Páteří MHD většího města mohou být autobusy, taxíky, maršrutky, tramvaje, trolejbusy, metro... ale měst, kde hlavní roli v dopravě obstarávají lanovky, byste napočítali na prstech pravděpodobně jen jedné ruky. Třeba takový La Paz.
Minulý rok jsme se dostali do Čiatury, města, které buďto neznáte vůbec, nebo ho znáte právě z jediného důvodu. Nepříliš pohledný gruzínský "Havířov" není zrovna magnetem na turisty, zejména ne na ty klasické, jezdící za památkami architektonickými, krásnými a tisíckrát vyfocenými do katalogů cestovních kanceláří. Městečko v hlubokém údolí předhůří Kavkazu je ale známé právě díky své poloze mezi vysokými kopci.
Začátkem padesátých let, po příchodu úderníků do manganových dolů - jedněch z největších na světě - bylo potřeba vyřešit ubytování většího množství horníků a jejich rodin. A začala se stavět klasická sovětská sídliště. Protože ale tak nějak nebylo kde - údolí je úzké a hluboké - stavělo se na úbočích kopců a kopcích samotných. Protože pozemní doprava byla komplikovaná, vsadilo město na lanovky. A některé z nich fungují dodnes. Ve městě jsme našli dvě funkční linky. Obě začínají dole v centru města, hned vedle sebe, ale směřují na protilehlé kopce. První z nich začíná v krásné (byť zchátralé) budově, a v podobně krásné budově končí na sídlišti. Dnes funguje jednou za čtvrt hodiny, dvě kabinky se střídají, a převeze najednou osm lidí. Přepravní kapacita tak není velká, řádově desítky lidí za hodinu se mohou projet. Turisty jsme nepotkali, a místní si rádi povídají - pokud umíte trochu rusky.
Druhá funkční lanovka je mnohem punkovější: začíná na ulici podomácku svařenou konstrukcí a na podobné, podomácku svařené konstrukci končí u jakési pily nad městem. Jízda oběma z nich je podobná, kabiny jsou zřejmě původní, tj. sedmdesát let staré, výhled z nich je nevalný, okna jsou malá a zanesená letitým používáním. Za použití se neplatí, a když lanovky uvidíte naživo, možná si řeknete, že je jízda i tak dost drahá.
Při pohybu po městě ale vidíte i další, nefunkční lanovky, a Čiatura se k zašlé slávě svých lanovek hlásí a dokonce staví nové. Z nového, moderního centrálního přestupního bodu v centru povedou čtyři nové linky do různých okrajových čtvrtí.
V podobném stavu jako v Čiatuře je síť "lanovek" ve Valparaísu, mnohem větším přístavním městě nedaleko Santiaga, hlavního města Chile. Valparaíso je město na samostatný článek z jiného důvodu, je to město streetartu, ale taky město kopců. A opět, kopce jsou porostlé domy a mezi domy jsou místo ulic hlavně schody - ulice jsou pro auta často příliš příkré. Ulice tu samozřejmě mají, ale jsou úzké, křivolaké a zdlouhavé. To, co se dá autem zvládnout za deset minut, můžete za dvě nebo tři překonat po schodišti vlastními silami. A nebo lanovkou. Ty byly postaveny na přelomu 19. a 20. století - tj. v době, kdy těch aut v Chile ještě mnoho nejezdilo.
Město se táhne podél pobřeží a každých několik set metrů vede do kopců nad centrem, do jednotlivých čtvrtí, lanovka. Wikipedie jich zná šestadvacet, některé zdroje uvádějí i více. Některé byly už ale kompletně zrušené a dnes po nich není ani stopa. Nejsou to klasické lanovky jako v Čiatuře, ale pozemní, jako ji známe z Petřína. Jejich stav je ale podobný jako v Čiatuře, řada lanovek je mimo provoz a zřejmě už dlouho, koleje jsou zarostlé nebo vytrhané, okna a dveře stanic zatlučené prkny, a nic nesignalizuje, že by se měla situace lepšit. Pak jsou ale některé, a je jich zhruba deset, které stále fungují, naopak jsou udržované, modernizované, a vybírá se v nich symbolické vstupné (obvykle 100 pesos, tj. 3 koruny za jízdu jedním směrem). Kolem některých vede schodiště, takže dolů se můžete proběhnout, jiné zase vedou komplikovaným terénem, takže i cesta dolů by byla obtížná a dlouhá.
Jedna z nich, směřující na kopec Polanco, je hodně specifická. Horní stanice je na věži, a musíte k ní dojít mostem. Samotná "lanovka" je úplně normální výtah, který sjede hluboko pod zem, a dál pokračujete pěšky, tunelem. Má i prostřední stanici, v úrovni chodníku. Je to jednoduché a funkční, a celé řešení nezabírá skoro žádné místo.
Asi ani o systému lanovek v Čiatuře (přinejmenším do otevření nových čtyř linek a přestupního uzlu), ani ve Valparaísu, se nedá hovořit jako o "lanovkovém metru", jak napovídá název článku. To pravé lanovkové metro je jinde, v největším - nikoliv hlavním - městě Bolívie, v La Pazu. La Paz, a to se málo ví, je jenom "Frýdkem" dvouměstí La Paz - El Alto. El Alto, místní "Místek", má stejně jako La Paz v údolí (cca 3300-3800 m n. m.) přibližně milion obyvatel, ale na rozdíl od krkolomného La Pazu ve svazích příkrých kopců se rozprostírá kolem letiště na úplné rovině v nadmořské výšce 4100 m n. m. Pokud přiletíte právě na toto letiště z nížiny, nebo z Evropy, pravděpodobně máte zaděláno na minimálně lehké symptomy vysokohorské nemoci - bolest hlavy, poruchy spánku, nechuť k jídlu.
My jsme se ubytovali v La Pazu, v části Obrajes, která je jednou z těch nejnižších. A rozdíl mezi 4100 a 3300 metrů je znát. Jak ale může být v jednom (dvou)městě rozdíl výšky nejvyšší budovy na světě? Může. A donedávna to byla obrovská výzva pro místní, doprava z místa na místo trvala dlouhé hodiny. Ulice jsou úzké, ani ty hlavní nejsou příliš široké a ty ostatní nepojmou ani autobus. Teprve v posledních letech se začínají pomalu klubat první autobusové linky. Hlavní dopravu obsluhují tzv. micros a mini buses. Obojí jsou v podstatě dodávky, rozdíl je z hlediska turisty minimální. Komfort není žádný, místa je málo a lidí moc.
Někdo však přišel s geniálním nápadem vybudovat ve městě síť lanovek. Ne takovou, jako mají v Čiatuře nebo Valparaísu, ale pořádnou, kapacitní, s mnoha linkami, několika zastávkami na každé lince a mnoha kabinkami na jednom úseku (v Čiatuře nebo Valparaísu jezdí vždy jen dvě kabiny proti sobě). Prostě někdo viděl fotky z Alp a řekl si: u nás máme stejně vysoké kopce přímo ve městě, tak prostě nakoupíme švýcarské sloupy, švýcarské lano, švýcarské stanice a švýcarské kabiny, přejmenujeme skipasy na lítačky... hotovo, vymalováno.
Protože je Bolívie demokracií v lehce běloruském stylu a Evo Morales za pár dní vyhraje volby, a bude tak sloužit čtvrté prezidentské období ze dvou, nebyl jistě problém s vyvlastněním pozemků, posudky vlivu na životní prostředí a podobnými demokratickými praktikami, které u nás v Evropě brzdí výstavbu prakticky všeho. Celá síť tak vznikla během pěti let.
K dnešnímu dni má systém "Mi Teleférico" deset linek, z čehož jedna se prodlužuje, a jedenáctá se staví. Po dokončení bude devět přestupních stanic, u většiny z nich je vybudováno nové autobusové nádraží, které pomalu začíná plnit svou roli dopravního uzlu pro okolí stanice. Dvě linky zabíhají nahoru do El Alta, další z linek pak tvoří páteř dopravy právě tam. V roce 2016 vznikla publikace "Mi Teleférico - vize budoucnosti". Dnešní stav už dávno překonal tuto vizi - i trasy, které byly v brožuře jako plánované jsou hotové, a hotové jsou i trasy, které brožura vůbec nezmiňuje.
Celková délka tras systému už překročila 30 kilometrů a při ceně stejné jako za mikrobusy (cca 10 Kč za jízdu) je služba i cenově stejně dostupná. Nevýhodou je, že připlatíte za každý přestup (cca 7 Kč). Rychlost, s jakou se kabiny po městě pohybují, ocenil třeba náš domácí: mezi svým bytem a bytem k pronájmu mu cesta před otevřením sítě trvala přes hodinu. Dnes dvacet minut.
Pro nás jako turisty je ale moderní síť lanovek především atrakcí, jakou jsme dosud nikde jinde nezažili - vidíme město z naprosto odlišné perspektivy než jakékoliv jiné doposud. Lanovkami se za pár desetikorun můžeme vozit dlouhé hodiny, a vidět během jednoho dne tolik zajímavých míst - a vystoupit tam a prohlédnout si je zblízka - kolik bychom jinde nemohli. Z metra, ani z nadzemního vlaku nebo autobusu většinou nevidíte tolik, jako z lanovky.
Po návštěvě La Pazu mi už idea lanovky spojující Dejvice a Bohnické sídliště (na kterém bydlím) nepřijde vůbec přitažená za vlasy, byť ještě nedávno jsem to považoval za hroznou blbost. Přesunout lanovky z hor do měst je ale možné, je to úsporné na místo, je to levné, tiché, a překvapivě efektivní - ve stanici jsou vždy dvě až tři kabiny současně, a nástup a výstup je plynulý. Ať jsme jeli ráno nebo večer, v pracovní den nebo o víkendu, nikdy se nám nestalo, že bychom museli čekat. Na rozdíl od hor je ale kabina ve městě využitá oběma směry, takže - paradoxně - se do města hodí více, než na sjezdovky. Asi by byla blbost táhnout lanovku přes Staré Město nad hlavou Husa a Týnským Chrámem. Ale na okraji? Přes řeku? Na skálu?
Takže - proč ne, zejména v místech, kde je složitý terén a překlenutí 2 km (mezi Nádražím Podbaba a Poliklinikou Mazurská) dnes trvá tři čtvrtě hodiny. Třeba jednou na tomhle pokusném projektu zjistíme, že by lanovka mohla propojit i Prosek a Vysočany, Braník a Barrandov nebo Karlín a Žižkov se zastávkou na Vítkově. Protože terén je komplikovaný, pozemní doprava složitá... a nic z toho lanovkám nevadí.
