Co si budeme nalhávat, o historii území mezi Řeckem a Perskou říší před naším letopočtem toho moc nevíme. Války, království, přelévání moci na tu či onu stranu. Řím, Řecko, Arménie. A jedna z nejpodivnějších památek UNESCO.
A to jsem vynechal Parthskou říši, státní útvar přibližně na území dnešního Íránu (a velké části okolních zemí), který nahradil (na několik set let) Perskou říši. Tu Perskou říši, kterou jsme řešili v dějepise: války s Řeckem - Thermopyly, Salamína, běh statečného chlapíka z Marathónu do Athén. A pak jsme se v dějepise přesunuli jinam. Do Evropy, a Malá Asie jaksi přestala pro nás dvanáctileté žáky existovat.
Jenže ona samozřejmě nepřestala. Různé národy, králové, generálové, nadvlády Arménů, Římanů, Peršanů a dalších, se tady střídaly jako na běžícím páse další dva tisíce let. A není cílem tohoto článku se v tom babrat.
Královstvím, o kterém jste nejspíš nikdy neslyšeli, bylo Kommagene. Stát existoval něco přes dvě stovky let na přelomu našeho letopočtu a sloužil jako nárazníkové pásmo mezi zmíněnou Parthskou říší, Arménií, Sýrií a na západě říší Římskou, do které se Kommagene za vlády Tiberia, Caliguly, Claudia a nakonec Vespasiána víceméně násilně nenásilně včlenila.
Na království Kommagene by dnes pravděpodobně nikdo nevzpomněl a i já jsem si výše uvedené řádky načetl z wikipedie, protože jsem o tomto "neznámém místě 5" sám slyšel poprvé až před několika lety. Zbyla po něm totiž jedna zásadní památka, která je natolik unikátní, že byla zařazena na seznam kulturního dědictví UNESCO: Hora Nemrut.
Na 2134 metrů vysoké hoře byla dle historiků v roce 62 před n. l. vybudována kruhová mohyla o průměru 152 metrů a výšce 49 metrů, která, ač zbudována v podstatě z volně ložených kamenů, stále odolává povětrnostním podmínkám. Samotná mohyla by měla ukrývat hrobku krále Antiocha I., hrobka ale zatím nebyla nalezena.
Zajímavější než samotná mohyla jsou dvě terasy (jsou vlastně tři, ale dvě jsou zajímavé), na kterých stály sochy bohů. Kromě samotného krále Antiocha nacházíme i mix tří náboženství a kultur: řecké, arménské a íránské. To není úplně standardní, ikdyž třeba i v mnohem slavnějším Pergamonu jsme našli egyptské prvky.
Původní sochy byly 8-9 metrů vysoké, dnes jsou bohužel poničené a hlavy jsou sejmuty z původních trůnů. Co je na celé hoře nejzajímavější je její poloha. Od nejbližší vesnice jedete půl hodiny zatáčkami do kopce po zámkové dlažbě nahoru, a pak jedete zase do další vesnice půl hodiny dolů, opět po zámkové dlažbě . Ta je v centrech Tureckých měst celkem populární, nikde jsme ale neviděli desítky kilometrů dlouhý úsek jako tady.
Na vrcholu nás zastihlo krásné počasí, ale zima a silný vítr. Dosud jsme v Turecku chodili v kraťasech a tričku, tady to bylo na dlouhé kalhoty a větrovku. Foukalo opravdu pořádně. Ale zase tady skoro nikdo nebyl.
Návštěvnické centrum a pokladny jsou na spodním parkovišti, odsud asi za lepších časů jezdí kyvadlová doprava na "vrchol", resp. horní parkoviště. Vzhledem k mizivému počtu několika aut jsme na vrchol mohli vyjet autem vlastním. A i odsud je to na vrchol kopce (tedy na úroveň soch a základů mohyly) dobrých 15-20 minut chůze do kopce.
Takhle nějak bych si asi představoval Olymp. Vysokou horu, daleko od civilizace (nejbližší město je Adiyaman, cca 75 km a asi hodina a půl autem), na kterou vystoupit bude pro poutníka svátkem (a to je i teď, kdy pod vrchol dojedete autem). Samozřejmě se sochami bohů na vrcholu. Zeus (podle zoroastriánské tradice Ahura Mazda), Herkules (Artagnes) a další sochy, hlídané sochami lvů a orlů.
