Můj první let vrtulníkem

Vrtulníky máme spojené se záchranáři, hasiči, zdravotníky, policií, a maximálně si je ještě představíme jako luxusní dopravní prostředky bohatých. Pokud se ale chcete proletět vrtulníkem, nemusíte kvůli tomu spadnout ze skály.

Proletět se vrtulníkem v našich končinách není úplně běžné. Samozřejmě najdeme vyhlídkové lety, let vrtulníkem pro let vrtulníkem, ale mě vždy dopravní prostředky zajímají primárně jako dopravní prostředky. Pro dopravu z místa A do místa B. Větší váhu tak u mě mají auta, která slouží k přepravě než auta okruhová nebo hýčkaná garážová. A stejně tak má u mě "vyšší cenu" letadlo, které přepravuje lidi, než letadlo vyhlídkové.

Jenže kde najít v Evropě vrtulníkovou linku z bodu A do bodu B? Dost těžko. Předpokládal jsem, že vrtulníky se využívají k přepravě lidí na ropné plošiny, vzdálené polární základny, nepřístupná místa uprostřed lesů v Kanadě nebo na Sibiři, v Amazonském pralese. 

Jenže se ukázalo, že existují i pravidelné vrtulníkové linky, na které si může koupit lístek každý. A letět. Vrtulníky spojují, kromě trajektů, některé vesnice na Faerských ostrovech. Vrtulníková linka propojuje Macao a Hong Kong, a linka, na kterou jsem narazil jako na první, propojuje španělskou exklávu v severní Africe, Ceutu, s "evropskými" městy Algercias a Málaga.

A právě tam jsme se vydali, cestou nikoliv komplikovanou, s přestupem v Miláně. Málaga je z těchto dvou měst Ceutě vzdálenější, letenky jsou dražší, ale zase se víc proletíme. Let má asi sto deset kilometrů, zatímco z Algercias slabých třicet.

V Malaze jsou dvě linky, 1 a 2, skutečného, nového a moderního metra, a pak dvě linky, 1 a 2, metra vlakového, které funguje v podstatě stejně. Trochu chaos. Na letiště jezdí původní "vlakometro" (řekněme, že jedno provozují železnice, druhé městský dopravní podnik). Jede se z centra asi 10 minut (co bychom za to v Praze dali).

Na letišti musíme klasicky na check-in, ale ten začíná teprve hodinu před odletem. Následně musíme projít bezpečnostní kontrolou, nicméně z důvodu krátkého času na odbavení můžeme využít expresní frontu a tak jsme poměrně rychle v duty free obchodě a na bráně. Pořád je to stejné jako jakémkoliv odletu letadlem. Jen se tedy kolem brány kumuluje minimum lidí, vrtulník má kapacitu patnáct osob.

Asi dvacet minut před odletem začíná boarding, klasicky kontrola letenek, nástup do autobusu, který nás zaveze k vrtulníku. Ten stojí trochu bokem. Nastupujeme, musíme odevzdat palubní zavazadla protože pro ně vrtulník není uzpůsoben. Prostě je tam místo pro patnáct nasardinkovaných lidí, a nic víc. Zavazadla jdou do nějakého "kufru", nějaké k tomu určené přihrádky za kabinou pro cestující. Tři řady sedaček, pět a pět proti sobě a ještě jedna řada. Koleno na koleno, čtyřbodové bezpečnostní pásy. Dva piloti a to je všechno.

Co nás překvapilo je, že vrtulník má kolečka. Takhle to v MASHi nebylo. Normálně si odjel na runway, tu velkou runway pro letadla, tam zastavil, pustil velkou vrtuli, vznesl se a odletěl.

Pokud jste u okýnka, je to super: okna jsou mnohem větší než v letadle a letí se mnohem níže. Cestou tam jsme letěli 1200 metrů nad Středozemním mořem, cestou zpět jenom 800 metrů.

Přistáváme na heliportu v Ceutě. Je to v podstatě hodně malé letiště. Jestli jste někdy hráli Transport Tycoon, tak to úplně nejmenší. "Přistávací dráha" má 250 metrů. Nic moc. Možná pro úplně ta nejmenší letadla. Nicméně na této dráze teď přistáváme my, a pak popojíždíme asi 50 metrů k budově terminálu. Dostáváme svá zavazadla, a to je celé. Můžeme do města. To si asi necháme na jindy, možná jen základní fakta. Celou španělskou exklávu objedete autem dokola za půl hodiny, je tam asi 80 tisíc obyvatel vícera národností a náboženství, je tam přístav, hraniční přechod do Maroka, pevnost a hezké historické centrum. Nejzajímavější atrakcí je místní koupaliště, které, ač postrádá atrakce, si vystačí se třemi obrovskými bazény a krásnou lokalitou. Hned vedle je heliport... a tedy brána zpět do kontinentálního Španělska, potažmo Evropy.

Odletová procedura je mnohem jednodušší než v Malaze: kontrola dokladů, odškrtnutí na seznamu, že jsme tady, a můžeme nastupovat. Chvilku ještě čekáme na další objednané cestující, ale ti nepřichází, a tak nás zpět letí jenom pět. Z celkových deseti zaplacených míst.

Opět odjíždíme na místní kratičkou runway a z té se vznášíme postupně do výšky jen 800 metrů. Každý máme vlastní okno (mnohem, opravdu nekecám, mnohem větší než v klasickém letadle) a tak můžeme i lépe fotit. Vidíme krásně Gibraltarský průliv, a pak můžeme pozorovat cvrkot v městech na Slunečném pobřeží.

Po půlhodině přistáváme na letišti v Malaze, opět na runway. S jedním drobným rozdílem: od runwaye na stojánku nejedeme po kolech, ale letíme. Asi metr nad zemí. Zvláštní pocit. No a pak zase u vrtulníku dostáváme svá příruční zavazadla, a odjíždíme autobuskem vstříc terminálu a lepším zítřkům.

Zážitek skvělý. Ceník společnosti Hélity, která linku provozuje, je trochu nepřehledný. Nás vyšel zpáteční let na něco kolem čtyř tisíc. Kdybychom letěli z Algercias namísto Málagy, dostali bychom se hodně níže. Jenže bychom tam museli nějak dojet a nějak se vrátit, Malaga byla jednodušší.

V bookovacím systému, který je celý v angličtině, je jaskési magické zaškrtávací pole s popisem ve španělštině. Díky němu dostanete asi 60 % slevu, a dostanete se tak na zmíněnou částku. Místní prý platí ještě méně, nicméně magické pole, tak jak to chápu já, slouží k potvrzení, že nejste rezident Ceuty. Jaký to má smysl, nechápeme. Třeba jenom takový, že ho občas někdo nezaškrne a zaplatí prostě víc. Nevíme.

Ještě před pár měsíci by mě asi ani nenapadlo, že se jednou podívám do Ceuty. A už vůbec ne, že tam poletím vrtulníkem. Náhoda tomu chtěla. A bylo to super. Zase bych se někdy někam vrtulníkem proletěl. Pokud víte o dalších linkách provozovaných ve stylu MASHe, pište do komentářů.

________________________

PS: Říkali mi, že bych měl články na blogu přetavit v knihu. Do toho se mi, pravda, moc nechce. Ale po dobu "covidových lockdownů" jsem napsal knihu o svých začátcích s potápěním, která po dlouhých měsících úprav a ladění konečně vyšla. Jmenuje se "První krok pod hladinu", a přesně o tom je: jak začít s potápěním, a co dělat dál, když vás to bude bavit.