř) není vidět na Google Mapách. To už je dálnice jak ji známe a předpokládám, že cílem je dovést ji postupně dolů až do Hurgády (a dál do Marsa Alam). Některé úseky již stojí, některé se i používají. Tento severní úsek nás po 85 km dovede na křižovatku s osmým divem světa - dálnicí spojující Káhiru s městem Ain Sukná u Rudého Moře.

Tam už lze dodržet rychlostní limit jen s obtížemi. Silnice má totiž pět, místy šest, pruhů v každém směru. A je na ní téměř nulový provoz. Jistě, s přibližující se Káhirou provoz zesiluje, a z nějakého důvodu přímo v Káhiře začínají postupně mizet pruhy. Nejluxusnější dálnice po které jsem kdy jel - když to porovnám s čímkoliv v Evropě, USA, Dubají... nic se této dálnici nevyrovná. To se už ale rozhodně nedá říci o tzv. Ring Road, místní "jižní spojce", která tuto superdálnici 21. století spojuje s oblastí pyramid o nějakých pět tisíc let starší. To už nám ale zbývá posledních dvacet kilometrů. A jsme "tam". Za přibližně 6 hodin i s krátkými přestávkami.

Samotné pyramidy jsou ohromující. Z dálky i z blízka. Ještě více vás ale může ohromit místní "systém". Na turisty v autech se tu totiž moc nehraje. Kontrola vás pustí na "dolní" parkoviště. Zaparkujete. Než stačíte vystoupit, přijde chlap s kalašnikovem, že máte parkovat o kus dál. Přeparkujete. Zase přijde, prověří obsah kufru, a že řidič má jít koupit vstupenky a ostatní mají čekat v autě. Provedu, Sir, yes, sir. Máme lístky, jdu zpět do auta. Nastupuji, ostatní mohou vystoupit. Rozdávám lístky. Posádka jde na bezpečnostní kontrolu do budovy a já mezitím přejíždím přes bránu (s další kontrolou auta) na "horní" parkoviště, kde parkuju. Zase blbě, mám si popojet a zaparkovat o kus dál (v rámci téhož parkoviště). Sure, provedu. To už dochází posádka a můžeme auto opustit. A vyrazit. Všechno je totiž prověřené a bezpečné. Auto i posádka. Jen řidiče nikdo neřešil.

Do toho se přimotá kdosi, že kontroluje lístky. A že je official a že nám ukáže tohle a tamto a pak nám lístky vrátí a půjdeme sami. Ukázal nám tohle a chtěl nám ukázat asi i tamto, ale my už nechceme. Chceme lístky a svobodu.

Není pět minut, aby se k nám někdo nepřimotal. "Odkud jste? Češi. Ahoj. Nechcete velbloud? Dobrý cena, normální 300, pro vás 200. Česká holka, hezká holka.". Velbloudi, soškaři, autaři, průvodci, prodejci nápojů, prodejci cetek. Nic z toho nepotřebujeme. Chceme se projít kolem pyramid, do jedné z nich se dostat... a vypadnout.

Scházíme dolů ke Sfinze, kde je další parkoviště, znovu kontrola, ale už víme. Nedávat nikomu lístky - a nebo si je hned vzít zpět. Zase tuny velbloudářů, kteří nám chtějí pomoci. Fotečku? Velbloudečka?. Nerozumíme tomu. Oni nám taky ne. Nejsme normální. Mluvíme Česky, vydáváme se za Lotyše (neodradilo je to) a nechceme jejich služby.

Není to tady tak velké, aby se nedalo se jen tak procházet. Kdybyste chtěli jít ze Staromáku přes Karlův Most na Hrad, taky si nebudete pronajímat velblouda. Nebo co já vím koně... Jediný, kdo se dočkal nějakého bakšiše byl průvodce v jakési hrobce a průvodce v jedné z pyramid. Rozumná částka, a pryč. Stačilo. Viděli jsme, jsme rádi, že jsme tady byli, ale je třeba osedlat našeho bílého japonského oře a vyrazit zpět po superdálnici k Rudému moři. 

JAK KRÁSNÉ TO TADY MUSELO BÝT BEZ TURISTŮ ZA ČASŮ ZIKMUNDA A HANZELKY!

Svět je zvláštní místo. Asi jen málokterý turista si někdy neposteskl nad tím, jak je dnes (pomineme Covid) všude hodně lidí a jaké muselo být cestování před desítkami let, kdy ještě nebyl turismus masový a ceny vyšroubované, průvodci dotěrní a třeba nebyl na pyramidy zakázaný výstup. Jak to ten Hanzelka se Zikmundem vlastně měli jednoduché!

Zpět na zem. Po návratu se dostávám ke knize "Afrika snů a skutečnosti", kde pánové H+Z svou "pyramidovou příhodu" popisují. A nestačím se divit (kráceno):

"Tajuplné kouzlo hrobek staroegyptských králů neodolatelně láká. Za dne proudí k pyramidám autobusy a tramvaje s návštěvníky, na něž čekají desítky arabských průvodců s vyšperkovanými velbloudy a koni. Ovládají stereotypní věty deseti světových jazyků a i techniku expozice a uzávěrek fotopřístrojů těch, kdo neodolají, aby byli zvěčněni vlastním přístrojem na hřbetě velblouda pod největší z pyramid. ... Návštěvníku, který se chce vyhnout nepříjemnému turistickému ruchu v okolí sfingy a pyramid, nezbývá než přeložit prohlídku ze dne na noc. Návštěva je však spojena s určitým rizikem, protože arabští průvodci počítají i s takovými ojedinělými návštěvníky a jsou k nim dotěrnější než za dne. Tma jim napomáhá a stává se, že si i násilím vynucují poplatek za nežádaný doprovod. Zhýčkáni vysokými odměnami anglických vojáků, kteří sem za války přijížděli trávit dovolené, diktují si nesmyslné ceny. Úřady zakazují z bezpečnostních důvodů noční výstupy na pyramidu. V Egyptě však i nejpřísnější zákazy ustupují před kouzelným slovem bakšiš. ... Snažili jsme se zkrátit přítomnost průvodce co nejvíce ... Nedovedl zřejmě pochopit náš nezájem o dobře míněné rady. My jsme naopak nemohli pochopit jeho lámanou angličtinu..."

Dlouho jsem měl pány cestovatele za slušňáky v bílých košilích, ale koukám, že pánové Zikmund a Hanzelka byli za dob své slávy větší rebelové, než jsem myslel. Nejenom že výstup na pyramidy byl zakázán už za jejich éry, ale ani za volantem své slavné Tatrovky se nechovali jako svatoušci. V dopise, který vyšel v jedenáctém čísle čerstvě vzniklého časopisu Svět motorů", píší z Bavorska: "S maximálními rychlostmi jsme neudělali špatné zkušenosti. Drželi jsme se průměrně 30-100% nad předepsané rychlosti, podle stavu silnic a početnosti amerických hlídek, ale nezastavila nás ani jedna."

Takže jiná doba, stejné problémy. Nechtěný rozdíl mezi námi a nejslavnější československou motoristickou expedicí je tedy - kromě 70 let - zřejmě jen v tom, že jen jedna skupina - my - jsme k pyramidám dojeli autem. Jejich auto bylo totiž po nehodě v Libyi dočasně nepojízdné.