Krkolomná cesta k mobilnímu internetu v Chile

Za posledních pár let jsme si zvykli, že na cestách, i mimo EU, nemusíme být odkázáni na neustálé hledání wifi. Stačí získat místní kartu a nějaký výhodný tarif. Někdy je to jednoduché jako na Ukrajině. Někdy narazíte na Chile.

Cesta do Chile (a následně Bolívie) byla logistickým oříškem. Letíme čtyři, ale protože to jinak nešlo, tam jsme letěli o 12 hodin dříve jenom já s bráchou, zbytek skupiny letěl jiným letem později. Zpět jsme letěli jeden dřív a tři později, ale to sem nepatří.

Jsem tedy s Martinem na předměstí Santiaga, máme půjčené auto, nakoupené zásoby, čekáme na zbytek výpravy a chceme zařídit to poslední: SIMku.

Obvykle je to jednoduché. Přijdete do obchodu operátora, tam je v ideálním případě ceník ve stylu 1GB/5€, 5GB/8€, 12GB/10€ a tak dál, dnes klidně až k 50GB. Nějaký tarif si vyberete, zaplatíte, dáte prodejci telefon, ten si ho rozebere, klidně v češtině vše nastaví a je to, vyzkoušíte otevřít Seznam a pokud jste nebyli půl dne online, Facebook a jeho kamarádi vás zahltí desítkama notifikací.

Takhle to funguje v Mexiku, v Rusku, na Ukrajině, částečně v Egyptě (někdy trvá pár hodin, než internet začne fungovat) a dokonce i v Tramtárii. Tedy pardon, Tanzánii. A teoreticky by to tak mohlo fungovat i v Chile. Ale proč si komplikovat život jednoduchým postupem.

Na základě recenzí a webu volíme operátora Entel, přijíždíme k pobočce, parkujeme a jdeme dovnitř. Není tu ani noha, bude to snadné. Jenže. Jenže tady neprodávají SIMky. Všechno by šlo zařídit, tarif, internet, nic není problém. Pokud tedy umíte španělsky a máte místní Entelovou simku. Španělsky jakž takž umím, ale místní Entelovou simku fakt nemám. 

Není problém. Támle tudy vpravo vlevo podchodem rovně třetí doprava je elektro, tam prodávají SIMky. Po chvilce hledání a obědě v obchoďáku nacházíme správné elektro a kupujeme SIMku. Až podezřele jednoduché. Podaří se nám najít opět i stejný krámek Entelu.

Před půlhodinou tu nebyla ani noha, teď je tady fronta a lístečkový pořadník. Bereme si tedy lísteček a čekáme, až na nás přijde řada. Když na nás přišla řada, znovu vysvětlujeme - vyměnila se směna - že potřebujeme internet a že nás předtím poslali koupit si SIMku. Tu teď máme a že bychom tedy chtěli nějaký ten vybraný tarif. Jenže.

No to je fajn, že máte mobil a SIMku, ale na SIMce nemáte žádný kredit. Abych vám mohl aktivovat tarif 6GB/10000 pesos (cca 330 Kč), musíte mít kredit. Tak mi ho prodejte, říkám, a tlačím desetitisícipesovku prodejci. To my tady neděláme. To si musíte někde dobít. Třeba v lékárně. V lékárně?

Lékárna je támle tudy vpravo vlevo podchodem rovně třetí doprava. To by jednomu hráblo. Nakonec to vlastně bylo skoro vedle. V lékárně je - hádejte - plno lidí a lístečkový systém. Bereme si lísteček a čekáme. Když přijdu na řadu, snažím se vysvětlit, že mám mobil, mám SIMku, ale nemám kredit, a že bych potřeboval nabít deset tisíc pesos. A ono to jde. Lékárny v Chile totiž mají podobnou funkci jako naše trafiky. Dobít kredit, koupit los, vyhrát milión, dát si panáka a zajíst to okoralým chlebíčkem. V Chile asi bez toho chlebíčku. Každopádně máme mobil, SIMku, kredit a zbývá jenom aktivovat tarif.

Nabízí se jít zpět do Entelu, ale mám už nějaké letáčky co se někde válely na prodejně, nebo byly k té SIMce, a tak než dojdeme zpět k prodejně, daří se mi kreditem zaplatit internetový tarif a aktivovat data. 

Nic nemůže být jednodušší. Jen ta prodejna Entelu, která neprodává SIMky a neumí dobíjet kredit, mi přijde jaksi zbytečná. Ale třeba se pletu.

Máte vlastní zážitky s připojením k internetu v různých částech světa? Pište do komentářů.