Osm hodin jízdy autem severně od Mexico City leží místo, o kterém jste nejspíše nikdy neslyšeli. Uprostřed neprostupné džungle a hor je zahrada, která - kdyby byla v Evropě - bude v učebnicích a obležená davy turistů. Ale není.
Hodně států má nějakou přírodní bariéru a hlavní město schované uprostřed v úrodné nížině. Řekněme ČR - hory podél hranic, a důležitá města v údolí mezi nimi. Mexiko to má úplně opačně. Hlavní město leží na náhorní plošině ve 2000 metrech nad mořem, zatímco všemi směry je oceán. Příjemné horské klima se tak směrem kamkoliv postupně mění v džungli s vysokou vlhkostí, kterou máme tak nějak podvědomě asociovánu s mayskými památkami. Pyramidy, jaguáři, bujná vegetace, voda.
V tomto biotopu se zřejmě zhlédl i jistý anglický gentleman Edward James. Obdivovatel děl dadaismu a podporovatel surrealismu investoval zděděný majetek do umělců jako Salvador Dalí a další surrealistů, a kupoval jejich díla.
Po druhé světové se zamiloval do Mexika a nějakou shodou okolností objevil městečko Xilitla, kde koupil třicetihektarový pozemek, kus pralesa s potůčky, malými vodopády, bujnou vegetací i faunou, a v průběhu let jej začal přetvářet ve své životní dílo a svůj domov. Padly na to velké části jeho dědictví a postupně s velkým ziskem prodával i obrazy, které nasbíral. Zaměstnával po čtyřicet let desítky místních dělníků a i po své smrti v roce 1984 jeho dílo přitahuje turisty, zejména místní, do této oblasti a tak vylepšuje ekonomickou situaci městečka Xilitla.
Ve svém deníku jsem při psaní článku našel krátký popis, který zahradu i s odstupem více než roku stále perfektně vystihuje:
...zkuste si představit díla Salvátora Dalího a řízněte to Elonem Muskem. Prostě týpek, co nevěděl co s prachama, si tu koupil pozemek a vystavěl na něm betonové dalíovské holostavby. Takové neobyvatelné nesmysly plné oken schodišť a fontánek, ale často prosté podlah, zdí... no musí se to vidět...
My sem přijíždíme po dvou týdnech v Mexiku když už si myslíme, že nás tam nemůže mnoho překvapit. Je rok 2021, turistů je málo, je Covid, nosí se roušky a kamkoliv přijedeme, jsme tam sami nebo téměř sami. Nečekáme, že nás překvapí surrealistické městečko Xilitla a to ještě dříve, než samotnou zahradu spatříme.
Problém první: Cesta k zahradě je uzavřená. Pracují tady cestáři, asi se cesta asfaltuje. Tudy neprojedeme. Vysvětlují nám, kudy se k zahradě dostat, jenže je ten popis ve vesnické španělštině a já příliš nehovím ani té učebnicové. Rozumím 80%, ale ne dost na to, abychom k zahradě trefili. Nějak se ale doptáme a přes půl Xilitly velkým, snad desetikilometrovým obloukem, přijíždíme po staré šotolinové cestě k bráně a pokladně.
Říkal jsem, že je Covid? Kamkoliv jsme přišli, všichni nás rádi viděli, o turisty je nouze... ne tak tady. "Máte lístky?", ptá se pokladní pohrdavým tónem, jakoby už znal naši odpověď. "No nemáme", odpovídám za hrkotavého zvuku obracení očí pana pokladního v sloup.
"Musíte si koupit lístky na internetu", říká nerudný domorodec, a my tak vytahujeme telefony a jdeme googlit. Zjišťujeme, že lístky na dnešek nejsou. Až na zítřek. Ptám se opět nerudného pokladního, co máme dělat, že lístky na dnešek na internetu nejsou. "Jasně že nejsou, lístky na dnešek se prodávají na kase". Doprdeleprácehlavadvacetdvauž! "Tak nám je prodejte.".
"Ne tady na kase". No jasně, to by bylo příliš jednoduché, příliš málo surrealistické. "Musíte do centra, na náměstí. Tam je dřevěná bouda, tam se prodávají lístky na dnešek." Asi pět kilometrů odsud. Pakárna, naštěstí máme auto. Být tady tak odkázán na MHD a taxíky, tak to popojíždění po městě přijde pěkně do peněz.
Opět krátký záznam z deníku, lépe bych to nevystihl:
Jedeme. Není to tak snadné. Na náměstí vede ulice tak strmá, že to prostě naše Aveo na jedničku nevyjede. Musíme couvat dolů, a oklikou. Takových ulic je ve městě více, ale nakonec náměstí najdeme. Jen je tu všude zákaz zastavení. Zastavuju na zákazu zastavení, ...
Xilitla je město neuvěřitelně kopcovité. Jedno z nejkopcovatějších míst, jaké jsem kdy viděl. Chtělo by to pořádné auto a ne levný městský sedan. My ale máme levný městský sedan. Dosud nám stačil. Tady nestačí.
Aby surrealismu nebylo málo, není na náměstí jen jedna dřevěná budka s prodejem lístků, ale hned dvě. V té první vám vysvětlí, že se lístky prodávají v té druhé. V té druhé nám místní vidláckou španělštinou popíší cestu k zahradě (kterou už známe) a do toho přimíchají informaci, že teda mají listky na třetí. Máme tedy ještě čas na oběd. Ten se koná v takovém městském foodcourtu, dáváme si tacos a platíme za ně ... vhozením peněz, mincí i bankovek, do kádinky s jakýmsi roztokem. Asi anticovidové opatření.
Stíháme ještě v jedné z restaurací u kasy vymačkaný limonádový fresh a pak už nás čeká asi hodinový výklad místního borce v ultrarychlé španělštině. Jenže naše španělština není na úrovni akademických debat o avantgardní architektuře. Informace v tomto článku jsem tak povětšinou dohledával různě po internetu. V zásadě se dá hodinová přednáška popsat několika fotografiemi nebo třetím úryvkem z mého deníku:
Představte si Roklinku z Jacksonova Pána Prstenů říznutou Avatarem. Těžko, hodně těžko se to popisuje.
Návštěva tohoto města a místa rozhodně stojí za to. Jen se musíte připravit na zelené surrealistické peklo. Uzavřené cesty, kopce, které nevyjedete, kasy, které neprodávají lístky, jiné kasy, které vás posílají na další kasy a španělštinu, které nebudete rozumět. Edward James by na dnešní provozovatele svého životního projektu byl jistě hrdý.
PS: Pokud by vás zajímala další neobvyklá místa, která jsme při cestě po Mexiku navštivili, je stále ještě na pultech (posledních pár dní) listopadové číslo časopisu Lidé a Země, kde jsem svým povídáním zabral 11 stran.
