Na pomezí Zambie a Zimbabwe, a co by kamenem dohodil z Botswany a Namibie, se rozkládají možná nejkrásnější a nejzajímavější vodopády světa - Viktoriiny vodopády. A přesto je většina světa zná jenom z hodin zeměpisu.
Niagarské vodopády jim nesahají ani po pás. Když píšu "ani po pás", tak si troufám si tvrdit, že to můžu srovnat velmi dobře, viděl jsem oboje s odstupem jenom pár měsíců. Ty Viktoriiny jsou zajímavější nejenom velikostí, ale zejména zasazením do panenské přírody, Niagary jsou sice také v džungli, ale bohužel v džungli velkoměsta.
Získat informace o parkování, hraničních přechodech v okolí, vízech, vstupném a podobně, ale v Africe není nikdy úplně jednoduché. Tak jak to tam vlastně funguje?
Nejjednodušší způsob, jak si Viktoriiny vodopády prohlédnout, je doletět na jedno z blízkých letišť, v zambijském městě Livingstone, nebo zimbabwském městě Victoria Falls. Na obou můžete dostat vízum po příletu bez potřeby něco předem hlásit (v Zambii tu možnost máte, ale na hranicích to neřešili, asi na tom netrvají). V Zambii vás to bude stát 50 dolarů, dvouvstupní 80 dolarů. V Zimbabwe je to levnější jednovstupní vízum stojí 30 dolarů, dvouvstupní 45 dolarů. Amerických, samozřejmě. Těmi se platí jak na přechodu, tak i přímo v Zimbabwe. V Zambii je nejjednodušší vybrat místní Kwače z bankomatu, ale vstup k vodopádům, víza i taxíky zaplatíte i v dolarech. K tomu později.
Na Zimbabwské straně je parkoviště, nic moc velké, pro několik desítek aut, ale bohatě stačilo. Parkovné se neplatí, ale není možné nechat tam auto přes noc. Vodopády od cesty a parkoviště odděluje les, do kterého je jenom jedna brána s kasou. Tam zaplatíte jako bílí turisti 30 dolarů, místí platí méně, a můžete si projít maličké muzeum a další obchůdek se suvenýry (na parkovišti jsou jich desítky).
Od brány vedou cestičky doprava, na "horní tok" Zambezi, a doleva, k hraničnímu mostu. Oba chodníky vás nakonec dovedou až k vodopádům, na "magistrálu", která se vine od jedné vyhlídky ke druhé po hraně propasti, do které, na protější straně, Zambezi padá. Pokud budete mít štěstí - jak se to vezme - a Zambezi bude v plném proudu, tak si to užijete. Voda stříká všude, odráží se od skal a přes modrou oblohu vytváří déšť, mlhu, mraky. Ale blbě se fotí. Pokud budete mít stejné počasí a stav vody jako my, budete pravděpodobně v cíli cesty pěkně mokří. Naštěstí v africkém počasí je to nejmenší problém, než dojde zpět k bráně a k autu, koridorem naháněčů do obchůdků a prodejců sošek a starých zimbabwských peněz, budete rychle osychat.
Na Zambijské straně je areál o dost menší, ale taky má své kouzlo. Vstupné je 20 dolarů, a hlavním lákadlem je most přes jedno z ramen řeky. Tedy spíš lávka. V našem případě průchozí sprcháč. Za pár desítek sekund, které potřebujete k jeho překonání, můžete zase ždímat své oblečení. Nemá to ale moc cenu. Most totiž vede v podstatě na ostrov, a budete se muset stejnou cestou vracet. A ždímat znovu. Velmi intenzivní zážitek, a úplně jiné pohledy na vodopády. Neuvidíte tady bílou, stovky metrů dlouho padající stěnu vody a pěny jak z protější strany, ale rozhodně nebudete investovaných dvaceti dolarů litovat. Všude kolem sebe uvidíte duhy, a když si nedáte pozor, budete mít duhu i v pase. Pokud můžete, nechte si ho raději na hotelu, nebo ho dobře zabalte.
Mezi zambijskou a zimbabwskou stranou vede most, který sdílejí pěší, auta a vlaky. Zní to dost hrozně, ale provoz není velký. Můžete jít pěšky, je to tak kilometr, a i když se vám dost možná budou nabízet taxikáři, nemá to moc smysl, leda byste měli víc zavazadel a nebo bylo pekelné horko, což v našem případě nebylo. Pasovky jsou jednoduché, vyřídíte vízum, zaplatíte, dostanete razítko, v podstatě na obou stranách je to stejné. Nezapomeňte se zeptat na gate pass, jeden za celou skupinu, papír, který vám povolí opustit prostor hraniční kontroly. Pokud přiletíte do jedné země a budete si chtít vodopády prohlédnout z obou stran, a zase se vrátit, potřebujete od první země vícevstupní vízum. Pokud pojedete ze Zimbabwe do Zambie a zase zpět, a v Zambii nebudete spát, ale stejný den se vrátíte do Zimbabwe, můžete na přechodu získat levnější (20 dolarů) jednodenní vízum).
Na obou stranách jsou vám k dispozici drahá lákadla jako rafting, bungee jumping (ten je na hraničním mostě) a jemu podobné adrenalinové aktivity, výlety helikoptérou nebo letadlem, procházky se lvy a podobně. Nic z toho jsme nevyužili, ceny za cokoliv z výše uvedeného jsou od sto dolarů nahoru.
Viktoriiny vodopády stojí za vidění, i kdybyste si měli udělat výlet ze sousední Botswany nebo Namibie. Z Botswany máte v podstatě možnosti dvě, můžete jet přívozem do Zambie a dále taxíkem, nebo po souši do Zimbabwe (a dále taxíkem), případně si v obou případech zaplatit cestovku, a nemusíte se o nic starat. Trochu nuda, ale co už.
Z Namibie se snáze dostanete do Zambie, přímý přechod do Zimbabwe není. Nic vám ale nebrání si přejít u vodopádů hraniční most a vyřídit si Zimbabwská víza.
Samotná města Livingstone a Victoria Falls jsou poměrně malá, nic moc zajímavé v nich nenajdete, ale jsou dobrý odrazovým můstkem pro průzkum vzdálenějších míst. V Livingstonu je etnografické muzeum, před kterým stojí busta Emila Holuba, autora první mapy Viktoriiných vodopádů. V obou městech najdete všechny kategorie ubytování, spoustu drahých atrakcí, o kterých jsem už psal, restaurace a supermarkety, kde se můžete zásobit před cestou do národních parků.
Není nemožné naplánovat si okruh Namibie-Zambie-Zimbabwe-Botswana, se začátkem kdekoliv, jen je třeba pamatovat na vízová omezení, zejména v případě Namibie, kde není možné získat víza na hranicích.
Viktoriiny vodopády jste mohli na fotkách a pohlednicích vidět tisíckrát, stejně tak jste asi tisíckrát viděli lva, slona nebo žirafu. Ale vidět je na vlastní oči je něco úplně jiného. A to všechno během pár dní, botswanské národní parky Moremi, Chobe, zimbabwské Hwange, a Viktoriiny vodopády, jsou jenom kousek od sebe. A opravdu stojí za vidění.
