Už jste se někdy zamýšleli nad tím, jak se cestovalo před Internetem, nebo dokonce před průvodci typu Lonely Planet? Za komunistů, za první republiky, nebo za Rakouska-Uherska? Věřte-nevěřte, už tehdy existovaly knižní průvodce.
Nedávno jsem narazil na kompletní naskenovanou knihu "Řivnáčův průvodce po království českém" z roku 1882, tj. skoro sto čtyřicet let starou. Nečetl jsem ji celou, má přes 600 stran (tj. podobně, jako dnešní průvodce Lonely Planet a podobné), ale všiml jsem si zajímavého členění. Praha, a pak zbytek království podél jednotlivých vlakových tratí.
Mě primárně zajímala Praha a o ní bude i tento článek, resp. jednotlivé pasáže z knihy převzaté. Ty budu psát kurzívou, nicméně předpokládám, že je snadno poznáte podle archaického jazyka. Ten, byť pořád krásně srozumitelný, působí zvláštně a předpokládám, že pro dnešní strojové korektury jazyka by byl asi těžko stravitelný. Budu jednotlivé pasáže schválně přepisovat přesně tak, jak jsou v původní knize.
Tak hurá do toho, vybírám, co mě zaujalo a co má nějaký přesah do dnešních dní:
Předmluva
Pro celé Čechy však nevydáno posud takové příručné cestovní knihy, a přece jsou Čechy tak bohaty na památky historické a umělecké, a zvláště na krásy přírodní, že více povšimnutí zasluhují, než se jim dosud dostalo. Tak mnohý zná rozličné cizí krajiny a nepovšimnul si dosud krás domácích, na př. Krkonošů, Středohoří, Rudohoří a Šumavy.
Tak tohle je přesně o mě. Byl jsem dřív na Novém Zélandu než na Sněžce a nikdy jsem nebyl třeba na Řípu. Ale plánuji se polepšit. Jo a Rudohoří jsou Krušné Hory, abyste to (jako já) nemuseli googlit.
Z páně Baedekrova (odtud slovo bedekr) průvodce po Německu přebírá autor "rady hostinským":
Samo sebou se rozumí, že nesmí scházeti velká láhev s vodou k pití a sklenice. ... Velikou vadou, zvláště při novějších domech, jsou tenké stěny a nedostatečné dvéře, propouštějící se všech stran každý šust, čímž velmi citelně ruší se noční odpočinek hostí ... Konečně upozorňujeme na záchody, velmi slabou stránku našich venkovských hostinců, a přejeme si, aby hostinští pokynutí tohoto si povšimnuli.
Tohle evidentně platilo nejen v roce 1882, ale i 1982 a mnohdy i v jednadvacátém století s tím "hostinští" mají problém.
Praha - Praktické poznámky.
Při příjezdu. Zavazadla cestujících podrobena jsou prohlídce za příčinou daně potravní, a to buď hned v nádraží, nebo kde jest nádraží mimo vnitřní město, teprve na jeho hranicích. Strážníci k přehlídce ustanovení chovají se dosti liberálně, a obyčejně stačí pouhé ujištění, že cestující žádných potravin neveze. Jinak lépe ihned udati, co v zavazadlech jest, aby se cestující nepříjemnostem a pokutě vyhnul.
Zaměňte strážníky za celníky, nádraží za letiště a potraviny za alkohol, jinak se za 140 let prakticky nic nezměnilo.
Tramway vede z Karlína středem Prahy na Smíchov k nádraží Západní dráhy. Přes Františkův řetězový most musí se pěšky. Cena dle vzdálenosti od 5 do 15 kr. Společnost tramway vydržující vystaví v nejbližším čase několik nových tratí.
Zajímavé. Tramvajová trať podle mapky začínala přibližně v místech dnešní zastávky "Křižíkova", a že nevedla přes most je taky pro mě překvapení. Most císaře Františka I. stával tam co dnešní most Legií. Aby se to nepletlo, tak jsme měli ještě most císaře Františka Josefa I. (tam co je dnes Štefánikův most). Celkem se kniha zmiňuje o čtyřech mostech a jedné lávce.
Pro informaci, jeden zlatý = 100 krejcarů, 1 zlatý odpovídal cca 150 dnešním korunám (tvrdí wikipedie, já bych to odhadoval na víc). Jízdenka tedy byla o něco levnější než dnes.
Poštovní ředitelství a hlavní poštovní úřad na Novém Městě v Jindřišské ulici.
Nic moc se v tomto ohledu nezměnilo. Jen bych asi dnes do věty propašoval sloveso.
Za jízdy v městě Praze a v sousedních obcích, t. j. v Karlíně, na Smíchově, v král. Vinohradech, na Vyšehradě, v Žižkově, v Bubnech a Holešovicích, anebo z Prahy do obcí těchto a zase z nich do Prahy, anebo z některé této obce do druhé jest ustanovena následující sazba:
Fiakr do první čtvrthodiny 60 kr., do první půlhodiny 1 zl., za každou další čtvrthodinu 50 kr.
Drožka do první čtvrthodiny 40 kr., do první půlhodiny 60 kr. za každou další čtvrthodinu 20 kr.
Fiakr byl čtyřmístný, drožka dvoumístná. Existovaly další příplatky (noční, zavazadla) a cestující platil případné mýtné.
Navedení, jak cizinec Prahu prohlédnouti má:
1. Ve třech až čtyřech hodinách.
2. V jednom dni.
3. Ve dvou dnech.
4. Ve třech dnech nebo v čase delším.
Navedení tato mají cizinci naznačiti pořad, kterým při prohlížení Prahy ubírati se má.
Zase se nic nezměnilo, úplně stejně to má i Lonely Planet.
Řetězová lávka přivádí nás na nové, dosud nedokončené Nábřeží korunního prince Rudolfa, kde Česká spořitelna nákladem svým velkolepý dům umělců „Rudolfinum“ staví.
A já si bláhově myslel, že Rudolfinum tam bylo vždycky :-).
České národní divadlo na Nábřeží vyhořelo dne 12. srpna 1881. ... Po požáru ve dvou měsících sebráno dobrovolnými sbírkami více než milion zlatých, takže znovuzbudování divadla jest zajištěno. Lze očekávati, že do konce r. 1883 bude divadlo otevřeno.
Jasně, všichni jsme se ve škole učili že divadlo vyhořelo, pak byl crowdfunding a bylo opraveno. Jen mě nenapadlo, že o tom někdy budu číst v knížce psané po nocích za světla plamenů toho požáru.
Sady na Letné slovou sady Rudolfovými, a stojí v nich prostranná restaurace, kde času letního v neděli a ve svátek, ba i v některé všedni dny zahradní koncerty vojenské hudby pořádány bývají.
Zpáteční cesta vede přes most Františka Josefa Eliščinou třídou přímo až ku Prašné věži.
Eliščina (dnes Revoluční) byla nejenom třída, ale i přilehlému mostu se lidově říkalo Eliščin (podle císařovny dnes díky několika filmům známé jako Sisi)
Invalidovna, na východním konci předměstí Karlína, založena byla Karlem VI. (1729) a měla rovnati se invalidovně Pařížské, leč pouze asi čtvrtina byla vystavěna, v které asi 2000 vojenských vysloužilců bydlí. Stavitelem byl J. K. Dienzenhofer. Louky při invalidovně užívá se k vojenským cvičením.
Jo tak louka zbyla poslední, a z obou stran se blíží developeři. Dnešní průvodci i wikipedie hovoří o vystavěné devítině, podle původního půdorysu ale já starý šťoura vidím cca šestinu.
Karlín jest pravé tovární město, jako Smíchov. Na náměstí, jež pěkné Jungmannovy sady zdobí, stojí kostel ss. Cyrilla a Metoděje.... V čase, kdy kostel jest zavřen, třeba jen přihlásiti se u kostelníka v č. 9. na Jungmannově náměstí.
To by se autoři dnes divili.
Úřad, hlavní celní, a finanční ředitelství (Nové město, Josefské náměstí č. 3.), naproti Prašné bráně. Budova tato byla r. 1652 (na místě starého Benediktinského kláštera z r. 1357) jako klášter pro Irské Františkány (Hyberňáky) vystavěna. V zahradě (teď dvoře) při klášteře pěstovány na počátku druhé polovice XVIII. století první brambory v Čechách.
Tak ono se za Rakouska-Uherska Náměstí Republiky nejmenovalo Náměstí Republiky? Kdo by to čekal :-). No každopádně označení "Celnice" zůstalo.
Věž Prašná (jinak Prašná brána) dělí Staré město od Nového. ... Roku 1518, po spojení obou měst Pražských v obec jednu, zbořeny hradby i brány mezi Starým a Novým městem, pouze věž Prašná zachována. Až do XVII. století slula však Novou věží; jméno "Prašná" obdržela teprve ku konci XVII. století, když v ní za císaře Leopolda I. skladiště prachu zřízeno bylo.
Zajímavé. Dneska si jen těžko dokážeme představit, že Staré a Nové město oddělovala hradba.
Troja nazývá se zámek se stopami velikolepého založení, nyní zanedbaný a co soukromý majetek těžko přístupný.
Tak tady se změnilo asi nejvíc. Zámek je opravený, zahrady udržované a zpřístupněné. Co se za 140 let všechno nestihne.
Ze Smíchova vede nás jiný výlet Košířským údolím na Cibulku. Kolem zahrady Kinských vede nás cesta as hodinu dlouhá přívětivým, ač nyní zastaveným údolím Košířským ... k Cibulce, zámečku v lesnatém údolíčku položeném; zahrada, umělá zřícenina, procházky poněkud zanedbané a nyní opuštěné.
Tak tady se pro změnu nezměnilo nic, jako bych četl včerejší noviny. Zanedbané, opuštěné.
Tady bych asi krátkou prohlídku Prahy ukončil. Kdo chcete studovat dále, doporučuji si knihu pročíst na webu České Badatelské Knihovny.
Možná ještě krátké uvedení do souvislostí: V době vydání průvodce byla v Praze elektrickými lampami osvětlena celá jedna ulice (Ferdinandova, dnes Národní). Tekoucí voda a kanalizace byl luxus několika vyvolených domů. Teprve před několika lety získaly vybrané domy a instituce přístup k telefonu. Nejslavnější díla Aloise Jiráska ještě nevznikla.
V Americe probíhá masové vybíjení bizonů, což se ukázalo jako zásadní průlom v porážce původního obyvatelstva. Osmdesátá léta devatenáctého století jsou dějištěm románů Karla Maye.
