Jako asi každému, i mě zhatila současná situace letní cestovatelské plány. Jako vždy v létě jet někam, kde není horko. To se letos tak úplně nepodařilo, Himaláje necháváme na jindy, a míříme autem do Řecka.
Cílem zájezdu není tak úplně Řecko. Jedeme tři chlapi, a nikam se neženeme. Cílem není žádný hotel na místě, cílem je jet týden do Athén, cestou se dobře najíst, ochutnat místní pivko, prohlédnout si nějaké ty místní památky bez davů, a zase jet dál. Chtěli bychom v pátek vyrazit po práci, dojet do Budapešti, pak přes Banát a Bulharsko pomalu do Athén, tam si někde jeden den zapotápět, prohlédnout nějaké základní památky, na které normálně není čas - protože co je v Evropě, na to je čas a tam se pojede až to mimo Evropu nepůjde. A teď je to tady. No a pak trajektem do Itálie, Řím, Benátky, a nějakými hezkými průsmyky Alp do Mnichova a pak do Prahy.
Ještě týden před cestou to vypadalo, že to bude poměrně snadné. Pak se ale situace začala nějak horšit. Začalo se mluvit o Rumunsku a Bulharsku, a Řecko si postavilo hlavu a jediný otevřený přechod s Bulharskem znepřístupnilo pro lidi bez testu. A protože zrovna nemáme chuť nechat si zbytečně šťourat do mozku klacíkem, vymýšlíme, kudy tudy ze šlamastyky ven. Srbsko a Severní Makedonie nepřipadají v úvahu - tam je to červené a museli bychom do karantény... velký špatný. Letecké a námořní přechody jsou ale do Řecka jaksi v pohodě - pokud tedy přijedeme trajektem z Itálie, měl by nám stačit jakýsi registrační formulář a možná nějaká rychloprohlídka, s max. 24 hodinovou karanténou. To kdyžtak nějak překousneme.
Otáčíme tedy kurz a vyrážíme směr Mnichov. Tam je první zastávka, první hotel, pivko z večerky - a spát. Na přechodu do Rakouska nic, těžký nezájem, Schengen zase funguje, až na přechodu do Lichtenštejnska ukazujeme občanky, ale, zřejmě z obavy z nákazy, si je pasovák ani nebere do ruky a jenom mává. Jsme ve Vaduzu. Ospalé hlavní městečko procházíme asi hodinu a pak se přesouváme na jih, kde je hezký, nicméně trochu zavřený hrad Gutenberg. Do Švýcarska už nic, to má spolu s Lichtenštejnskem takový svůj malý Schengen uvnitř velkého Schengenu. Projíždíme kolem Davosu a Sv. Mořice, nejhezčí úsek je ale rozhodně Bernina Pass. Ten je zajímavý hlavně tím, že spolu se silnicí se horami kroutí i úzká železnice. Která si nebere servítky, a v městečku Poschiavo jede vlak po ulici stejně jako tramvaj. Třeba i protisměrem. Cílem je dojet do Bergama, asi největšího epicentra epidemie v Evropě – které do toho první spadlo a první se vyhrabalo. Celkově měla Itálie v době návštěvy přibližně stejně případů jako mnohonásobně menší Česko.
Je tam klid, město se pomalu otevírá, pořád se hodně rouškuje, spíme v hotelu u dálnice na předměstí a další den pokračujeme do Benátek. Tam by jel za normálních okolností asi jenom masochista. I teď je tam dost lidí - ale jenom na profláklých místech, kolem náměstí Sv. Marka, u mostu Rialto, a na provizorním mostě, postaveném z pontonů, který z hlavního ostrova vede na ostrov Giudecana. Má tu být prý jen tři dny kvůli jakémusi festivalu. Právě díky festivalu je tady více lidí, než by tady bylo každý jiný víkend - je neděle. V pracovní den bez festivalu by to byla úplná balada. Pokud můžete - jeďte. Za mě Benátky velké plus, zaparkujete za šílené peníze - asi 26€/den, pak ale už nemusíte nic platit a máte celý den na procházky po stovkách mostů. Benátky nejsou hezké jenom ve čtvrti San Marko, ale prakticky všude. Vodní taxíky a vodobusy na přesun po hlavním ostrově nepotřebujete, je mnohem zábavnější všude chodit a bloudit. Kdyby to někoho zajímalo, gondola přijde na 80€ za půl hodiny a mluví se o zdražení.
Přespáváme u Sieny - rezervace děláme přes internet tak hodinku dvě před příjezdem, kdyby se změnila situace - a další den pokračujeme do Říma. Parkujeme na konci metra s nesmyslným protikovidovým systémem: sedět se může jenom na každé druhé sedačce. Stát může ve vlaku třeba tisíc lidí. Ale běda, aby se posadili.
Jinak tedy v podstatě celá Itálie jede roušky v obchodech, kostelech a dalších památkách, venku ale ne. Třetí den jedeme na Hlavu 22 celé Itálie: Vesuv. Pokladna je zavřená, lístky si můžete koupit na internetu (abyste mohli jít pěšky na kopec). U pokladny ale není mobilní signál ani wi-fi. Wifi sice nabízejí místní obchodníci, ale nefunguje. A když se vám to nakonec nějak podaří, zjistíte, že lístky jsou vyprodané, protože... to celé řídí nějaký Ital. Jedeme raději do Pompejí. Tam jsou sice taky lístky na příděl, ale dostalo se na nás. Vedro k padnutí (a bude hůř), naštěstí jsou na ulicích pítka a vody máme dost. Chtělo by se to ale osvěžit... a tak dáváme (konečně) koupačku na celkem plné pláži "mezi špičkou a patou" v městečku Metaponto. Chtěli jsme tam zakempit - když už táhneme stany a vybavení na kempování - ale celá sranda asi za 40€ vs. 60€ za třípokojový apartmán v krásném městečku Oria... nedá se svítit. Oria je super a mají tam dobrou pizzu. Jako ostatně zatím všude. Brzy ovšem přejdeme na saláty...
Ráno nás totiž čeká trajekt z Brindisi. Koupili jsme ho přes internet, neboť tudíž protože do řeckého imigračního formuláře potřebujeme čas a název lodi, na které přijedeme. V přístavu jsme brzy, jdeme se zeptat na kasu a jede nás prý 20 aut. Kapacita trajektu je hodně přes 500 aut. Tož to bude zajímavé. A je. Zabíráme šikovný stoleček u zásuvky... a široko daleko nikdo. Každé auto si udělalo někde na lodi tábor - přístupná jsou tři patra - a dodržování odstupů tady nemůže - narozdíl od metra v Římě - nic ohrozit. Jedou hlavně Bulhaři a sem tam nějaký dobrodruh - Francouz, Brit.
Před západem slunce jsme v Igoumenitse a přichází velká otázka: co s náma. Řecký formulář nám vygeneroval QR kód. Ten si po sjetí z lodi načetl týpek... a prý dobrý, vítejte v Řecku. Spadl nám diskobolos ze srdce a jedeme na hotel - který máme hned vedle přístavu. Takový menší byteček, ve kterém by se v nouzi dalo strávit oněch zmiňovaných 24 hodin. Nemusíme. Jdeme na tzatziki, maso a řecké ledové pivo. Jestli Italové něco fakt neumí, je to chlazení nápojů. V supermarketech všechno teplé, led nikde. Řekové jsou jiní fištróni, kusy ledu nám v pivu asi ještě neplavaly.
Padá rozhodnutí, že den, který jsme měli vyhrazený na karanténu, věnujeme pobytu u moře... v Bulharsku, a proto plán nijak zásadně nerozvolňujeme a míříme do Olympie. Výborná snídaně po cestě nám zvedá náladu a téměř prázdná "olympijská vesnice" je taky fajn. Roušky se musí jenom do muzea a to je - taky díky těm rouškám - na pět, deset minut. Originální a jediný pravý olympijský stadión je fajn, ale nějak se tady zrovna nic neděje (hry byly přesunuty na 2021) a tak se dost krkolomnou cestou posouváme do Korintu. Vidět tu drážku zadlabanou do skály mezi Korintským a Saronským zálivem se prostě musí. Jsou čtyři místa, kde si můžete zastavit a udělat nějaké fotky. U jednoho moře, u druhého moře, komerčně někde u dálnice a nebo u mostu pro plynovod a pěší, které je nejlepší. Je tak trochu uprostřed rumiště mezi bunkry z druhé světové, naprosto nekomerční a když budete mít trochu štěstí, budete tam sami a zrovna pojede kanálem loď. A uvidíte najednou oba konce.
Trochu nezodpovědně jsme bookovali ubytko zbytečně brzo... a teď se k němu kvůli lesnímu požáru není moc jak dostat. Místo půl hodiny z Korintu jedeme hodiny dvě. Ale nakonec jsme tam a konečně dávám pořádný řecký salát a kupuju nový klobouk, neb ten starý dovezený z Chile mi vítr schovaný ve křoví (ehm) sfouknul z lodi (rozuměj z hlavy) a pak v moři zmizel.
Ráno zase objížďkou, ale stejně chceme do Epidauru okouknout místní divadlo. Jako divadlo dobré, ale jinak nic moc. Zajímaví byli dva kluci co divadlo po večerním představení (koná se tu nějaký festival) desinfikují. Posouváme se kolem Athén zase k moři domluvit na zítra nějaké to potápění, jsme v půli cesty a tak si v Athénách dopřáváme super ubytko a dobrou večeři pod dohledem televizních kamer, které tady čekají, až v Superbu dorazí místní pravoslavný papež. Večer jsme stihli ještě Akropoli a ráno do procházíme další památky v Athénách, které jsou na společném lístku s Akropolí a jedeme se konečně potápět. Jako dobrý, pod mořem (i nad ním) mi Řecko přijde hodně stejné jako Chorvatsko. Možná trochu jiné ryby.
Večer nás chce množstvím masa zničit kavárník v motorestu u Delf, které procházíme další den ráno a pokud bych měl doporučit jedno místo v Řecku navštívit – kdyby na víc nebyl čas – byly by to Delfy. Kde je ona slavná věštírna jsme tedy přesně nevykoumali, ale zasazení památek do přírody je tu excelentní - oproti placce v Olympii nebo lesu v Epidauru. Dost bylo antiky, jdeme na něco modernějšího - kousek na sever je Meteora, soustava řeckých katolických klášterů v naprosto bizarní scenérii. O tu nám jde více než o kláštery samotné. Zpřístupněných je jich asi šest nebo sedm, ne všechny každý den, a některé mají obskurní otevírací hodiny, takže navštěvujeme dva. A fotíme ostatní z mnoho různých vyhlídek. Je už asi čtvrtý den vedro že by jeden pad, už kolem deváté ráno teplota překračuje třicítku a pětatřicet je pak skoro celý den až do tmy.
Říkali, že prý v Bulharsku je chladněji, a tak mizíme přes hraniční přechod Promachonas - tj. ten jediný správný - do Bulharska. Tam se Covid tolik neřeší, v podstatě jsme roušky nepotřebovali. První zastávka je Melnik - kdo jste četli "východní" Mayovky možná znáte. Nějaké to UNESCO, pěkné to tu je, ale na turisty to moc připravené není - žádný bankomat na přechodu, žádný tady (jediný je mimo provoz), a tak nemáme ani vindru a s tím se špatně operuje. Jedeme dál a navštěvujeme v Bulharsku hlavně místa, kde je chladno - jeskyně. Těch je tu požehnaně a za vidění stojí všechny, které jsme navštívili, postupně Ďáblovo hrdlo, Jahodinská (s nedalekým výšlapem na Orlovo Oko), Devětaška, Prochodná a Magura, kde nás jedinkrát v Bulharsku donutili rouškovat a navíc nejzajímavější část jeskyně s jeskynními malbami byla zavřená, protože... Covid.
Den u moře si dopřáváme v Pomorie, je to třináct let co jsem tu byl a hodně se toho změnilo. Jak celé Bulharsko vypadá jako devadesátky, tak u moře je to jinak. Ale pořád je tu levně, pivo na pláži - když trošku pohledáte, může být za 35 korun. Zbývá posledních pár dní na cestu domů. Zastavujeme na několika zajímavých místech, zejména komunistický monstrnesmysl Buzludža na jedné z hor by byla škoda vynechat - zejména pokud máte rádi chátrající komunistické monstrnesmysly. Přechod do Rumunska bez nějakých byrokratických opletaček. Další den zastavujeme na dunajské přehradě Železná vrata, kde je malé muzeum a dostanete se i do prostoru turbín. Přehrada má výkon jako Temelín. U přehrady (ne hráze, ale vodní plochy) leží v kopcích vesnička Tisové Údolí, jedna z cca desítky obývaných Čechy. Dáváme tam v hospodě točenou kofolu a guláš (je třeba začít odvykat balkánskému sýru a olivám), a jedeme se ubytovat do Aradu, abychom v neděli, poslední den cesty, mohli přejet Maďarsko na jeden nádech.
Maďaři totiž zařadili Rumunsko (i Bulharsko) na červený seznam... V těch semaforech aby se prase vyznalo. My to ale víme, víme, že nás pustí, ale nejspíš nás na hranici budou zdravotně kontrolovat a dají nám podepsat papír, že se nebudeme odchylovat od trasy, využívat budeme jenom dálnice a odpočívadla vyznačená na mapce a co nejdříve budeme z Uher pryč. Taková jsou ve zkratce pravidla dopodrobna popsaná na webu našeho Zamini. V reálu: nic. Doklady, jeďte. Ani pasováci a celníci neměli roušky. Koukli do kufru - jako to na RO/HU přechodech dělají odnepaměti - a už si to frčíme k Budapešti. Nikdo nás neinformoval o tom, že jsme v režimu "humanitárního koridoru" a že se v zemi nesmíme zdržet, jen jí projet. Stejně tak nikdo neinfomoval Rumuny, Bulhary a všechny ostatní okolo nás v autech s německými SPZ. Opatření na papíře. Ani to ne vlastně. No co už.
Maďary je dlužno pochváliti za konečně dostavěnou dálnici M15 (dvacet let provozovanou s jedním pruhem v každém směru) do Bratislavy. Nelze je ale pochválit za množství vos, které nám na jednom z vyvolených tranzitně-covidových odpočívadel kazily snídani. No a pak samozřejmě D1... dvě největší komplikace dovolené na poslední chvíli: vosy a D1. A pak už matička Praha, Podolí, lékarna...
PF (Post Factum): Přijeli jsme v neděli po obědě v motorestu na D1 do Prahy. Od půlnoci na pondělí dává ČR Rumunsko do klatby, tj. na červený seznam. Nevím, jak se to pozná, na dobrovolné sebeudávání Čechy moc neužije... každopádně my jsme to stihli. Tak snad se na nás nesesype kamení jako na únorové lyžaře v Itálii.
