V minulém článku jsem nastínil, že když se chce, lze zorganizovat safari za polovinu ceny, kterou po zvířenychtivých turistech chtějí naše cestovky. Dnes bychom se mohli podívat na jednotlivé tanzanské národní parky blíže.
Drtivá většina provozovatelů služeb, od restaurací a hotelů až třeba po národní parky se na svých webových stránkách nedokáže vžít do role zákazníka nebo návštěvníka. Málo kdy se dozvíte, jak to tam chodí, kde zaparkovat, jak se dá platit, jak vypadají pokoje nebo jaké trasy si můžete projít/projet. Jak se v místě chovat, co dělat, co nedělat, kde si dát svačinu a jestli a kde najdete třeba obyčejné WC. Tanzanské parky nejsou žádnou výjimkou, naopak. Čím dále od Evropy, tím se většinou z webových stránek provozovatele dané služby dozvíte méně informací. Platí to pro Ameriku stejně jako Asii nebo Afriku. Provozovatel totiž ví, jak to chodí, a obvykle mu nedojde, že hosté tápou nebo se ptají na stále stejné věci.
Dnes bychom si tedy posvítili na pět národních parků v Tanzánii, něco si o nich řekli a podobně jako v různých recenzích si shrnuli klady a zápory pro cestovatele, který přiletí a odlétá z/na jednou ze dvou letišť v Arushi a nemůže si třeba parky projet všechny. Pořadí parků v tomto seznamu je víceméně náhodné, resp. jsou v tom pořadí, v jakém jsme je navštívili my v září 2020.
Při naší cestě - a i v tomto článku - jsme se záměrně vyhnuli hlavním - a předraženým - lákadlům země: parku Serengeti a kráteru NgoroNgoro. Stejně jako Česko není jen Hrad, orloj a Karlův most, tak i Tanzánie může nabídnout více, než se zdá.
Co mají všechny parky víceméně stejné, je proces vstupu. Na bráně musíte ven z auta (počítám variantu po vlastní ose autem z půjčovny), do nějaké kanceláře, tam zaplatíte (50 nebo 35 dolarů plus daň za osobu a den), zaplatíte za auto (cca 10-20 dolarů podle velikosti). Vše zásadně kartou. Dostanete nějaký papír který odevzdáte (nebo taky ne) na bráně parku (klidně o pět metrů dále) při vjezdu a druhý, který odevzdáte při výjezdu. Dle ochoty personálu (rangerů) dostanete školení, jak se máte v parku chovat, co je tam zajímavého k vidění, kudy jet, kudy nejet atp. Shodné je taky to, že místní platí zlomek toho, co vy. Žádní místní sem ale nejezdí, a stejně tuto skutečnost nijak neovlivníme.
Všechny zmíněné parky jsou s opatrností v období sucha sjízdné bez nějakých větších zkušeností, nikde jsme nenarazili na hluboký písek nebo bahno. Čím vyšší auto, tím lepší, oktávkou bych nechtěl jet žádný z nich (oproti parkům na jihu Afriky jako Etosha, Hwange nebo Kruger které se dají projet běžným osobákem). 4x4 není striktní podmínkou. V období dešťů to bude zřejmě jiná písnička. V každém parku určitě narazíte na cestu, na které si řeknete: do toho nejdu, tohle to auto nedá, dál nejedu. Prostě se otočte a jeďte zpět nebo jinudy. Není čas na hrdinství. Nepřítelem na hlavních cestách je korugace neboli roleta, vedlejší cesty - byť celkově horší - jsou obvykle bez rolet.
Arusha National Park
Park má dva vstupy, severní a jižní, pro běžného smrtelníka je praktické přijet jižním vstupem a jižním vstupem se zase vrátit do civilizace. Park se skládá ze tří částí. Západní polovinu vyplňuje hora Meru, "Malé Kilimandžáro". Taková zkušební, aklimatizační hora (4556 m n. m.) vhodná pro všechny, kteří se chtějí vydat na Kilimandžáro (5885 m n. m.) a potřebují se trochu rozdýchat. V této části je jen jedna cesta pro auta (do "základního tábora") a musíte mít speciální povolení tam jet a na horu šplhat. Neměli jsme to v plánu.
Východní polovinu od západní odděluje hlavní silnice (není asfaltová). Rozdělil bych ji na jihovýchodní a severovýchodní část: V jihovýchodní čtvrtce parku najdete kráter Ngurdoto. Do samotného kráteru se nedá, ale po jeho obvodu vede silnice. Některé, asi starší, mapy zobrazují silnici dookola kráteru, reálně ale cesta kolem dokola není průjezdná a můžete tak jet kousek (pár kilometrů) na jih a kousek na sever. Na obou větvích jsou vyhlídky (musíte trochu popojít od auta, ale s tím se tady evidentně počítá), uvidíte opice, na dně kráteru pláň se zvířaty - ale jsou strašně daleko. Hodí se dalekohled.
Severovýchodní část parku pak tvoří oblast jezer. Na tu si vyhraďte nejvíce času, je zde hodně cestiček, některé slepé, můžete objíždět jezera a kochat se zvířenou. Park asi není tak úplně na celý den (otevřeno bývá v podstatě od úsvitu do soumraku), pokud samozřejmě neplánujete výstup na Mt. Meru.
Pro:
Vzdálenost od Arushe (1 hodina)
Zajímavé scenérie (při dobrém počasí můžete vidět Kilimandžáro)
V parku (pod kráterem) je malé muzeum - zdarma, tj. v ceně vstupného.
Proti:
Vyšší cena
Špatné cesty
Menší park
Mkomazi National Park
Méně známý park přímo na hranici s Keňou, kde plynule přechází (cesta tam nevede, ale přechází tam zvířata) ve známější keňský národní park Tsavo.
Do parku vede několik bran, ale praktické jsou jenom dvě západní, protože park je opravdu hodně velký a při průměrné rychlosti třeba 15 km za hodinu (pokud nebudete fotit a zastavovat tak možná i 25 km/h) se park nedá projet celý. Použitelná je tedy hlavní brána Zange u městečka Same (kde se dá šikovně přenocovat), případně brána Njiro, odkud vede (prašná) silnice jak do Same (cca hodinu), tak do městečka Mkomazi (cca dvě hodiny od brány).
My jsme původně měli velké oči s tím, že dojedeme až ke třetí bráně, ale uzemnil nás už ranger u vstupu, že prý ve východní části parku jsou špatné cesty (s ohledem na naši Toyotu Rav4) a je to daleko. Měl pravdu, špatné cesty byly i v západní části - zejména v příhraničních oblastech s Keňou.
V parku jsou dvě rezervace pro chov/záchranu nosorožců, bohužel je tam nějaký speciální permit - opět těžko říci, jak to tam funguje, takže nosorožce jsme neviděli.
Nedaleko letiště na úrovni brány Njiro je návrší se stanicí rangerů. Zaparkovali jsme, čekali, jak říká klasik, že nás vyhodí nebo aspoň zastřelí, ale pozvali nás dál, nechali nás u sebe najíst, zajít si na záchod, pokecali jsme... zastavte se taky a třeba jim dovezte nějakou drobnost.
Pro:
Dá se parkem "projet a vyjet jinudy"
Nižší cena
Šance vidět nosorožce (zeptejte se na bráně co a jak)
Proti:
Většina cesty z Arushe do Same je hrozná (provoz, policajti, retardéry, radary)
Méně zvířat
Málo cest
Některé cesty ve špatném stavu
Mikumi National Park
Tenhle park má hodně specifik. V podstatě na internetu neexistuje žádná pořádná mapa. Parkem vede hlavní silnice (asfaltová) z Dar Es Salaamu do Iringy, po které jezdí hromada náklaďáků. A pobíhají kolem ní i po ní zvířata. V podstatě pokud chcete opravdu extrémní "Safari pro chudé", můžete cca 50 km silnice parkem brázdit zadarmo sem a tam a většinu zvířat, kvůli kterým jste sem přijeli, uvidíte. Nesmí se tady ale (zbytečně) zastavovat a fotit. A při sedmdesátce toho moc neuvidíte. Hodně velký pozor si dávejte po tmě. Za sražení zvěře jsou astronomické pokuty.
Turisticky zajímavá část parku začíná bránou cca 20 km východně od městečka Mikumi (v okolí kterého je hodně možností k přespání), a celá se rozkládá severně od hlavní cesty.
Park má oproti ostatním jiný systém značení. Lepší. Velké křižovatky jsou označeny čísly, na mapě i v terénu. Mapu dostanete (nebo si vyfotíte velkou) na bráně. Stejně jako pro ostatní parky ale doporučuji aplikaci Maps.ME se staženými mapami Tanzánie. S tou nezabloudíte. Ranger na recepci vám doporučí, kudy se vydat. My jsme to natáhli víc na sever a nelitujeme - bylo tam hodně žiraf a sloni. Základem je ale okolí tzv. Hippo Pools. Dvě jezírka, kam "ptáci laně chodí pít" a hroši a krokodýli se válejí. Tam toho uvidíte asi nejvíc. Zajímavé je i okolí odpočívadla "Poacher's hide" (Pytlákův úkryt). Tam je dobré naplánovat si oběd, je tam přehledně vidět, že se neblíží žádná nebezpečná zvířena, a ve stínu statných baobabů můžete dát sváču. Jak kdo chce - hotely nabízejí obědové balíčky (+-10 dolarů), my jsme volili obědové banány (1 Kč/ks).
Od parku jsme nic moc nečekali a byli jsme překvapeni. Tarangire - viz dále - je asi celkově lepší, ale Mikumi má rozhodně body za snahu a kdybych byl časopis, dal bych mu ocenění "Tip čísla" nebo tak něco.
Pro:
Cena
Solidní cesty a značení
Příjemná posádka brány
Bufet u brány
Viděli jsme 3 lvy
Viděli jsme hrochy a krokodýly (jinde ne)
Obrovské stádo buvolů (stovky kusů)
Proti:
Straaašně daleko od Arushe (2 dny)
Lake Manyara National Park
Park Lake Manyara je takový "třetí vzadu" cestovek, které organizují zájezdy do Serengeti a NgoroNgoro. Hlavní brána je u městečka Mto Wa Mbu. Nejturističtější místo celé Tanzánie. Arusha je sice "Safari Capital of Tanzania" ale Mto Wa Mbu je takový ten turistický Český Krumlov, americký Moab nebo kambodžský Siem Reap. Nikde jinde totiž nenarazíte na takové množství (samozvaných) směnáren, turistických obchodů a naháněčů. Koupíte všechno od magnetek za dolar po diamanty (tanzanity) za tisíce. Pokud nemusíte, Mto Wa Mbu se (nějak, nevím jak) vyhněte.
Park Lake Manyara leží, jak už název napovídá, u jezera Manyara. Nebo vedle něho (západně od jezera). Nebo pod ním. Značná část cest a míst, kam jsme se v parku chtěli podívat (na základě mapy z internetu) totiž leží pod hladinou jezera, které se jaksi asi rozpíná a pomalu zaplavuje park.
Parkem se teoreticky dá projet od severu k jihu, kde by měla být brána a dále cesta na hlavní silnici Dodoma-Arusha. Ale nemáme to vyzkoušené. Na jihu jsou prý špatné cesty a tak jsme jeli půl dne na jih a pak jsme se otočili a jeli zpět. Na jeden spíše kratší den ideální.
V parku jsme měli štěstí na rangery, kteří nás zastavili a detailně anglicky vysvětlili, kde je na stromě levhart. A on tam po čtvrthodině jízdy opravdu byl!
Pro:
Levhart
Rozmanitá krajina
Hodně opic
Hodně jiný než ostatní parky
Vzdálenost od Arushe (cca 2 hodiny)
Dvě použitelná odpočívadla
Proti:
Cena
Méně klasických "safari zvířat" (zebry, žirafy, sloni)
Málo průjezdných cest kvůli zatopení
Tarangire National Park
Celou cestu nám všichni radili: Nechte si více času na Tarangire. Nejlepší je Tarangire. Nutno uznat, že měli pravdu.
Park je veliký. Asi jediný z výše uvedených, které bych doporučil na více dní. Asi jediný, kde by stálo za to přespat a ráno pokračovat. Celý park se táhne kolem řeky a najdete v něm stovky kilometrů cest. Z toho dvě hlavní, podél obou břehů, se asi teoreticky dají projet osobákem, ale čím dále od řeky, tím se cesty horší a pokud nejste Top Gear nebo Žlutý cirkus, je potřeba alespoň SUV nebo ideálně něco ještě mocnějšího. Často jsme se otáčeli, vraceli, a jeli jinudy. Ale díky tomu jsme viděli takových zvířat, že nás to vůbec netrápí. Hromady slonů, nespočet zeber a pakoňů. Žiraf méně - tj. dost, ale žádné velké stádo. Nějaký ten lev se taky ukázal.
Projeli jsme po východní straně řeky až k odpočívadlu nad bažinou Silale, kde končí hlavní silnice. A to jsme pořád nebyli ani v polovině parku.
Přes svou rozlehlost má park jediný (turisty využitelný) vjezd, na samém severu. Tj. pokud chcete projet i nějaké jižní části, musíte přespat. A mít pořádné auto (Landcruiser nebo tak něco).
Park je taky bohatý na ptáky. Nikde jsem nenafotil tolik ptactva jako tady. Park prostě stojí za vidění a určitě se tam někdy vrátím. Mezi parky Lake Manyara a Tarangire zvířata migrují. Nad ránem jsme si museli dávat pozor, abychom nějakého toho pakoně nebo zebru na hlavní asfaltce nesrazili. Druhá možnost vidět zvířata mimo národní park.
Pro:
Vzdálenost od Arushe (cca 2 hodiny)
Spousta zvířat
Základní okruh kolem řeky projede i osobák
Proti:
Cena
Více turistů (i v době Covidu třeba 10x tolik lidí než v Mikumi nebo Mkomazi)
Velké vzdálenosti a špatné cesty
Slabá infrastruktura (např. odpočívadla) vzhledem k velikosti
Jako šestý park v záloze - kdyby byl čas - jsme měli vytipovaný park Ruaha s vchodem cca 100 km od města Iringa. Má to tam být podle všeho fajn, mapy jsou... jen je to prostě daleko. Ubytko nejspíš budete muset mít v Irinze (pokud nechcete spát v parku) a ráno a večer pojedete jenom k samotné bráně dobré dvě, dvě a půl hodiny po šotolinové cestě k bráně, takže na park samotný zůstane když dobře půjde sedm hodin (pokud nechcete řídit a řítit se tmou). Třeba to jednou vyjde.
Snad tenhle článek někomu pomůže, protože na internetu je informací od individuálních turistů pomálu a informace od fotografů v jeepech cestovek nejsou příliš praktické. Pokud byste se k uvedeným parkům nebo jejich blízkému okolí chtěli na něco zeptat, poopravit mě, polemizovat nebo něco doplnit, neváhejte napsat do komentářů.
