S rozvojem nízkonákladových letenek jistě mnoho českých a slovenských cestovatelů a turistů navštívilo Maroko, jednu z nejdostupnějších, jak časově, finančně, tak i vízově, zemí na africkém kontinentě. Tanger, Fez, Marakéš, Casablanca, Agadir, to jsou oblíbené "exotické" destinace evropských turistů. Co je ale dále na jih?
Západní Sahara byla do poloviny sedmdesátých let španělskou kolonií. Španělsko se poté pod tlakem mezinárodního společenství stáhlo, a ponechalo Západní Saharu coby samostatný stát svému osudu. Stát dvakrát větší než Československo, s pouhými několika stovkami tisíc obyvatel - rybářů, pastevců velbloudů. Stát natolik zranitelný, že si ho téměř okamžitě po odplutí Španělů "rozebraly" okolní země - Maroko a Mauritánie. To se nelíbilo místnímu hnutí Polisario (zjednodušeně Lidové hnutí za svobodu Západní Sahary), a během pár let odsud vypudilo Mauretánii, čímž si moc nepomohli, protože na její místo nastoupilo silnější a bohatší Maroko.
Od té doby se Maroko všemi silami snaží, aby svět vnímal Západní Saharu jako integrální součást jeho území, což se mu ale příliš nedaří. Navíc situace mezi oficiální vládou a územím podél alžírské a mauretánské hranice, kde Polisario vyhlásilo Saharskou Arabskou Demokratickou Republiku (SADR), je přes současné příměří stále napjatá. SADR je od zbytku území oddělen pískovým valem, který zbudovalo Maroko, které se snaží podporovat osidlování zbytku území, například poloviční cenou benzínu, a tak má Západní Sahara v současnosti asi půl miliónu obyvatel, z toho asi polovinu v hlavním městě - Laayoune. Nemá to ale jednoduché, jak název tohoto "státu" napovídá, země tady není příliš úrodná. Ani shovívavá.
Hlavní město je poměrně netypicky, nebo spíše nešikovně, umístěno ve vnitrozemí, a do přístavu je to z města půlhodinka po dálnici. Kromě této rychlostní komunikace stojí za zmínku silnice N1, vedoucí z Maroka přes hlavní město a přístavy v Bojdouru a Dakhle, přes obratník raka, na jih k hranicím s Mauritánií. Tisíc kilometrů dlouhá asfaltová silnice na úrovni našich silnic druhé třídy, je jednou ze tří hlavních tras, kudy lze překonat Saharu při cestě na jih Afriky. Další nejbližší silnice vede přes Alžírsko do Nigeru, a třetí přes Egypt a Násirovo jezero do Súdánu. Víc rozumných tras není.
Naštěstí Maroko úspěšně předstírá, že jedete po jeho území, a tak vám cestu, až na zvýšený počet policejních checkpointů, nijak nekomplikuje. Nikde nezjistíte, jestli jste ještě v Maroku, nebo už na Západní Sahaře. Je zde i dostatek čerpacích stanic, dokonce i poslední bezolovnatý benzín před cestou na jih. Narazíte na solidní ubytování, dokonce kempy a pláže. Hlavní silnice stále vede podél pobřeží, pořád máte mobilní signál, a prakticky není kam odbočit. Jedinou výjimkou je město Dakhla, které je trochu mimo na poloostrově. Z Dakhly se Maroko snaží udělat Mekku různých wind, kite a jiných surferů, k čemuž okolní terén a pláže, a zejména neustálý vítr, přímo vybízí.
Silnice N1 nás po dvou dnech ná Západní Sahaře dovedla k jednomu z nejpodivnějších hraničních přechodů světa. Marocká část není nikterak komplikovaná. Potřebujete papír o dovozu auta, kterým jste do Maroka přijeli, a bude provedena kontrola, že tímto autem opět odjíždíte. Nějaká ta razítka, a tím je Maroko za vámi. Začíná největší omyl OSN. Cesta-peklo. Země nikoho.
Oficiálně nárazníková zóna kontrolovaná OSN, nicméně vojáky OSN tady nejspíš nikdo nikdy neviděl. Čtyři kilometry země, kam nesmí vkročit ani Maroko, ani Mauretánie, podle některých map je území součástí SADRu. Žijí v něm lidé, místní berbeři/banditi, neplatí tam zákony, neexistuje právo, za to je tam hodně zaminováno. A tudy musí projet všichni, od kamiónů obchodníků s rybami, přes francouzské karavanisty, až po nás, účastníky rally Budapešť-Bamako. Čtyři kilometry stezek, písku, skal, jsou odkladištěm všeho, co legálně může Maroko opustit. Skládka, autovrakoviště, ráj pojistných podvodníků.
Pokud neznáte nejlepší cestu, neumíte jezdit v písku a nemáte čtyřkolku, můžete snadno zapadnout, tak jako my s naším Favoritem. Z ničeho nic k vám přispěchají místní "banditi", kteří vám za pár euro z písku pomůžou. A tak můžete zapadnout o kus dál znovu. Zvláštní místo, které nám sebralo hodinu času, a nejspíš se sem nebudeme hned tak vracet. Možná by OSN mohla postavit kus cesty. Ale proč? Už to tady takhle funguje desítky let. Tak proč to vylepšovat? Proč to měnit? This is Africa! Překročením hraničního pásma totiž končí legrace. A začíná Mauritánie. Země větší, než Německo a Francie dohromady, s pouhými čtyřmi milióny obyvatel. V Maroku nám bylo hej, ale v Mauritánii končí všechna sranda. Ale o tom až zase někdy příště.
