Podněstří - poslední sovětská republika

Kdybych si měl tipnout turisty nejméně navštěvovaný stát Evropy, asi bych zvolil Moldávii. A právě Moldávie skrývá poslední evropskou baštu sovětů, srpů a kladiv: Podněstří. Ruskem podporovanou Podněsterskou Moldavskou Republiku.

Tento de facto nezávislý stát s vlastními hranicemi a hraničními kontrolami, měnou, vládou a územím, ale oficiálně uznávají jenom Náhorní Karabach, Abcházie a Jižní Osetie - země v podobně nejasném postavení. Takže stát na mapách zůstává součástí Moldávie, nicméně pro nás, pro turisty, se překročením hranic mezi Kišiněvem - hlavním městem Moldávie, a Tiraspolem - hlavním městem Podněstří, mění úplně všechno.

Vyrážíme ráno, po snídani z hotelu Kišiněv v Kišiněvě. Aby se nám to nepletlo. Víme, že z Podněstří uvidíme jenom malou část, hlavní město, resp. dvouměstí Bendery-Tiraspol. Obě města jsou od sebe vzdálená jenom asi 5 kilometrů - odděluje je malý lesík, malé pole, nějaká skladová hala, dvě benzínky, a most přes Dněstr. A naopak je spojuje několik trolejbusových linek (lístek stojí pětikorunu).

Z centrálního Kišiněvského autobusáku je to na hranice asi hodinka cesty, z velké části po čtyřproudovce, u kišiněvského letiště se cesta "horší" na kvalitní dvouproudovku. Ale pořád fajn. Těsně před Bendery je hranice, kde musíme z autobusu ven, do kanclíku, kde následuje krátký pohovor, kam jedeme, na jak dlouho, turisti, dneska zpět? Fajn, bumážka, za 10 hodin máme být z Podněstří venku. Jde to samozřejmě i na delší dobu, ale to pak vyžaduje registraci u místní milice a to nechceme absolvovat - přecijen zatím nevíme, do čeho jdeme.

Na Internetu najdete různé historky, které přechod popisují jako hru o úplatky, ale v našem případě se nic takového neděje. Úředník v široké placaté čepici ovládal i trochu té angličtiny, ale jinak mluvil rusky. Rusky tak akorát, abychom se domluvili. Pro nás Slovany rozhodně lepší než rumunština (moldavština) v Moldávii. Tam sice rusky umí většinou taky, ale neochotně, nebo odpovídají rumunsky. Tady je to jiná písnička. Latinka je sice lepší než azbuka, ale zase v té azbuce dávají nápisy smysl, zatímco v rumunštině, ani přes latinku, moc ne. Je to už dávno, co jsme všichni uměli díky skupině O-Zone tak trochu rumunsky (možná jste nevěděli, že O-Zone je z Moldávie, ne z Rumunska).

Zvláštní je, že oficiální řečí v Podněstří je rumunština (psaná azbukou). Ale kromě asi dvou reklam a možná na přechodu, jsme na rumunštinu nenarazili. Ruština je král. A to nám vyhovuje, v pirožkárni se - ti, kteří ruštinou nevládnou - domluví i česky, i slova "malý" a "velký" jsou v případě piva nebo kvasu zdárně pochopena a hlavně, pivo je rusky pivo. Takže jsme tady jako doma.

Co si budeme namlouvat, v Tiraspolu není mnoho zajímavého. Několik parků, soch vztahujících se k druhé světové, k "odtrhovací" válce s Moldávií (s Ruskem v zádech se umí odtrhnout cokoliv od čehokoliv), busta Lenina před domem Sovětů a klasický "Lenin strhující davy" v kabátě a nadživotní velikosti před budovou Nejvyššího Sovětu. Komunista by zaplesal, pro nás a skupinku polských dobrodruhů jde spíše o recesi - poslední výspu bezvízové Evropy, kde můžeme na Lenina na ulici narazit. Poslední výspu, kde vídáme dobovou symboliku ženců, elektráren a kombajnů, završenou všudypřítomným srpem a kladivem, které jsou samozřejmě i na podněsterském státním znaku a vlajce, která je mimochodem téměř stejná, jako vlajka celé původní Moldavské SSR - tj. sovětská rudá vlajka se srpem a kladivem doplněná zeleným pruhem uprostřed.

Najdete tu nějaký ten věčný oheň, sovětský tank, ale pro nás je zajímavá hlavně továrna na koňak (který se v EU nemůže jmenovat koňak) Kvint, který je výborný, a hlavně neuvěřitelně levný - desetiletý Kvint XO tady v dárkovém balení v podnikové prodejně koupíte za asi 140 korun (u nás 660, v Kišiněvě cca 220) za půllitr.

Podněstří má i několik dalších zajímavostí, které nejsou vidět na první pohled, chvilku se musíte procházet po ulicích abyste je viděli. První je fenomén "Sheriff". Představte si něco jako Agrofert. Babiš s pěticípou šerifskou hvězdou. Firma Sheriff vlastní řetězec benzínek, supermarketů, místní televizní stanici, nakladatelství, několik stavebních firem, několik autosalónů (včetně místní pobočky Škodovky), a samozřejmě reklamní agentury, lihovar, pekárny, nic menšího než místního telefonního operátora a taky několik sportovních zařízení a klubů, z nichž v Evropě nejznámější je určitě fotbalový "Sheriff Stadium" a klub FC Sheriff Tiraspol, který se občas objeví v nějaké evropské soutěži. Vedení firmy je silně propojené s místní politickou garniturou, ale to je dneska populární. Celé mi to lehce připomínalo Jižní Koreu, kde firma Lotte, kterou mimo poloostrov v podstatě nikdo nezná (narozdíl od jiných jihokorejských firem) ovládá v Jižní Koreji kde co, od instantních nudlí přes obchoďáky až po bytové domy.

Další zajímavost je podněsterská měna - rubl. Ten se nám nepodařilo vytáhnout z bankomatu (nebral naše karty) a prý to snad ani nejde - místní bankomaty jsou napojeny na Rusko a dávají i ruské rubly. Na každém rohu je ale směnárna, takže si je můžete vyměnit na rubly podněsterské. Tam samozřejmě směníte i jiné měny, optimálně dolary nebo eura (cca 1,5 rublu za 1 korunu). Měna je samozřejmě naprosto nesměnitelná mimo Podněstří, ale má jednu raritu - existují mince v hodnotách 1, 2 a 5 rublů, které jsou vyrobeny z nějakého plastového kompozitu. Vypadají trochu jako trsátka. Bohužel jsme na ně narazili až těsně před odjezdem a viděli jsme jenom jednorubly. Bankovky stejných hodnot stále kolují a je jich mnohem více.

Naší předposlední zastávkou je městská pláž na druhém břehu Dněstru. Vypadá to divně, pokud o Podněstří někdo slyšel, obvykle si myslí, že Dněstr je právě tou hraniční řekou, která toto separatistické území odděluje od zbytku Moldávie. Že vyplňuje území od ukrajinských hranic až "Po Dněstr". Je tomu tak... a není tomu tak. Na dvou místech moldavská kontrola zasahuje hluboko za Dněstr, naopak na dvou místech (celé město Bendery a pak okolí Tiraspolu) kontroluje Podněsterská Moldavská Republika (za pomoci Putinovy "Rudé armády") i území západně od řeky. A tak překračujeme lávku a pod dohledem třípatrové věže Milice se jdeme vykoupat na místní svažitou, písečnou pláž, okupovanou desítkami místních. Voda je sice teplá, ale trochu smrdí po rybách... 

Vzhledem k tomu, že nevíme, odkud odjíždí autobus do Kišiněva, ale víme, že bude zastavovat na autobusáku v Bendery, čekáme na trolejbus, který nás do Bendery zaveze (a u autobusáku stojí). Čekáme trochu déle, ale není žádný spěch. Na autobusáku kupujeme za poslední rubly pití a nějaké sušenky, a za nedlouho už stojíme na hraničním přechodu. Nová razítka do Moldávie ale nedostáváme, vlastně jsme ji nikdy neopustili. Kontrola je rychlá, pak na chvilku usínáme a když se budíme, vidíme před sebou první socialistická sídliště Kišiněva. 

Zpět k latince, zpět k rumunštině, zpět do země, kde se srpy a kladivy v devadesátých letech skoncovali.