Ikdyž pomineme různé vízové a pasové požadavky a teď i různé anticovidové požadavky a karantény, bylo cestování do některých zemí a regionů spojeno s různými klacky pod nohami, kterými vás místní vláda škádlí a lechtá.
Při cestách jistě nemůžete očekávat, že všechno bude jako doma. Že si k snídani dáte vajíčka se slaninou, k obědu smažák, zalejete ho čepovaným pivem a večer v televizi bude koukat na hokej s komentářem Roberta Záruby, nebo že k nám internet někam do horní dolní v Burundi poletí rychlostí světla. Bylo by to krásné, ale takhle svět nefunguje. V různých zemích se ale, s výjimkou výše zmíněných vízových, kulinářských a často jazykových bariér potýkáme i s problémy, které by nás nenapadly.
Jsou třeba země, jmenovitě Írán a Severní Korea, kde nefungují platební karty. Neříkám, že funkce karet v Burkině Faso je nějaká hitparáda, ale alespoň občas tam narazíte na bankomat. Sankce uvalené na Írán a Severní Koreu (a možná i jiné země) neumožňují v daných zemích činnost společností jako je Visa nebo Mastercard. A tudíž tam prodejci nemají terminály a ze zdí netrčí nevzhledné bankomaty. Na něco tak obskurního jako cestovatelské šeky asi nelze příliš spoléhat, je lepší mít s sebou pořádnou rezervu hotovosti v nějaké snadno směnitelné měně. Zejména tedy v případě Íránu, v KLDR máte obvykle všechno domluvené a zaplacené dopředu a hotově doplácíte jenom požitky navíc. V Íránu má zase každý lepší obchodník "bratra v Turecku", tomu zavolá, nadiktuje číslo karty, ten si strhne požadovanou částku a jeho íránský příbuzný vám vydá zboží. Ovšem pak je asi jistější kartu hned zablokovat.
V KLDR ještě na chvíli zůstaneme. Že tam moc nefunguje zdravotní systém, asi vám tam neplatí pojištění, to by se ještě tak nějak dalo čekat. Ale chci psát o jiném problému: V KLDR není kafe. Nebo je, ale hrozně drahé. Sehnat tam Coca-Colu by se mohlo zdát jako problém, ale mnohem větší oříšek, zejména pro znalce a závisláky, je káva. Obvykle není k snídani dostupná, a když, tak za příplatek. A podle vícerých zdrojů hnusná. V kavárně dáte za obyčejné kafe od pěti eur nahoru. Pokud ovšem váš program zrovna zahrnuje prohlídku kavárny, což se vám podaří tak jednou za týden. Cestovky doporučují vzít si kávu z domova, alespoň instantní tři v jednom.
V Egyptě nás zase při jedné z cest překvapil zákaz využívání VOIP služeb. Nevíte, co to je? VOIP je přenos hlasu přes internet. Voláte si s rodinou nebo kamarády přes Skype, Whatsapp, Facetime, Facepalm nebo nějaké ty moderní věci, které já ještě neznám? Tak to v Egyptě nefunguje. Ani v rámci Egypta, ani z Egypta ven. Tedy nefunguje. Někdy nefunguje. Někdy ano. Jaký je klíč, netuším. Na internetech jsem to nedohledal. Jen články typu "Egypt zakazuje VOIP" a "Egypt popírá, že by zakazoval VOIP". Ale simkarty, které si tam můžete koupit, fungují jenom na data. Ne na normální volání. Což jde trochu proti sobě.
V Číně nefunguje polovina internetu, ale přestože máte stažené mapy offline, může se vám stát, že budou ukazovat jiné místo, než na jakém jste. Čína je paranoidní a abyste se o ní nedozvěděli příliš mnoho, raději vaši polohu zobrazí někde jinde. Nevím, jestli to dělá jenom Google Maps nebo i jiné služby, každopádně když něco hledáte v Pekingu, je to složitější, než hledat něco třeba v podobně velkém Saigonu, protože Google Maps nemají sebemenší problém navést vás o pět ulic jinam. Vláda rudé strany má moc i nad GPS.
Hranice nejsou jen čáry na mapě. Zvykli jsme si (byť roky 2020-2021 nám ukázaly svoje), že hranice jsou jenom čáry na mapě v lepším případě, v horším případě čáry v terénu, které můžete přecházet na místech k tomu určených, vzdálených několik kilometrů až několik desítek kilometrů od sebe. Není to tak všude. Některé státy se prostě nemají rády a hranice mají zavřené. Pokud se chcete dostat z Izraele do Libanonu, nemůžete jet přímo. Nemůžete jet ani do Sýrie. Můžete ale jet do Jordánska, tam pak přes přechod do Sýrie a pak přes přechod do Libanonu. Letět přímo taky nemůžete. Můžete letět třeba z Tel Avivu do Káhiry, a pak z Káhiry do Bejrútu. Všimli jste si, že David Borek, blízkovýchodní zpravodaj ČT, jen zřídkakdy opouští základnu v Izraeli? Je to prostě strašně komplikované, a cesta Tel Aviv-Bejrút, 200 km po zemi, může zabrat celý den. A pak celý den zpět. Podobné je to mezi Marokem a Alžírskem.
Občas nám ale klacky pod nohy hází i provozovatelé služeb. Přeborníky v této kategorii jsou autopůjčovny. Na malých ostrovech (Malta, Lanzarote) je obvyklé, že si půjčujete auto s plnou nádrží a vracíte ho s prázdnou. Jenže zkuste si na ostrově velkém jako půlka Prahy vyjezdit celou nádrž. Zaplatíte tak za něco, co reálně nevyužijete, zůstane to provozovateli a ten doplní třeba za 20€ palivo a znovu ho za 60€ prodá dalšímu. Jinde naopak, obvykle ve velkých zemích, máte omezené kilometry na den. Třeba jen 200. To bylo (a dost možná stále je) populární třeba v Peru (ale i mnoha jiných zemích). Pokud máte 14 dní a chcete zemi skutečně vidět, tak najedete tři, čtyři, pět set kilometrů denně, pokud to infrastruktura umožňuje. A pak platíte "pokutu" třeba deset korun za každý kilometr navíc, a to nedává smysl.
Dalším pomyslným klackem pod nohy je nemožnost překročit s půjčeným autem hranice. V Praze je standardem příplatek 1000 Kč za to, že můžete vyjet do jiných zemí EU. A to ještě ne všech. V Jižní Americe je překračování hranic autem z půjčovny skoro nemožné. Obvykle to není problém mezi USA a Kanadou, ale často jsou různá omezení, např. autem z Quebecu můžete jet jen do vyjmenovaných severních států USA. V Asii na překračování hranic rovnou zapomeňte. Při cestě po jižním Mexiku jsme museli nechat auto na hranici, a k Tikalu v Guatemale si dojet autobusem. Protože prostě proto. Přitom střední Amerika by byla na roadtrip úplně ideální.
Nejenom autopůjčovny, ale poslední dobou i "normální" aerolinky se zbláznily. Bývalo dobrým zvykem odlišovat "normální" aerolinky od lowcostů právě možností vzít si s sebou jedno odbavené zavazadlo. To dnes moc neplatí, zvlášť mezi severní Amerikou a Evropou. A rozhodnutí, zda si připlatím dva tisíce za zavazadlo, nebo se naskládám do malého příručáku, u mě vyhrává příručák. Příručáků je pak tolik, že se nevlezou do "schránek nad vašimi hlavami". A aerolinka musí řešit nesmysly. Pakárna.
Pokud pominu vízové papírování (třeba do Číny potřebujete k žádosti cca 10 příloh), občas potřebujete papíry i uvnitř země. Nevím, jaká je situace dnes, ale při naší pozemní cestě do Mali jsme na Západní Sahaře a v Mauretánii potřebovali něco, čemu jsme říkali "Fish" (ryba). Místní tomu říkali francouzsky "Fiche", tedy formulář. Na každém rohu po vás chtějí údaje o vás, o autě, ve kterém jedete. Od data narození posádky po číslo motoru. Můžete neustále něco vyplňovat, není ale co - obvykle musíte vše sepsat na prázdný papír. A to trvá, zejména pokud se to po vás chce desetkrát denně na každé křižovatce. Nebo můžete mít "Fiche". Předem připravený papír, kde napíšete cokoliv, co by mohl policajt chtít. Jméno babičky za svobodna, velikost bot vašeho psa z dětství. Takové ty věci. Čím víc informací, tím je policajt šťastnější. Měli jsme jich padesát. Nestačilo to, museli jsme v nějaké mauretánské vesnici zastavit, sehnat kopírku, a dovyrobit další.
Cestování komplikují časové zóny. To asi známe. Letíme do USA a jsme 6-9 hodin před evropským časem. Chceme někomu zavolat, on zrovna spí. Někdo nám volá ve tři ráno. Stane se. Nedá se s tím moc dělat. Co mě ale vyloženě štve je, když si někdo vytvoří neoficiální časovou zónu. Dříve se říkalo o Zakarpatí, že tam jedou na českém čase, nikdy jsem se s tím nesetkal. Vlastní časovou zónu (moskevský čas) mají ruské železnice po celém Rusku. A vlastní časovou zónu mají i některé egyptské hotely. Proč? Protože ráno zhýčkaný turista stíhá východ slunce, a večer má později západ. Je jednoduší turistovi posunout hodinky, než ho nutit snídat v šest ráno (byť bude stejně vstávat v šest, jen si bude myslet, že už je sedm). Přináší to ale problémy, pokud chcete domlouvat něco s člověkem mimo hotel (z jiného hotelu, nebo s místním). Když mu řeknete v osm, přestože pro vás je to v devět, dorazí v osm (protože je to normální čas), nebo už v sedm, protože ví, že ve vašem hotelu je čas posunutý na osmou? Jako by nestačilo, že data posunu ručiček dopředu a dozadu nejsou jednotná mezi EU a USA a zbytkem světa. K tomu je navíc letní čas na jižní polokouli v zimě. No chaos.
A tohle jsou jen vrcholky ledovce. Prakticky každá země má něco, u čeho se chytáme za hlavu a říkáme si: Proboha proč!? Cestování kolikrát není jenom to pozlátko, které prýští z katalogů cestovních kanceláří. Každá cesta přináší nové a nové komplikace a nová a nová řešení. Člověk se stále učí. Musí. A proto bych cestování za nic nevyměnil.
