Ukecali mě. Cestu do Černobylu jsem absolvoval se dvěma potápěči. Jejich evangelium zabralo lépe, než Strážní věž hlásající Jehovovo království. Dva týdny po návratu z Ukrajiny jsem poprvé pod hladinou. Moje první pojmy. A dojmy.
Pokud si dobře vzpomínám, tak jsem v životě dvakrát šnorchloval. Zkušenost dobrá, ale celkem k ničemu, u potápění s lahví na zádech je vše jinak. Jinak, než to vypadá. A stovky hodin strávených v bazénu plaváním to taky nijak nevylepší - to co umím, se tak nějak nedá použít.
Dvouhodinovka teorie nás má teoreticky připravit na to, co přijde později v bazénu. Je to dobrá příprava, jsem rád, že jsem nešel do bazénu bez ní, nebo ještě hůře někde v banánové republice rovnou do moře. Umím – zatím teoreticky – výstroj smontovat dohromady, vím, co k čemu slouží, jenom ty kachní ploutve na nohách mi spíš překážejí, než aby pomáhaly. A teď se už ale musím, velmi prakticky, nasoukat do neoprenu.
Zásadní problém, který mám: neumím pod vodou dýchat. Léty těžce nabyté zkušenosti praví, že pod vodou se nedýchá. Nedělá to dobrotu. Ale tady musím. Když na to myslím, nádech, výdech, nádech, je to v pořádku. Když se začnu věnovat nějaké pokročilejší aktivitě, než je dýchání, dýchat zapomínám. To, co dvaatřicet let dělám tak nějak automaticky, najednou neumím.
Nikdy jsem si neuvědomil, že ke stoupání a klesání ve vodě nepotřebuju ruce. A ani nohy. Tohle při našem šnorchlování na Borneu nefungovalo, tam jsem si musel máknout, abych se ke korálům, oranžovým "Nemům" a jiným potvůrkám dostal. Tady mám dva čudlíky, napouštění vzduchu, a vypouštění vzduchu do postroje, batohu, který mám na zádech. Míň vzduchu je víc vody, víc vody je větší hmotnost. Větší hmotnost je cesta ke dnu. Víc vzduchu, míň vody, lehčí potápka, cesta k hladině. Láhev připevněná k "batohu" neslouží jenom k dýchání, ale hlavně k samotnému potápění. Tedy hlavně vynoření. Zajímavé.
Trocha teorie, jestli jsem to správně pochopil - na povrchu je tlak jedna atmosféra. V deseti metrech dvě atmosféry. Ve dvaceti tři. Z lahve dostávám vzduch se stejným tlakem, jako je okolní tlak (vody). Kdybych z deseti metrů vyletěl nad hladinu s "plnou nádrží" vzduchu v plicích, tak okolní tlak jedna atmosféra způsobí, že se plíce (a asi i jiné součástky) nafouknou... a to jednak nezní příjemně, a navíc to způsobuje zdravotní komplikace. Až, v krajním případě, smrt. A to bych nechtěl. Naštěstí má bazén jenom čtyři metry, a cestou nahoru stačí vydechnout. Nebo stačí prostě a jenom dýchat, a tak snižovat tlak vzduchu v plicích postupně.
Přichází na řadu tři cvičení, které jsem tušil, že mi budou dělat problém. První je vytažení "náústku" se vzduchem z úst, a za chvíli jeho vrácení. Čekal jsem, že budu polykat vodu. Ale jde to, je to v pohodě.
Další cvičení je horší. O dost. Jak si vylít masku plnou vody, pod vodou. A u toho zároveň dýchat. Nesmím zapomenout dýchat, ale nedaří se mi to. Je to jako první rozjezd v autě. Brzda, spojka, klíček, jednička, pomalu pouštět spojku, brzdu. Moc věcí najednou. Věcí, které po x letech vůbec nevnímáte a děláte je automaticky. Jako dýchání nad vodou. Nebudu to napínat, podařilo se mi to nějakou haluzí napoprvé, a pak asi pětkrát za sebou ne.
Třetí cvičení je postrach asi všech zájemců o potápění - vyrovnávání tlaku v uších, abych se vůbec dostal hlouběji, než dva metry. Ve dvou metrech je tlak 1,2 atmosféry. Jenom o trošku větší, než na povrchu. Uvnitř ucha je stále jenom jedna atmosféra. A i ty dvě desetinky způsobí, že vás bolí uši. Existuje několik technik, jak tlak vyrovnat, ale v praxi, pod vodou, kdy musím myslet hlavně na to, že mám dýchat, a který čudlík je který (pořád si je pletu a místo vypouštění vzduchu napouštím, a opačně).
Když se to nakonec podaří, je to fajn. Teď už jenom udržovat směr, uvědomit si, co je nahoru, co je dolů, a hlavně, dýchat. Naštěstí mám trpělivého instruktora, který mě navádí bazénem plným dalších studentů a instruktorů, kteří jsou většinou pokročilejší, než já.
Vracíme se ze čtyř metrů na mělčinu a zpět k mé oblíbené disciplíně. Vylévání masky plné vody pod vodou. A ono to jde, daří se, ikdyž velké potěšení mi to nedělá. Asi je to jednoduché jako řadit v autě dvojku. Ale na první hodině v autoškole to asi jednoduché přijde málo komu.
Tahle moje autoškola má pět hodin. Po první se můžu rozhodnout, jestli chci "řídit" i dál. Chci. Doplácím další čtyři hodiny a domlouvám termíny na leden. Není kam spěchat. Po zvládnutí teorie a bazénů následuje pět ponorů ve volné přírodě, a na ty u nás, ale i v Chorvatsku nebo Itálii, bude poměrně zima ještě tak do března. Takže není moc kam spěchat.
Pokud jste někdy řídili v autě s volantem vpravo, a prohozenými páčkami pro stěrače a blinkry, asi mi dáte zapravdu, že svět už není stejný. To, co po autoškole děláte automaticky a nemusíte o tom uvažovat - blinkry - je najednou jinak. Už jenom samo vědomí, že blinkry nemusí být vždy vlevo, vás nutí víc uvažovat. A já to teď mám stejně s dýcháním. Jdu po ulici, a uvažuju o tom, jak dýchám.
