Dříve malá rybářská vesnička je dnes jednou z nejnavštěvovanějších turistických destinací v celé zemi. Za svůj rozkvět vděčí mezinárodnímu letišti, které zde bylo otevřeno v roce 2003. Toliko Wikipedie. Realita je ale úplně jiná.
Cestovní kanceláře "Marsu" vykreslují jako letovisko 200 kilometrů jižně od Hurgády, administrativního centra regionu "Rudé Moře". Jenže egyptské pobřeží Rudého Moře není Jadran, kde každých pár desítek kilometrů najdeme větší město a mezi nimi řadu vesniček.
Marsa Alam je zajímavě vymyšlený, naplánovaný, a hlavně nedotažený koncept města. Města, které se mělo stát druhou Hurgádou, nicméně nestalo. Naopak všechno, co se mohlo pokazit, se pokazilo. Křivka ročního nárůstu počtu návštěvníků Egypta se otočila a začala padat v době, kdy se celé pobřeží připravovalo na další strmý nárůst. A rozvoj se zastavil.
Cestovní kanceláře město Marsa Alam raději moc neukazují. Nachází se sice pouhých padesát kilometrů jižně od letiště označovaného jako Marsa Alam, většina hotelů, ve kterých jsou ubytovaní turisté, je ale severně od letiště směrem k opravdovému městu Quseir, nebo jižně směrem k Marsa Alam. Jižně od města je jich už jen pár, a městem k nim profrčíte bez zastavení. Pokud se pořádají výlety z hotelů "do města" nebo "za nákupy", jede se do Quseiru nebo do Potěmkinovy vesnice jménem Port Ghalib, města vystavěného u letiště pro turisty, kde v podstatě nejsou žádní místní obyvatelé a pizzu tam nekoupíte pod 10€ (v Káhiře za 2€). Vůbec bych se nedivil, kdyby si řada turistů po návštěvě Port Ghalibu myslela, že "to je ono". Marsa Alam. To město z katalogu.
Marsa Alam je městem duchů vklíněným mezi poušť a moře. Městem pro několik desítek tisíc obyvatel, s širokými bulváry a přístavem. Realita je taková, že ve městě žije několik tisíc lidí, široké bulváry jsou zanesené pískem, prachem a stavebním materiálem, a přístav ne že se nepodařilo dokončit, ale zdá se, že jeho stavba ani nikdy nezačala. Přesto se používá. Přístav i celé město je jedno velké rumiště. Přístav je hliněná placka, kde necháte své auto nebo mikrobus, přestoupíte na člun (není tu žádné molo, musíte prostě ťápnout nohama do vody), a ten vás doveze k lodi. Jinak to nejde. Leckterý hotel má vlastní přístav. Lepší.
Město se, na rozdíl od přístavu, stavět začalo. Jsou tady víceproudé bulváry s dělícími středovými pásy, aby nebohý chodec nemohl silnici přeběhnout, kde se mu zlíbí, a nebohý řidič mohl odbočit doleva jen tak, že dojede na kruhový objezd, tam se otočí, kus vrátí, a odbočí doprava. Jenže ani ti řidiči, ani ti chodci, tady nejsou. Jen zlomek plánovaného počtu. Bariéry, které brání chodcům v přecházení ulic, jsou dávno rozebrané. Zvýšené dělící pásy mezi jízdními směry, bránící v odbočení doleva, už dávno někdo rozmlátil krumpáčem ve vhodných místech tak, aby se daly přejet. Z jízdy v protisměru se nedělá žádná věda. Místní si tak zkracují mnohonásobně delší cestu systémem nesmyslně naplánovaných víceproudých jednosměrek. Vedlejší ulice, původně asfaltové, se ztrácejí pod nánosy pouště. A řada ulic žádný asfalt ještě ani nedostala.
Centrum města tvoří dvě kolmé ulice. Tady najdete pár zapomenutých obchodů. Žádnou nákupní zónu ale nečekejte. Jsou to spíše obchůdky pro místní. Seženete tu ale potraviny, které se v turistických resortech špatně shánějí. Obchod s domácími potřebami. Lékárnu nebo krámky mobilních operátorů. Obojí s cenami drasticky nižšími než v obchůdcích hotelových komplexů. Základní služby pro místní, holič, kebabárna, šíšárná, zubař.
A to jsem se ještě nedostal k tomu nejdůležitějšímu, co z Marsa Alam dělá město duchů. Město je plné rozestavěných domů. Zda měly sloužit pro ubytování turistů nebo místních, není jasné. Na každý jeden hotový dům ve městě zběžný pozorováním připadají dva, tři možná čtyři rozestavěné skelety, v jejichž stínu si hrají místní děti.
Procestoval jsem značnou část Blízkého východu i dalších arabských zemí s podobnými pouštními podmínkami. Nic v takovém stavu, jako je "Marsa Alam City", jsem neviděl ani v Iráku nebo předválečné Sýrii. Jen snad některá města v Mauretánii vypadají podobně.
Najít na internetu fotky města je docela oříšek. Marsa Alam je na internetu schovaná tak dobře, že ji ani Google nenajde. Kromě stránek jednoho místního podnikavce, který zprostředkovává dopravu a výlety, je velmi těžké najít nějaké relevantní foto. Proto taky v tomto článku najdete fotky pouze ilustrační.
To, co cestovní kanceláře prodávají jako "Marsa Alam" je tak spíše oblast. Jako bychom celé Moravě říkali Olomouc. Oblast rozprostírající se přibližně 50 kilometrů na sever a 150 kilometrů na jih od letiště, nebo 100 kilometrů oběma směry od města. Poušť, kde na každém rohu, každém metru, narazíte na pozůstatky lidské činnosti. Hromádka pneumatik, podivný domek, kus plechu, přivázaný oslík, prašná odbočka do hor, vysypaná dodávka štěrku, zbořený sloup elektrického vedení, dávno nepoužívaný billboard, zeď vedoucí odnikud nikam, rozestavěný hotel v dálce. Desítky let stejný skelet, smutné memento lepších časů na přelomu tisíciletí. Občas něco funguje. Armádní checkpoint, věž telekomunikačního operátora, a pak samozřejmě hotely. Některé. Uprostřed postapokalyptické krajiny oázy zeleně, pečlivě (jak kdy) udržované a opečovávané desítkami místních pro stovky turistů.
O Dubaji žertem říkám, že je to město postavené na pískovišti. Jen to není z ulice vidět. Vyjeďte si ale na vyhlídku v Burj Khalifa a uvidíte. Marsa Alam má tu výhodu, že nemá vyhlídkovou plošinu. Ale není to třeba. Že jste na pískovišti (staveništi, rumišti, doplňte si dle vlastního uvážení) poznáte na první pohled.
Není ale všechno špatné, to rozhodně netvrdím. Mám v Marsa Alam známého, který tam žije, vychovává děti, ale má i rodinu v Káhiře a Asuánu. Zná Egypt křížem krážem i s jeho problémy. A Marsu by neměnil. Je tam prý pohodový život. Nikdo nezamyká dveře od bytu, často ani od auta. Není tam žádná kriminalita. Všichni se tak nějak znají. Pomáhají si.
V okolí navíc mají to nejcennější, co v Egyptě je: krásné, nezničené moře s korálovými útesy. Právě to je důvodem, proč značná část turistů směřuje právě sem, do oblasti - nikoliv města - Marsa Alam. Protože v Hurgádě už to prostě není ono.
Nezbývá, než doufat, že jednou přijde nějaký impuls a město se znovu začne rozvíjet. Dostaví se domy, uklidí se ulice, zútulní okolí, přístav začne fungovat a do města se vrátí lidi. Město začne znovu žít. Starousedlíci říkají, že i Hurgáda dřív vypadala takhle, jako nekonečné staveniště. Tak snad i Marsa Alam se stane důstojným centrem, kam budou po večerech lidé z hotelů vyrážet na procházky a nákupy, stejně jako je tomu v Hurgádě, Sharm-El-Šejchu nebo Dahabu. Protože to, co místní hotely získávají pod mořskou hladinou, ztrácí v neutěšeném okolí. Večer si prostě nemůžete vyjít do města. Protože za branou hotelu začíná Sahara.
