Asi to znáte. Letecké společnosti a letiště vás vybízejí, abyste tam byli 2 hodiny předem, u dlouhých letů třeba i tři. A pak hodinu zbytečně čekáte. Jednou za čas se ale všichni spiknou proti vám, a čas zatraceně rychle běží...
Vracím se ze služební cesty do Bruselu. Nejezdím tam pravidelně, neznám dopodrobna tamní letiště, neznám finty a zkratky jako v Praze. Cesta před dvěma dny z letiště na hotel mi trvala půl hodiny a tak předpokládám podobný čas i pro ranní cestu z centra.
Nemám odbavené zavazadlo a jsem odbavený přes internet. Úplně v pohodě stačí, když z hotelu vyrazím dvě hodiny před plánovaným odletem, že? Na nádraží to mám pěšky pět minut. Vlak na letiště jede za deset. Ale nějak nejede. Dáváme někomu přednost, pořád někde stojíme. Odlet je o půl desáté a je čtvrt na devět, když vystupuju z vlaku. Mám tedy hodinu a čtvrt. Jak jsem psal výše, na odbavení nemusím, to mi ušetří hodně času, nějak nespěchám. Proč taky.
Vyjedu první eskalátor z nádraží k terminálu a tam je jakási kontrola. Namátková. Nikoho si nevybrali... jen mě. Sken zavazadla, průchod rámem, dvě minuty. Žádný stres. Ten ale přichází, když dojdu k bezpečnostní kontrole. Jsou tady čtyři fronty. Jedna expresní, VIP, pro business a první třídu. Ostatní pro nás, ekonomisty. Jsem odnavigován do té první, hned vedle VIP. Čekám. Pět minut. Deset. Patnáct. Když už se skoro dostávám na řadu, jeden ze dvou skenerů, které má naše fronta, je odkloněn pro VIP, kteří teď mají tři skenery a my jeden. Dalších pět minut. Do odletu zbývá čtyřicet pět minut.
Projdu rámem, rám nepípá, ale jsem náhodně – asi podle ksichtu – vybrán k detailnější prohlídce. Stěry rukou, kontrola nějakým spektrometrem či co to je. V pořádku. Zavazadlo je v pohodě, ale po výjezdu z rentgenu byl lavor s mým notebookem, bundou a zubní pastou odkloněn na kolej k detailnější prohlídce.
Čeká se, odkloněných zavazadel je víc a personál to nestíhá. Můj notebook je ale nějaký zvláštní. Personál na něho kouká a kamsi volá. Za chvíli přichází uniformovaný člověk, asi policajt. Dělá zase stěry, spektrometr, pohoda jazz.
Minule to na bránu bylo dobrých deset minut pěšky, dneska infopanel ukazuje jenom pět. Do odletu 36 minut. Vypadá to dobře. Stihnu to. Přicházím k bráně a už se nastupuje. Je tady už jen asi 30 lidí, další ale nejspíš přišli ještě za mnou. Dobře to dopadlo, ale mohlo být hůř:
1) Letím ze solidního, civilizovaného letiště, kde všichni umí anglicky. Při letu z rozvojové země, nebo země, kde se nedomluvíte, je dobré přidat si půlhodinu rezervu.
2) Bruselské letiště má jenom jeden terminál a nemá žádné přesuny vlaky mezi budovami a podobně. Pokud odlétáte z takového letiště, je dobré si přidat dalších 15 minut, ikdyž přesně víte, ze kterého terminálu máte letět.
3) Letím v rámci Schengenu. Žádná pasovka. Na pasovku je dobré přidat si 15 minut.
4) Nemusel jsem na check-in. Ten může trvat deset minut. Ale taky hodinu a půl.
5) Nevíte, co se může stát. Můžete se znelíbit imigračnímu úředníkovi, můžete ztratit lístek na vlak a bude vám nějakou dobu trvat, než se vůbec dostanete přes turniket z nádraží na terminál. Můžete si cestou k bráně všimnout, že jste na bezpečnostní kontrole nechali občanku, pas, palubní vstupenku, mobil. Že se vám to stát nemůže? Souhlasím s vámi. Dáte ale ruku do ohně za všechny ve vaší skupince?
Vždycky, když cítím zodpovědnost za skupinu, tak ji tlačím k tomu, abychom byli na letišti s rezervou. Jasně, v Praze, let do Schengenu, mimo špičku, bez zavazadla, když to tam znáte a víte co děláte, se dá letadlo stihnou s příjezdem 40 minut před odletem, ale v Dubaji (velké letiště), Bamaku (rozvojovka) nebo v nějakém čínském zapadákově (nedomluvíte se), jsou dvě hodiny holé minimum, jistější jsou hodiny tři.
Amatér, já to vždycky stihnu ikdyž přijedu hodinu předem, říkáte si teď možná. Mám ale něco nalítáno a vím, že je vždycky lepší chvíli čekat, než stresovat a pak řešit, jak se dostat domů, když letadlo uletělo a další letí za tři dny a je plně obsazené.
Život je kouzelný v tom, že ikdyž se připravíte sebelíp, musíte řešit překážky, které jste nečekali. Stávka MHD – na letiště nic nejezdí a sehnat taxi je nadlidský výkon. Taxikář vás vyloží na špatném terminálu a je vaše chyba, že jste si to neohlídali. Taxík domluvený na pět ráno jednoduše nepřijede. Nebo vám prostě zruší let a musíte to nějak řešit. A takové věci se prostě občas stanou, je to statistika. A pak je lépe být připraven alespoň na ty očekávatelné překážky.
Ilustrační foto: https://www.pexels.com/
